„Tohle propuklo, protože lidem už prostě došla trpělivost. Už se nemohli dívat na tolik nespravedlnosti, které se dopouštěli jak lídři na regionální, tak především na celostátní úrovni. Celé rodiny neměli co jíst. Malým dětem chybělo mléko, chyběli léky… Výpadky proudu jsou i teď každých pět hodin. Tehdy nefungovala elektřina klidně osm, deset hodin. Byla místa, kde se to protahovalo třeba i na čtrnáct hodin. To zákonitě vyvolá pobouření, a když se to dotýká všech, ti lidé se spojí a dopadne to takto.“ „Co lidé požadovali?” „Na demonstracích zaznívala hesla jako svoboda, jídlo, léky… Lidé požadovali to, čeho se jim nedostávalo. Nejvíce zaznívalo slovo svoboda.“
„Během výslechů se chovali otřesně. Odvlekli tě do výslechové místnosti, tam na tebe řvali, hrozili ti, že dostaneš třicet let natvrdo, nebo že tě rovnou opraví. Tajil se mi dech a měl jsem pořádně nahnáno, protože ve svých patnácti letech jsem se do té doby nikdy neocitl v takové pozici. Vyšetřovatelé se na nás různě střídali, jako se to dělá dnes. Tehdy to bylo stejné. Takže byli policisté, kteří k tomu přistupovali s mnohem větším důrazem. Tím chci říct, že když jim přišlo, že by bylo dobré zmlátit tě, tak to udělali. Když tě chtěli šikanovat, šikanovali tě. Snažili se dostat z tebe přiznání nebo jména dalších lidí, po kterých by mohli jít. Mohl jsem jim opakovat, že jsem nic neudělal, třeba padesátkrát. Trvali na svém, snažili se mi nahnat strach a dostat ze mě něco. Jejich cílem bylo, abys to řekl, i když to byla úplná lež. Pak mohli odsoudit buď tebe nebo i někoho dalšího.“
„Moje dětství nebylo příliš radostné. Totiž, když mi bylo devět let… seděl jsem ve dveřích našeho domku, když najednou se objevili dva policisté. Jak bývalo tehdy zvykem, oba přišli oblečení v civilu a začali se vyptávat na mého tatínka. Zadrželi ho bez jakéhokoliv soudu, který by určil, zda se obvinění proti němu vznesená zakládají na pravdě. Moje maminka vyběhla ven a ptala se mě, co se stalo. Seděl jsem tam jak opařený, bylo mi teprve devět let… Prostě ho odvedli a poté jsme se dozvěděli, že je zavřený někde v okolí Havany. Vláda se rozhodla, že ho bude deportovat. Já jsem se každou chvíli ptal, kde je táta a co se s ním stalo. Jenže ona nic nevěděla. Po nějaké době se k nám doneslo, že otec už je ve Spojených státech amerických. Od té doby to bylo velmi obtížné, zažívali jsme hodně příkoří a ponížení. Moji sourozenci a já jsme byli ve škole červi, což je výraz, který se používá na Kubě pro odpůrce revoluce.“
Ricardo Enrique Torres Hernández se narodil 9. listopadu 1971 ve městě Santiago de Cuba. Pochází ze skromných poměrů a dodnes žije v domě společně se svou matkou a sourozenci. Jeho směřování navždy ovlivnil okamžik zadržení jeho otce, který byl posléze vyhoštěn ze země. Ricardovi bylo tehdy teprve devět let a vlastně přesně neví, co tomu mělo předcházet. Mezi sousedy se povídalo, že Ricardův otec nebyl příliš nakloněn vládě Fidela Castra, která se proto rozhodla zbavit se ho prostřednictvím deportace do Spojených států amerických. Mělo se tak stát v rámci událostí spojených s emigrací desetitisíců lidí z přístavu Mariel v roce 1980. Od té doby se chlapec potýkal se šikanou ze strany učitelů, kteří ho neviděli rádi ve společnosti dětí z rodin držících se ve svém chování toho, co se od nich očekávalo. S otcem už se nikdy nesetkal. V patnácti letech se dostal do sporu se sousedy, kteří měli kontakty na ministerstvu vnitra. Byl obviněn ze šíření propagandy proti Fidelu Castrovi a odsouzen k devíti měsícům odnětí svobody. Po odpykaném trestu bylo pro Ricarda velmi obtížné najít si cestu. Pokaždé, když si pokoušel sehnat nějakou stálou práci, narážel na záznam v trestním rejstříku. V roce 2014 se připojil k politické organizaci Unión Patriótica de Cuba, která sdružuje odpůrce kubánského režimu, a je známá pod zkratkou UNPACU. Jeho zapojení do aktivit této organizace vedlo k opakovaným zadržením, které pokračují dodnes. Během zatýkání se stal několikrát obětí násilností páchaných policisty. Dostával také všemožné vymyšlené pokuty. Když se v 11. července 2021 připojil k masovým protivládním protestům, které se rozšířili prakticky do všech částí ostrova, byl zadržen a spolu s ostatními účastníky demonstrací strávil pod zámkem celkem 21 dní.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
