„Domnívám se, že zásadní problém současné kubánské mládeže (a je to problém, který musela uznat sama vláda a dokonce i uspořádat osvětovou kampaň) je ztráta hodnot. Ten jimi vytvořený ideál mladého muže, jehož nazývají ‚nový muž‘, je muž, co není schopen plnit požadavky civilizované společnosti. Ti kluci, ti mladíci tady mají své cíle postavené na úplně banálních a povrchních věcech. Kdybyste se právě teď zeptali jakéhokoliv mladého Kubánce, co si přeje nejvíc, zněla by odpověď: zmizet z Kuby. Kubánská mládež touží odejít. A jinde hledat věci, které zdejší vláda nepovoluje, ať už z ekonomických důvodů, nebo kvůli obezřetnosti. Najít svět, ve kterém dát si pivo nebude problém. Kde si nebudete muset odepřít koupi bot kvůli tomu, že jste si dali jedno pivo. Chtějí hledat právě tohle. Odejít. Žít. Protože tahle země krade lidem životy, krade jim mládí. Protože když před sebou máte život nějakého padesátníka či šedesátníka, co je těsně před důchodem, a podíváte se na něj – celý život pracoval ve fabrice na zpracování limetek anebo v továrně na plechovky... ale co má?! A pokud odpoví, že nic, tak si ti mladí prostě nedokážou představit, že by se tohle dalo vyřešit tady. Řešením je odejít. Protože jinak by vás tu mohli taky umlátit k smrti.“
„Potřebují světu ukázat, že umělci, intelektuálové, lidé z kultury… potřebují ukázat lidu, že všichni tihle jejich vládu podporují. Všechny ty prvomájové průvody… Každý ví, že jsou povinné a co se stane, když nepůjdete. Potřebují ukázat světu, že jejich intelektuálové a jejich oblast kultury je podporují, aby utvrdili svou pozici coby vláda. A tak nutí své nejlepší umělce, aby jim sloužili k jejich účelům. A kdo odmítne, už se jednoduše neukáže v televizi a jeho nahrávky se nedostanou do rádia. A to žádný umělec nechce.“
„Když jsem byl malý, jezdíval jsem na prázdniny do Havany s mojí mámou k tetě, tedy k mámině sestře. Z té doby si to pamatuju… ach, jaká to byla krása! Přijížděli jsme vlakem, odpočatí, zátoka, bylo to kouzelné! Ale čas plynul a já jsem poznal i odvrácenou tvář Havany, tu noční tvář, kdy po ulicích bloumají její démoni. Poznal jsem skutečné vnitřnosti Havany. A Havana mě poznamenala. Dneska jsem takový, jaký jsem a myslím si to, co si myslím právě díky tomu, že jsem poznal tuhle odvrácenou tvář Havany. Uvědomil jsem si tam spoustu věcí.“
„Zažil jsem Speciální období [období hluboké ekonomické krize na Kubě] v dětství, což bylo komplikované právě kvůli výživě nás dětí. Protože v té době nebylo žádné jídlo. Zažil jsem utrpení své matky, co se zuby nehty snažila nám se sestrou nabídnout obyčejný talíř jídla v našem chudém domě vystavěném z dřevěných desek, které se při dešti rozkližovaly jako kniha. A tehdy jsem odešel do Havany, hledal jsem nový cíl, chtěl jsem prostě vypadnout, trochu zlobit, jednoduše cokoliv, abych si mohl koupit oblečení a boty, protože já jsem na ně neměl a máma mi je koupit nemohla.“
Yanier Joubert Cisneros se narodil 15. února 1981 na Kubě ve městě Guantánamo. V letech 2000-2002 plnil povinnou vojenskou službu a do roku 2004 byl součástí Domu mladých tvůrců (Casa del Joven Creador), jehož cílem byla podpora tvůrčího rozvoje mládeže. Jako člen opozičního hnutí byl nejprve součástí Strany 30. listopadu (Partido 30 de noviembre), později Východní demokratické aliance (Alianza Democrática Oriental) a nakonec se stal lídrem Vlastenecké unie Kuby (Unión Patriótica de Cuba - UNPACU). Jako nezávislý novinář se rozvíjel nejprve v projektu Palenque Visión a později v Huellas de Cuba. Žije v Guantánamu a je nadále politickým aktivistou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
