Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yanier Joubert Cisneros (* 1981)

• narodil se 15. února 1981 na Kubě ve městě Guantánamo

• 2000-2002 na povinné vojenské službě

• byl součástí hudební formace Che Cubano, orientuje se na styl urban music

• do roku 2004 byl součástí Domu mladých tvůrců (Casa del Joven Creador), jehož cílem byla podpora tvůrčího rozvoje mládeže

• jako člen opozičního hnutí byl nejprve součástí Strany 30. listopadu (Partido 30 de noviembre), později Východní demokratické aliance (Alianza Democrática Oriental) a nakonec se stal lídrem Vlastenecké unie Kuby (Unión Patriótica de Cuba - UNPACU)

• jako nezávislý novinář se rozvíjel nejprve v projektu Palenque Visión a později v Huellas de Cuba

• žije v Guantánamu a je nadále politickým aktivistou

„Tenhle stát lidem krade životy. Krade jim mládí,“ říká Yanier Joubert Cisneros, politický aktivista a nezávislý novinář o jedněch z nejpalčivějších problémů současné kubánské společnosti. „Když se mladých na ulici zeptáš, co si přejí nejvíc, všichni do jednoho odpoví: zmizet pryč z Kuby,“ dodává.

Yanier Joubert Cisneros se narodil v Guantánamu 15. února 1981 do rodiny Valentiny a Pedra Joubertových. V dětství se dle svých slov „vyblbnul až k zbláznění“, ale také nešel daleko pro problémy. „Mám za sebou poměrně dost momentů plných násilí,“ vzpomíná na své mládí. A možná také proto se později přidal k Domu mladých tvůrců (Casa del Joven Creador), jehož cílem bylo poskytovat mládeži kreativní rozvoj v Guantánamu a Yanier toho byl součástí až do roku 2004.

Vydělat si aspoň na boty

V mládí nebyl příliš velkým fanouškem studia, a tak se vyučil manuálním pracem. V devadesátých letech přišlo tzv. Speciální období, v němž Kuba následkem řady společensko-politických změn ve světě v čele s pádem Sovětského svazu upadla do dlouhotrvající ekonomické krize. Yanier se tak vypravil z Guantánama do hlavního města, aby si „vydělal aspoň na boty“. Na své počátky v Havaně má takřka růžové vzpomínky, kdy ji popisuje jako překrásnou a magickou, avšak brzy poznal i její temnou stránku. „Havana mě poznamenala. Dneska jsem tím, kým jsem, a přemýšlím tak, jak přemýšlím, právě protože jsem poznal tu nejhorší stránku Havany,“ vypráví Yanier. A právě v Havaně ho kdysi poprvé zatkli, což mělo za následek zuřivé hledání odpovědí na vše, co mu do té doby nesedělo na komunistickém režimu. Ale o tom až za chvíli. V letech 2000-2002 plnil svou vojenskou povinnost, o které říká, že „jediné, za co jí můžu být vděčný, je to, že mě naučila, jak vydržet hlad,“ ironicky poznamenává. „Množství jídla, které se tam dostávalo vojákům, bylo jako pro vrabce,“ podotýká ještě.

Regguetón v Guantánamu

Po vojně začal znovu aktivně participovat i na hudební scéně – byl členem tria Che Cubano. Své zpěvácké počátky datuje do doby, kdy jeho matka „chodívala s jedním trubadúrem“, od něhož se naučil řadu věcí. „V regguetonu jsem docela dobrý a tady v Guantánamu jsme už toho dost dokázali,“ vypráví Yanier. Brzy přišla nabídka od režimu, aby složil píseň oslavující Kubánskou revoluci. „Ale to není moje parketa. Jsem odjakživa přesvědčený, že ta nejlepší muzika má být spontánní, že nemá být na ničem závislá, že má jít o uměleckou explozi,“ vysvětluje Yanier, proč takovou nabídku kategoricky odmítl. Ale současně si je vědom, že na Kubě je velká část umělců poplatná režimu: „Potřebují režimu ukázat svou náklonnost. Takže ty interprety režim nutí, aby mu sloužili. A kdo se jim vzepře, už nebude smět vystupovat v televizi, a to není něco, po čem by umělci toužili,“ dodává. Stejně tak existuje řada kubánských umělců žijících v USA, kteří se proti režimu taky nevysloví: „Nechtějí přijít o privilegia, která tady na Kubě mají. Protože jim můžou klidně zakázat vstup na Kubu, a tak by přišli o všechno,“ upřesňuje Yanier.

Změna

Při jednom z několika policejních zadržení, které se ho dotkly, byl předveden před soud. „Když mi tam začali úplně otevřeně lhát, přišel jsem o všechny iluze. Bylo to pro mě potvrzením všech pochybností a nejistot, na které jsem se ptal všech okolo. Úplně mě to odrovnalo. Chtěli mě odsoudit k šesti letům a čtyřem měsícům odnětí svobody, ale nemohli mi dokázat, že jsem vinen,“ vypráví Yanier. Nakonec od soudu odešel s rozsudkem na dva roky nápravných prací podmíněně. Když si je odpracoval, vypravil se za Isaelem Poveda Silvou.[1] „Byl to první člověk, se kterým jsem mluvil o politice,“ vzpomíná Yanier. Isael mu dal opoziční časopisy a náramek, na němž stálo jediné slovo: ZMĚNA. Netrvalo dlouho a Yanier byl sám součástí opozice – nejprve Strany 30. listopadu. „Tam jsem se toho spoustu naučil, protože tam každý předkládal svůj pohled na opoziční boj a na to, co je potřeba udělat a jaká jsou práva, která ten či onen hájil,“ vzpomíná. Později se připojil k Východní demokratické alianci, ze které však z osobních důvodů vystoupil. Nakonec se stal lídrem za Guantánamo ve Vlastenecké unii Kuby (UNPACU – Unión Patriótica de Cuba).

Kubánská mládež

Kubánská situace a konkrétně pak problémy současné mládeže jsou podle Yaniera způsobeny chybějící vizí budoucnosti, což má za následek ohromný příval násilí mezi mladými. „To odráží, jak tenhle stát v současné chvíli funguje. Odráží se to v chování mladých. Nikdy dřív se nepilo tolik alkoholu jako dnes. V dnešní době jsou tři nebo čtyři kamarádi společně schopni vypít třeba sedm lahví rumu. A den nato znovu. A tak ubíhají měsíce, protože nemají žádný cíl, žádnou naději,“ shrnuje Yanier současnou kubánskou situaci. Také proto se po období, kdy působil jako nezávislý novinář, nejprve v projektu Palenque Visión[2] a později v Huellas de Cuba[3], vrátil zpět na svůj opoziční počátek – k politickému aktivismu.

 

[1] Rozhovor s Isaelem Poveda Silvou je k dispozici na Paměti národa: https://www.memoryofnations.eu/en/poveda-silva-isael-1969

[2] Výběr z prací Palenque Visión na nezávislém portálu Cubanet: https://www.cubanet.org/author/palenque-vision/.

[3] Jedna z prací projektu Huellas de Cuba: https://www.youtube.com/watch?v=_HPKEks74VY. Rozhovor s jeho zakladatelem Anderlayem Guerra Blanco se nachází na Paměti národa: https://www.memoryofnations.eu/en/guerra-blanco-anderlay-1976