Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ricardo Enrique Torres Hernández (* 1971)

• nació el 9 de noviembre de 1971 en Santiago de Cuba

• cuando tenía nueve años, su padre fue detenido por el presunto desacato a Fidel Castro y deportado a los Estados Unidos

• durante su infancia sufrió el maltrato de los maestros

• en 1988 fue acusado de conspirar contra el régimen y pasó 9 meses en la cárcel

• sus antecedentes penales le hicieron imposible incorporarse en la sociedad

• en 2014 se incorporó en la Unión Patriótica de Cuba

• fue detenido y sufrió hostilidades por parte de las autoridades cubanas en varias ocasiones

***Český příběh je umístěn za španělským***

 

“Mi infancia no fue muy buena…”, dice Ricardo Enrique Torres Hernández, nacido el 9 de noviembre de 1971. Hoy en día vive junto con su mamá y sus hermanos en el reparto Mariana de la Torre en la segunda ciudad más poblada del país, Santiago de Cuba, capital de la provincia que lleva el mismo nombre y está situada en el extremo oriental de la isla.

Ricardo creció en una casa humilde y su niñez fue afectada por el arresto y la siguiente desaparición de su padre. El trauma vivido en la edad temprana le impactó significativamente. “A los nueve años me encontraba en la puerta de mi casa, cuando llegaron dos policías vestidos de civil y preguntaron por mi papá. Se lo llevaron y cuando volvimos a saber de él, ya estaba preso por La Habana. El gobierno lo iba a sacar del país,” cuenta. En el barrio donde vivía se comentaba que su padre era un desafecto al sistema gubernamental. “Él decía que no era un esclavo,” comenta Ricardo y explica que su papá no tenía un trabajo fijo. Posteriormente, su padre fue deportado del país en el marco del éxodo forzado por el puerto de Mariel[1]. Llegó a los Estados Unidos y desde entonces no ha habido ningún contacto entre él y el resto de su familia.

Siendo hijo de un padre que había sido perseguido por las autoridades, Ricardo sufría las hostilidades por parte de los maestros en la escuela. “Hubo mucha humillación. Me decían a mí y a mis hermanos que éramos gusanos… Siempre apartaban a los muchachos de su preferencia de nosotros,” cuenta. Las condiciones de vida en la familia fueron siempre afectadas por el mal estado de salud de su mamá. La abuela era prácticamente la única persona que mantenía a la familia con su ingreso.

El conflicto con unos vecinos que marcó toda su vida

A los 15 años, Ricardo junto con otros muchachos de su barrio tuvo una confrontación con unos vecinos partidarios del régimen. “Fuimos acusados del delito de propaganda y desacato a Fidel Castro. No fue por cualquier cartel ni nada de eso. Simplemente tuvimos problema con la familia que tenía vínculo al Ministerio del Interior. Les caíamos mal y dijeron que nos estábamos manifestando en contra de Fidel Castro, pero no fue así,” describe el momento que desató una serie de detenciones que se prolongó hasta el día de hoy. Ricardo fue detenido por primera vez el 1 de octubre de 1988. El juicio resultó en una condena de nueve meses que empezó a cumplir en la prisión de Mar Verde cerca de la ciudad de Santiago de Cuba. “De allí fui trasladado a la prisión de Boniato y finalmente a Sigua,” describe su camino por las instituciones penitenciarias de la región. Recuerda que durante las interrogaciones le gritaban y amenazaban con largas condenas y hasta con el fusilamiento. “Me asombraba y me daba miedo. A los 15 años nunca había estado en una posición como esta. Si tenían que darte golpe, te daban. Si tenían que maltratarte, te maltrataban para que tú les dijeras si hubo más gente… Les podías repetir más de 50 veces que no habías hecho nada y ellos sí insistían para llevarte a decir una mentira,” cuenta. A pesar de toda la presión, Ricardo se mantuvo firme y no dejó manipularse.

Pasados los nueve meses en la prisión, trató de incorporarse otra vez en la sociedad. Sin embargo, eso no era tan fácil como se lo imaginaba. Siendo un muchacho sin ingreso, necesitaba trabajar para mantenerse, pero le resultaba muy difícil encontrar un empleo. “El problema en este sistema es que una vez encarcelado, ya no eres confiable en ninguna parte. Lo primero que te preguntaban era si tienes antecedentes penales,” explica. Durante largos años, Ricardo estaba sufriendo la falta de dinero sin poder ganarse la vida debido a la desconfianza que generaba su pasado en la cárcel. Eso cambió por un corto período en el año 1995, cuando una vecina suya decidió ayudarle. “Me dijo que veía que estaba pasando un trabajo tremendo y que iba a hablar con una amiga suya,” comenta Ricardo claramente conmovido al recordarse de la amabilidad que pocas veces había experimentado. Entonces empezó a trabajar en el puerto. Sin embargo, pasados tan solo unos tres meses, le informaron que su contrato se había terminado. “Las personas como yo que habían estado presos por delitos en contra de la Revolución no podían trabajar en aquel lugar. Tuve que retirarme. De ahí hacía trabajos temporales. Cargaba arena, fui a retirar una placa y cosas similares,” dice.

La incorporación en la Unión Patriótica de Cuba

Su lucha continuaba sin grandes cambios y sobre todo sin grandes éxitos hasta el año 2014. Entonces se enteró de que un primo suyo pertenecía a la organización llamada Unión Patriótica de Cuba, conocida también como la UNPACU[2]. “Me llegó la noticia de que él junto con otros muchachos fueron golpeados por los policías en la carretera a Mar Verde. Todos eran jóvenes, ninguno llegaba a los veinte años. Fui a verlo y me incorporé en la UNPACU,” cuenta. El mismo día de su incorporación en la Unión Patriótica de Cuba fue detenido. “Un brazo torcido, empujones... Me montaron en una furgoneta junto con los demás y me dejaron botado en la carretera. Tuvimos que regresar a pie. Queríamos coger una guagua, pero nos dijeron que no podíamos entrar, que había que caminar,” explica y dice que en realidad aquel día ni siquiera planeaban ninguna actividad especial, sino que solo iban a una reunión de la organización. “Lo que no querían era la concentración de personas. Una vez me golpearon y me pusieron una multa de 1000 pesos, pero yo no hubiera hecho absolutamente nada. Me dijeron que había puesto algunos carteles. Luego me soltaron. Y el otro día me llevaron otra vez. Me llevaron a las 10 de la noche a la carretera. Allí fue golpeado brutalmente,” describe los enfrentamientos con las autoridades que se hacían cada vez más frecuentes. Las detenciones repetidas fueron en su mayoría producto de la actividad de un oficial concreto que se puso a perseguirle. “Fue él que siempre tomaba la iniciativa,” recuerda y cuenta que varias veces se quedó casi desnudo en plena carretera. “Me dejaban en shorts, descalzo y sin dinero a unos ocho, diez kilómetros de la ciudad.” En lo que se refiere a las multas que le ponían, Ricardo las consideraba un pretexto para poder justificar su futura detención. “Me decían que si yo continuaba a expresarme en contra del régimen, me iban a meter en la prisión. Eran multas arbitrarias para tener algo en la mano.” Una de las últimas detenciones de Ricardo se produjo en 2019, cuando se llevó a cabo la votación sobre la Constitución. El 24 de febrero salió a votar y cuando regresó fue capturado por los miembros de una unidad especial conocida como boinas negras. “Me dieron una golpiza y me dejaron a las nueve de la noche botado en la carretera Mar Verde cojeando a la casa de un amigo.”

“Ya no es la oposición, ahora es el pueblo”

Ricardo participó en el levantamiento popular que se produjo en todo el territorio de Cuba el 11 de julio de 2021. Como ya de costumbre, fue detenido y en un carro policial con una jaula le llevaron a un edificio donde permaneció 21 días encerrado. “La comida mala, el agua la ponían solo una vez al día, el trato malísimo de los oficiales... como si los presos fueran animales. Había más de 200 personas allí, todos participantes de las manifestaciones,” recuerda otro momento crítico. Según Ricardo, las protestas masivas surgieron como la reacción del pueblo a una escasez general, a los apagones, la falta de medicamentos y la subida de precios. “El pueblo ya estaba cansado de ver tanta injusticia. Sus familias se quedaban sin comida, los muchachos sin leche, sin medicamentos. Hubo apagones de hasta catorce horas. La gente se indigna y sucede esto...” sostiene. Cree que hoy en día los cubanos en su generalidad reclaman más libertad. “Ya no es la oposición, ahora es el pueblo,” dice de manera convencida, pero al mismo tiempo admite que sí teme que el Ejército pueda parar las protestas si estas llegan a tener un alcance masivo.  

 

[1] Unos 125 000 refugiados cubanos zarparon desde el puerto de Mariel en 1980 durante un período de unos siete meses. Fidel Castro les “permitió” su salida, pero incluyó (sembró) a todos los indeseables: presos, los sacó de las cárceles; locos, los sacó de los hospitales psiquiátricos; las prostitutas que sacó de las calles de La Habana y los puso en el Mariel con destino a Miami. Fue parte de una política de castigo de enviar a EE. UU. el lumpenato. Se calcula que una quinta parte eran criminales o indeseables.

[2] La Unión Patriótica de Cuba (UNPACU) es la organización de activismo político no violento más numerosa y activa de la isla de Cuba. Tiene más de 3.000 activistas en activo en 122 células con 25 sedes a lo largo y ancho de todo el país. Fue creada el 24 de agosto de 2011 por José Daniel Ferrer García, expreso del Grupo de los 75 que se negó a salir deportado/expatriado para obtener su libertad y el régimen se vio obligado a liberarlo en la isla con una licencia extrapenal que le permitiría la posibilidad de devolverlo a prisión.

(fuente: www. unpacu.org)

 

*****************************************************************************

„Moje dětství nebylo nikterak šťastné…“, říká Ricardo Enrique Torres Hernández, narozený 9. listopadu roku 1971. Dodnes žije společně se svou matkou a sourozenci v chudinské čtvrti Mariana de la Torre v Santiagu de Cuba, druhém nejlidnatějším městě ležícím na východním cípu ostrovní země a správním centru stejnojmenné provincie.

Ricardo vyrůstal ve velmi skromných poměrech a na jeho dětství se podepsala především jedna konkrétní epizoda. Byl to den, kdy naposledy spatřil svého otce. Trauma prožité v útlém věku mělo zásadní dopad na jeho další směřování. „Když mi bylo devět let, posedával jsem ve dveřích našeho domku. V tom se objevili dva policisté… a jak už to tehdy bývalo, přišli v civilu. Začali se vyptávat na mého tatínka. Odvedli ho a když jsme se o něm dozvěděli znova, byl už ve vězení někde v Havaně. Vláda se ho chystala deportovat,“ vypráví. Po Ricardově čtvrti se mezitím šuškalo, že jeho otec nebyl zrovna velkým příznivcem režimu nastoleného revolucí. „On vždycky říkal, že není ničí otrok,“ říká k tomu Ricardo a dodává, že otec se živil spíše příležitostnými pracemi. Později byl zřejmě deportován v rámci emigrace velkého počtu Kubánců přes přístav Mariel v roce 1980[1]. Tímto způsobem se dostal do Spojených států amerických a od té doby už se svou rodinou nikdy nenavázal kontakt.

Jakožto syn člověka, který byl pronásledovaný státními orgány, se Ricardo musel potýkat s celou řadou problémů už od školního věku. „Zažíval jsem spoustu ponižování. Ve škole mi učitelé říkali, že jsem gusano (červ, kubánské označení pro odpůrce režimu)… Stejné to měli i moji sourozenci. Učitelé se nás vždycky snažili držet co nejvíce stranou od dětí z „normálních“ rodin,“ vypráví. Rodina mezitím žila v dlouhodobém nedostatku finančních prostředků. Jeho matka ze zdravotních důvodů nebyla schopná pracovat a jediný příjem celé domácnosti tak musela zajišťovat babička.  

Sousedský spor, který ovlivnil všechno další

V patnácti letech se Ricardo společně s partou přátel dostal do sporu se sousedy, kteří měli bohužel pro něj silné vazby na představitele kubánského režimu. „Byli jsme obviněni ze šíření anticastristické propagandy a neúcty vůči Fidelu Castrovi. Jenže my jsme neroznášeli žádné letáky ani nic podobného. Jednoduše jsme se dostali do sporu se špatnými lidmi, měli totiž kontakty na ministerstvu vnitra. Nepohodli jsme se a oni nás obvinili z nenávistných projevů vůči Fidelu Castrovi. To ale vůbec nebyla pravda,“ popisuje Ricardo další osudný den v jeho životě. Zatčením po tomto incidentu se roztočila spirála problému s úřady, která se nezastavila dodnes. Ricardo byl poprvé v životě zatčen 1. října 1988. Soud ho shledal vinným a odsoudil na devět měsíců vězení, které si měl odsedět ve věznici Mar Verde poblíž Santiaga de Cuba. „Odtamtud mě přesunuli do věznice Boniato a nakonec jsem skončil v zařízení u obce Sigua,“ popisuje svou cestu po věznicích v oblasti Santiaga de Cuba. Vzpomíná si také na to, jak probíhaly výslechy před odsouzením. Nezřídka se setkal s velmi hrubým chováním, které zahrnovalo psychický nátlak a dokonce výhrůžky popravou. „Koukal jsem na ně jako opařený a měl jsem pěkně nahnáno. V mých patnácti letech jsem se nikdy nesetkal s něčím podobným. Když jim přišlo, že by bylo dobré praštit tě, tak tě praštili. Když si mysleli, že je potřeba tě nějak jinak šikanovat, udělali to. Chtěli, aby člověk vyzradil jména dalších lidí. Mohl jsem jim opakovat třeba padesátkrát, že jsem nic neprovedl, ale oni trvali na svém a nakonec často dosáhli svého,“ vypráví. I přes velký tlak ze strany vyšetřovatelů se ale Ricardo nenechal zlomit.

Po devíti měsících za mřížemi se pokusil zařadit se zpět do společnosti a vést spořádaný život. To ale nebylo tak jednoduché, jak si zpočátku představoval. Jakožto chlapec bez příjmu se musel starat hlavně o to, aby se nějak uživil. Najít si práci bylo ale takřka nemožné. „Se záznamem v rejstříku trestů jsem tam nemusel ani chodit. Pro nikoho už jsem nebyl důvěryhodná osoba. Na každém místě se mě nejdřív zeptali, jestli už jsem byl někdy trestaný,“ vysvětluje. Dlouhé roky se tak Ricardo potýkal s neustálým nedostatkem peněz. Podezření, které vyvolával u potenciálních zaměstnavatelů, ho stálo jakoukoliv pracovní příležitost. To se nakrátko změnilo v roce 1995, kdy si ho vzala pod křídla jedna sousedka, které se ho zželelo a rozhodla se, že mu zkusí pomoci. Řekla mi, že si všimla, že to se mnou jde od desíti k pěti, a že promluví se svou známou,“ vypráví Ricardo. Na krátké období tak získal práci v přístavu. Při vzpomínce na ni propuká Ricardo ještě dnes v pláč. Jen zřídka se setkal s takovou dobrotou. Začal tedy pracovat v přístavu, jenže po ani ne třech měsících mu bylo sděleno, že jeho smlouva vypršela. „Lidé jako já, kteří mají záznam v rejstříku trestů, tam prý nemohli pracovat. Musel jsem odejít. Poté jsem zkoušel různé brigády. Nakládal jsem písek nebo jsem prováděl různé malé montáže a podobně,“ vypráví.

Členství v organizaci Unión Patriótica de Cuba

Ricardův život se nesl v podobném duchu až do roku 2014. Tehdy se dozvěděl, že jeden z jeho bratranců působil v organizaci Unión Patriótica de Cuba[2], která sdružuje odpůrce kubánského režimu. „Doneslo se ke mně, že můj bratranec byl společně se skupinkou několika mladých lidí zbit policisty na ulici vedoucí do věznice Mar Verde. Všichni byli opravdu mladí, nebylo jim tehdy ani dvacet let. Přijel jsem za ním a rozhodl jsem se, že se zapojím do činnosti UNPACU,“ popisuje první kontakt. Hned dalšího dne byl sám zadržen. „Kroutili mi rukama, strkali do mě… Potom mě společně s ostatními naložili do dodávky a vysadili nás na silnici. Museli jsme se vrátit zpátky do města pěšky. Žádný autobus nás nechtěl vzít. Říkali, že nemůžeme nastoupit, a tak jsme museli po svých,“ vysvětluje a dodává, že toho dne ani nebyla v plánu žádná větší akce spojená s disentem. „Úřady chtěly prostě zamezit jakémukoliv srocování lidí, kteří se stavěli proti režimu. Jednou jsem například dostal bití a k tomu ještě pokutu tisíc pesos. Přitom jsem nic neprovedl. Oni ale tvrdili, že jsme roznášeli nějaké letáky. Potom mě propustili. Jenže dalšího dne mě zadrželi znovu. V deset hodin v noci mě zase zavezli někam pryč z města a zase mě zbili,“ popisuje střety s policisty, které byly čím dál častější. Většinou ho přitom zadržel ten stejný policista, který se zřejmě rozhodl, že ho bude pronásledovat. „Opakovaná zatčení byla dílem toho samého policisty,“ vzpomíná a vypráví, že několikrát ho po zadržení vysadili téměř nahého. „Byl jsem jen v trenkách, bos a bez peněz, a musel jsem pochodovat třeba deset kilometrů zpět do města.“ Pokud jde o pokuty, policisté je prý používali jako záminku, aby ho mohli nadále obtěžovat a ospravedlnit nějakým způsobem budoucí zatčení. „Říkali mi, že jestli se budu i nadále stavět proti režimu, pošlou mě do vězení. Dělali si se mnou, co chtěli.“ K jednomu z posledních zatčení došlo v roce 2019, když se na Kubě hlasovalo o nové ústavě. Dne 24. února vyrazil volit, jenže když se vracel, zastavili ho příslušníci speciální jednotky, známé pod označením „černé barety“. „Dostal jsem bití a nechali mě v devět hodin večer na silnici do Mar Verde. Odtud jsem se pomalu dobelhal do domu mého přítele.“

 

„Už to není jen o opozici, teď je to o všech Kubáncích“

Ricardo se účastnil lidového povstání, které propuklo 11. července 2021 a rychle se rozšířilo na území celé země. Jak už bylo zvykem, zadrželi ho policisté, kteří ho naložili do pojízdné cely a odvezli ho do budovy, kde byl zadržený po dobu 21 dnů. „Otřesné jídlo, vodu nám pouštěli jen jednou denně, šikana ze strany policistů… jako bychom byli zvířata. Bylo nás tam přes dvě stě, všechno účastníci demonstrací,“ vzpomíná na další kritické okamžiky. Ricardo si myslí, že masové protesty byly výsledkem rostoucí nespokojenosti obyvatelstva, které se v době koronavirové pandemie potýkalo s obecným nedostatkem, častými výpadky elektřiny, chybějícími léky a rostoucími cenami. „Lidé už byli unavení z toho, že všude kolem se dělo tolik nepravostí. Jejich rodiny neměli co jíst, děti neměli ani mléko, nedali se sehnat léky. Výpadky elektřiny trvaly nezřídka i čtrnáct hodin. To se musí někde projevit a Kubáncům došla trpělivost,“ popisuje. Také věří, že Kubánci požadují více svobod. „Tohle už není o tom, že je tady nějaká opozice. Přerostlo to ve všelidové povstání,“ tvrdí. Zároveň ale dodává, že má obavy z toho, že v případě další celostátní vzpoury by mohla v ulicích zasáhnout armáda. 

 

[1] Roku 1980 z přístavu Mariel vyplulo na 125 tisíc Kubánců v období sedmi měsíců. Fidel Castro jim „povolil“ odjezd, ale zahrnul mezi exulanty i řadu osob, které pro tyto účely propustil z věznic, psychiatrických klinik, ale i prostitutek z ulic Havany a z přístavu Mariel je poslal rovnou do USA do Miami. Toto bylo součástí politiky USA, které Kuba chtěla potrestat za mezinárodní politiku. Odhaduje se, že pětina všech marielských exulantů byli delinkventi.

[2] UNPACU, Patriotická unie Kuby je mírová aktivistická politická organizace, nejpočetnější a nejaktivnější na celé Kubě. Čítá více než tři tisíce aktivistů ve 122 buňkách a 25 centrálách skrz celý ostrov. Byla vytvořena 24. srpna 2011 José Danielem Ferrerem Garcíou, bývalým vězněm skupiny 75 z Kubánského jara, který odmítl vycestovat z Kuby, aby získal svobodu a režim ho musel propustit, avšak s nekončící podmínkou, která ho kdykoli může dostat zpět do vězení. Zdroj: www.unpacu.org