Irena Tichá

„Pokud jsme se šli projít, tak jsme chodili vždycky v partě, nikdy jsme nechodili sami, to jsme měli ne přímo zakázáno, ale prostě abysme se neztratili a aby náhodou se nám něco nestalo. Byli jsme překvapený třeba v obchodech, když jsme přišli do obchodu, tak v tý době třeba tam už měli dokonalejší, tady ještě nebyly třeba tranzistory a tam už byly třeba tranzistory. O nás se velice dobře starali, my jsme byli v krásným hotelu, měli jsme výborné jídlo, bylo o nás dobře postaráno. Ale když jsme vyšli na ulici, tak já teď už to můžu říct, ale byla jsem překvapená, jak uboze chodili lidé ustrojeni. Tam měli už tehdy metro, když jsem nahlédla, já jsem nebyla v metru, jen jsem nahlédla, jak se lidi řítí do metra – velké batohy, ne kufry, ale jako velké rance s sebou táhli, tak jsem byla trošku překvapená.“

„Později jsem si začala všímat, co se tam děje v té sokolovně, protože tam byli sportovci v různých odvětvích a moc se mi to líbilo. Moc se mi líbilo je pozorovat. U sokolovny bylo velké hřiště a tam jsme se scházeli z okolních domů na hřišti a hráli jsme si tam. Na tom hřišti se scházeli volejbalisté. No, abych to řekla, to se nám asi líbilo nejvíc. Vždycky jsme čekali, až už začnou hrát přes síť a přestanou se jenom rozehrávat, a dovolili jsme si vždycky půjčit od nich míč, byli vstřícní, vždycky nám míč půjčili, no, a my jsme se snažili je napodobovat.“