Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Tichá (* 1943)

• narozena 16. února 1943 ve Starých Smrkovicích na Jičínsku

• dětství prožila v sokolovně v Jablonci nad Nisou, kde rodiče působili jako správci

• v roce 1955 začala Irena Tichá hrát volejbal za žákyně Spartaku Rýnovice

• v letech 1957–1960 absolvovala střední pedagogickou školu s aprobací učitelky mateřských škol

• od roku 1962 hrála za československou reprezentaci

• v roce 1968 se provdala za Václava Tichého, vychovali dva syny

• v říjnu 1968 se účastnila olympijských her v Mexiku

• v letech 1977–1990 zastávala funkci ředitelky mateřské školy

• v letech 1997–2010 žila ve Finsku

• v roce 2024 žila v Jablonci nad Nisou

Dalo by se říct, že povolání jejích rodičů jí změnilo život. Díky tomu, že jako dítě Irena Tichá bydlela přímo v sokolovně, kde její otec a matka působili jako údržbáři, našla zalíbení ve volejbalu. Když chodila s kamarády z okolí pozorovat starší chlapce, jak trénují, nemohla tušit, že za několik let bude stát na olympijském stadionu v Mexiku.

Půjčili nám míč, tak jsme je napodobovali

Irena Tichá, rozená Hrádková, se narodila 16. února 1943 ve Starých Smrkovicích na Jičínsku Ludmile a Františku Hrádkovým. Matka, vyučená švadlena, přišla na svět roku 1921 ve stejné obci, otec, vyučený zámečník, pocházel z Lázní Bělohrad a narodil se roku 1910. Po roce od narození Ireny Tiché se rodina přestěhovala do Rožďalovic, ale po dalších dvou letech znovu změnili bydliště a usadili se v Jablonci nad Nisou. Právě tam rodiče získali zaměstnání – stali se správci místní sokolovny. Přímo v prostorách budovy strávila dětství Irena Tichá a její čtyři sourozenci – sestry Magdička, kterou měl otec z prvního manželství, Míla a Dáša a nejmladší František.
Už jako děvče předškolního věku se svými kamarády z okolí chodila na hřiště u sokolovny, kde dorostenci hráli volejbal. „Moc se mi líbilo je pozorovat. Vždycky jsme čekali, až už začnou hrát přes síť a přestanou se jenom rozehrávat, a dovolili jsme si vždycky půjčit od nich míč, byli vstřícní, vždycky nám míč půjčili, no, a my jsme se snažili je napodobovat,“ vzpomíná na své první setkání s osudovým sportem.

V roce 1955 začala Irena Tichá hrát jako smečařka a blokařka pod vedením pozdější spoluhráčky Anny Biskupové volejbal za žákyně Spartaku Rýnovice. Mezi její spoluhráčky patřila i sestra Míla. O tři roky později přešlo celé družstvo do Jiskry Jablonec, kde začalo sbírat úspěchy. Mezi ně patřilo druhé místo mezi mladšími dorostenkami na Přeboru Československa v roce 1958, o rok později třetí místo už mezi staršími dorostenkami a roku 1960 pak získaly zlatou medaili. Po úspěších začala Irena Tichá se sestrou a spoluhráčkou Riou Elgerovou hrát 2. ligu za družstvo žen Jiskry Jablonec, kterému pomohly k postupu do nejvyšší soutěže. Bohužel družstvo v sezóně 1961 spadlo zpět do nižší soutěže, ale už v roce následujícím si návrat mezi elitu vybojovaly znovu a setrvaly v ní dalších osm sezón.
Irena Tichá v letech 1957–1960 absolvovala střední pedagogickou školu s aprobací učitelky mateřských škol. První rok absolvovala v Jablonci nad Nisou a po jejím zrušení dokončila vzdělání v Liberci.

Obyčejný život lidí v Sovětském svazu byl hodně chudý

V rámci své sportovní kariéry navštívila Irena Tichá častokrát zahraničí. V roce 1959 odcestovala s týmem do Rakouska. Ve Vídni na Světovém festivalu mládeže a studentstva získaly bronzovou medaili. „Poprvé jsem byla v západní zemi, všechno se mi tam líbilo. Pamatuju si, že jsme byly ubytované na lodi, která kotvila na Dunaji,“ vypráví. Od roku 1962 hrála Irena Tichá za československou reprezentaci. Ve stejném roce se účastnila mistrovství světa v Moskvě, kde zažila rozčarování z tamních poměrů.

Bydlely sice v krásném hotelu, kde se podávalo chutné jídlo a bylo o ně dobře postaráno, ale když vyšly do města, střetly se s realitou tamních obyvatel. „Když jsme vyšli na ulici, byla jsem překvapená, jak uboze chodili lidé ustrojeni. Tam měli už tehdy metro, když jsem tam nahlédla, viděla jsem lidi, jak se řítili a táhli s sebou velké rance. Tak jsem byla trošku překvapená,“ popisuje své pocity. Nakonec dívky odjížděly s pátým místem. Roku 1963 se pak účastnila mistrovství Evropy v Rumunsku, kde získaly šesté místo, a v roce 1967 mistrovství Evropy v Turecku, odkud si odvezly bronzovou medaili. Tým ženské reprezentace se pečlivě připravoval na mistrovství světa v Japonsku, kterého se nakonec nezúčastnily. Na tuto událost vzpomínala spoluhráčka Ireny Tiché Elena Moskalová pro Paměť národa takto: „Připravovaly jsme se na něj hodně tvrdě. Ježíšmarjá, jak my jsme se na Japonsko těšily! Ráno před odletem jsme měly sraz v Praze a najednou u nás v Jablonci zvoní večer pošťák a nese telegram. Psalo se na něm: Ucast na mistrovstvi sveta odvolana, blablabla, sraz v Dobrichovicich.“ Irena Tichá byla z nastalé změny nešťastná. Až později se dozvěděly, že důvod byl čistě politický – východní země se zkrátka rozhodly mistrovství bojkotovat svou neúčastí. Útěchou volejbalistkám mohlo být to, že se v jugoslávském Slavonském Brodě kvalifikovaly na letní olympiádu v Mexiku.

V roce 1968 se Irena Tichá provdala za Václava Tichého, se kterým později vychovala dva syny – Tomáše, narozeného roku 1969, a Petra, který přišel na svět roku 1974. Rok 1968 pro ni byl zlomový díky jejímu sňatku, zároveň ale prožila dramatickou událost, jíž byla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy končilo volejbalistkám soustředění v Alpách. Když se vzbudily, majitel hotelu jim řekl, že Sovětský svaz okupuje Československo. Cesta zpět do okupované země byla pro ně velmi nepříjemná. Za hranicemi začaly potkávat tanky a další obrněná vozidla. Skupina přespala v Českých Budějovicích. „Cestou jsme potkaly náklaďák s jabloneckou espézetkou. Patřil jabloneckému podniku Javoz, a tak nás řidič vzal až domů,“ vzpomíná.

O Věru jsme měly strach

Ačkoliv se bála, že možná okupace pokazí jejich účast na olympiádě, nakonec do Mexika odletěly. Ještě předtím se s nimi na Pražském hradě slavnostně rozloučil prezident Ludvík Svoboda, generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík a předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský. Od těchto hlavních tváří pražského jara si Irena Tichá dodnes (2024) uchovává jejich podpisy.

Po příletu do Mexika byla Irena Tichá nadšená z podpory, kterou od místních jako Čechoslováci dostávali – z tamních obyvatel cítila solidaritu. „Když jsme přišli na stadión při zahajovacím ceremoniálu a uviděli nás, začali skandovat a křičeli na nás: ,Checo, checo!‘“ vypráví Irena Tichá o svých zážitcích. Mimo jiné vzpomíná na napjatou atmosféru, která panovala mezi Čechoslováky a Sověty. „My jsme se jim [Sovětkám] vyhýbaly velkým obloukem. Nebylo o čem povídat. Jenom samozřejmě jsme jim řekly, že to není pravda, co nám tam říkají, že nás osvobodili, že nám pomáhají, ale to bylo všechno. Protože oni toho měli plnou hlavu, že stejně nechápali, jak je možné, že jim neděkujeme,“ popisuje.

Ikonou olympiády byla členka olympijské výpravy Věra Čáslavská, která se v Mexico City provdala za Josefa Odložila. Svatbu tehdy volejbalistky sledovaly jen zprostředkovaně v televizi, nijak to ale neumírnilo jejich nadšení z celé události. Avšak prožívaly opačné emoce. „O Věru jsme měly strach. Bylo tam hrozně moc lidí a bály jsme se, co s ní bude, až se vrátí,“ říká. Ze své první a poslední olympiády si pamětnice bohužel neodvezla žádnou medaili (skončily na šestém místě), ale vracela se s mnoha zážitky. S průvodcem, který byl původem z Československa, totiž navštívili mnoho zajímavých míst. „Vzal nás pod Popocatépetl, viděli jsme pole kaktusů, mohli jsme být mezi místními,“ říká.

Po návratu ukončila Irena Tichá profesionální kariéru volejbalistky. „Chtěla jsem rodinu a už jsem měla nejvyšší čas,“ vysvětluje. V následujících letech se věnovala rodině, své práci a zároveň trénovala jablonecké volejbalistky, které se dostaly do krajského přeboru. Působila jako učitelka na místních mateřských školách. V letech 1977 až 1990 zastávala funkci ředitelky. Ačkoliv s režimem nesympatizovala, kvůli zaměstnání do strany vstoupila. V mateřské škole pracovala až do roku 1990, kdy musela své místo kvůli stranictví opustit. Roku 1995 zemřel Ireně Tiché manžel. O dva roky později se vydala do Finska za svým ovdovělým známým, se kterým se poznala v roce 1962 na Světovém festivalu mládeže a studentstva v Helsinkách, kde působil jako tlumočník. Na popud svých synů se nakonec roku 1997 do Finska odstěhovala. Se svým přítelem se usadila v Turku a v severoevropské zemi zůstala až do jeho smrti v roce 2010. Tehdy se vrátila zpět do Jablonce nad Nisou, kde žila i v roce 2024.