„Moje maminka se sestrou byly někde na dovolený, já jsem byla doma sama. V noci nevím, jestli lítaly letadla, to se nepamatuju, protože já spím dost tvrdě. Takže ráno jsem se probudila, že jdu do práce, pustila jsem si rádio, já vždycky takhle. Teď jsem si připravovala snídani, myla jsem se a tak dále – a teď z toho rádia jsem pořád slyšela: ‚Pojďte pomoct rozhlasu! Střílej na nás! Pomozte nám!‘ Tak já chvíli poslouchala a říkala jsem si: ‚No, co se to děje?‘ Ještě jsem přemejšlela, jestli není květen, nebo teda ne květen, jestli to není nějakej přenos května, že jo, z květnových dnů, kdy se bojovalo o Rozhlas. No a říkala jsem si, je to nějaký divný. Nějak jsem tomu moc nevěnovala pozornost, oblíkla jsem se, to jsem bydlela v Libni, šla jsem na stanici čekat na tramvaj – a místo tramvaje přijel tank. Takže teprv pak mi to došlo. No, takže jsme se bavili. Takže jsem šla do práce pěšky, protože tramvaje nejezdily. Už i nějaký noviny vyšly, to v noci už jako byly vytištěny nějaký, já nevím, jestli, no nevím, jenom opravdu třeba dvě stránky takový, už se to tam mezi lidma rozdávalo. My jsme se snažili s těma vojákama mluvit, protože samozřejmě jsme ruštinu ve škole měli, takže jsme se s nima domluvili. No, ale oni teda vůbec netušili, kde jsou. Byli to mladí kluci, snad šestnáct sedmnáct let. Do některých jsme mluvili, ty se tam rozbrečeli, že nebyli doma už jak dlouho, že mámu neviděli a že vůbec nevěděj, kde jsou, že dostali rozkaz, že mají prostě někam jet. A že tady mají osvobodit Prahu od kontrarevoluce. A my jsme jim všem říkali, že tady žádná kontrarevoluce není, že nepotřebujeme osvobodit. No nicméně si to nějak nedali vysvětlit. Takže jsem pokračovala, šla jsem až do Národní knihovny, což je relativně dost daleko z tý Libně. No a tam už se začalo střílet, protože na Klárově se střílelo a na Karlově mostě. Takže tam byl náš pan šéf, ředitel naší sekce, tak tam uzavřel všechny okna a poslal nás domů, říkal: ‚Rychle běžte domů.‘“
