Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Syrovátková (* 1948)

• narozena 9. října 1948 v Praze

• její otec, člen Komunistické strany Československa (KSČ), se při dobrovolné práci v dolech zranil a zemřel

• 21. srpen 1968 prožívala v Praze

• na počátku normalizace musela projít prověrkami

• několikrát odmítla vstup do KSČ

• v roce 2022 žila v Praze

Co mi řekli ve škole, tomu jsem věřila

Helena Syrovátková se narodila 9. října 1948 v Praze. Jednu ze svých prvních vzpomínek z dětství má spojenou s politickými procesy v 50. letech. „Mám pocit, že mi byly tři čtyři roky. Maminka žehlila a poslouchala rádio, já jsem si s ní chtěla hrát – a ona mě od sebe odstrčila. Netušila jsem, co se děje, a až s odstupem jsem zjistila, že poslouchala proces se Slánským,“ vypráví pamětnice. Do první a druhé třídy chodila Helena Syrovátková na Praze 2, poté se přestěhovali do Libně. Tam se také narodila její sestra, bohužel se svalovou dystrofií, proto byla odkázána na invalidní vozík. Rok po narození sestry zemřel jejich otec. „Můj otec byl mladej zapálenej komunista. V těch 50. letech všichni komunisti, kdo dělali v kancelářích, on dělal někde v účtárně ve Vršovicích, tak chodili pracovat do dolů, aby pomohli hospodářství. Můj tatínek několik let dělal na Kladně v dolech a jezdil domů jen na víkendy. Taky proto jsme dostali ten byt v Libni. […] Ve čtvrté třídě tatínek odešel do Ostravy, kde taky dělal v dolech. A tam došlo k úrazu a tatínek tam zemřel,“ vzpomíná. Helena Syrovátková tak zůstala sama s maminkou a sestrou a celé její dětství se odvíjelo od zdravotního stavu její sestry. „Musela jsem se o ni starat, cvičila jsem s ní,“ říká pamětnice.

Do školy začala chodit v roce 1954. „Pamatuju si, že od třetí nebo čtvrtý třídy se chodilo do Pionýra. Protože moje babička byla věřící, tak jsem chodila do náboženství a do Pionýra mě nevzali, to se neslučovalo s morálkou. A vím, že mně to tenkrát hrozně vadilo. To, co mi řekli ve škole, tomu jsem věřila,“ vzpomíná na školní léta. Do Pionýra se nakonec dostala, ale její maminka, jak Helena Syrovátková později zjistila, z toho nijak nadšená nebyla. „V takový čtvrtý pátý třídě mi bylo hrozně divný […], že když jsem přinesla poznámku, jsem dostala špatnou známku, nebo že jsem rušila, tak se vždycky maminka hrozně zlobila. A když jsem dostala poznámku, že jsem neměla pionýrský šátek, tak to prošlo úplně v klidu. Až po delší době jsem zjistila, že mi maminka ten pionýrský šátek ráno schovávala. A když jsem si na něj vzpomněla, tak mi ho samozřejmě dala. A když jsem ho neměla připravenej a zapomněla jsem ho, tak ona mi to nepřipomněla, schválně ho někam schovala.“ Jak Helena Syrovátková sama vzpomínala, tomu, co jí řekli ve škole, věřila, chodila na prvomájové průvody a brala jako samozřejmost, že „Sovětský svaz je úžasnej a že všechno, co přijde z Ruska, je výborný.“

Snažili jsme se s vojákama mluvit

Po základní škole pokračovala Helena na gymnáziu a poté zamířila na medicínu. Přála si studovat pediatrii, ale nakonec se dostala na stomatologii. Ve druhém ročníku však začala mít problémy s chemií, navíc plánovala svatbu, a tak studií zanechala. V roce 1967 začala pracovat v Národní knihovně. Uvolněnou atmosféru pražského jara v roce 1968 příliš nevnímala. Srpnová invaze ji ale silně zasáhla. V létě 1968 její budoucí manžel odjel s kamarádem na cestu po západní Evropě. Půjčili si auto a jeli do Francie, Beneluxu a Německa, kde je zastihla invaze. V té době byla Helena Syrovátková v Praze. „Ráno jsem se probudila, že jdu do práce, pustila jsem si rádio […] a pořád jsem slyšela: ‚Pojďte pomoct rozhlasu! Střílej na nás! Pomozte nám!‘ Tak já chvíli poslouchala a přemýšlela jsem, jestli to není přenos z květnových dnů, kdy se bojovalo o Rozhlas.“ Nechápala, co se děje, a tak se vydala na cestu do práce. „Šla jsem na stanici čekat na tramvaj – a místo tramvaje přijel tank. Teprve pak mi to došlo. Snažili jsme se s vojáky mluvit, ale oni vůbec netušili, kde jsou, a některý se tam rozbrečeli, že už dlouho nebyli doma, že mámu neviděli a že vůbec neví, kde jsou,“ popisuje. Cestou do práce zažila střelbu na Klárově a u Karlova mostu, vedoucí v knihovně je pak hned po příchodu poslal domů. Helena se vydala za svou budoucí tchyní, která pracovala v prodejně zeleniny, před níž už stály dlouhé fronty. „Pomáhala jsem jí a čekaly jsme, jestli se manžel s kamarádem vrátí, nebo ne. Vrátili se, i když je na hranicích zdržovali, aby zůstali v Německu. Byli oba inženýři a uměli i německy.“

Volali nás a ptali se, jak jsme se chovali

Na podzim roku 1968 se Helena vdala, v roce 1971 se jí narodila první dcera a dva roky nato druhá. V začátcích normalizace musela v Národní knihovně projít prověrkami. „Volali nás a ptali se, jak jsme se chovali, co si myslíme. Snažila jsem se z toho vyvléct, že jsem se chystala na svatbu. Stejně tak pak, když nás lanařili, abychom vstoupili do strany, začala jsem vykládat, že nemůžu vstoupit do strany, že si myslím, že bych měla pro stranu pracovat a na to že nemám čas. Vždycky jsem z toho vyvázla,“ vypráví pamětnice. S komunistickým režimem Helena Syrovátková nikdy přímo problém neměla, ale setkala se s řadou lidí, kteří například kvůli svému původu nemohli studovat.

V roce 1989 vážně onemocněla její matka, Helena Syrovátková tak přebrala péči o sestru i matku. Sametovou revoluci vnímala především skrze zprávy od svých dcer. „Jana chodila druhý rok na gymnázium, Klára byla první rok v zaměstnání. […] Všechno jsme měli jen zprostředkovaně z rádia a nevěděla jsem, čemu se dá věřit. Volala mi dcera, že jdou stávkovat. […] Říkala jsem: ‚Prosím tě, neblbni, vyhodí tě ze školy.‘ Měla jsem obavy,“ vzpomíná. Když ale bylo jasné, že se situace v zemi mění, měla z toho velkou radost. „Říkala jsem si, že tentokrát to už snad vyjde.“

Brzy začala využívat toho, že se mohlo cestovat i do západních zemí, dřívější kapitalistické ciziny. „Jeli jsme do Vídně, do Beneluxu a Anglie. To byly první zájezdy, kdy se jezdilo bez ubytování. Bylo to na tři čtyři dny a spalo se v autobuse.“ V roce 2022 žila Helena v Praze a stále pracovala v Národní knihovně.