Jaroslava Svobodová

„Je pravda, že dneska je to naopak. Tenkrát byla spousta lidí, kteří by kupovali, jedli a já nevím co, ale bylo málo zboží. Všechno bylo hrozně omezené, protože vedoucí si nemohl rozhodovat sám o sobě. Do roku 1960 po znárodnění patřily všechny hospody pod komunální služby. V roce 1960 se zrušil v Týně nad Vltavou okres, přešli jsme do Českých Budějovic. Na okrese České Budějovice byl pod komunálními službami zřízen odbor obchodu, pod který spadaly všechny hospody a hotely. My jsme se oficiálně jmenovali Restaurace a jídelny - podnik ONV. Měli jsme podnikové ředitelství v Českých Budějovicích. Pod České Budějovice spadaly všechny hospody a hotely tady v Budějovicích, spadaly pod ně hospody a hotely na Hluboké nad Vltavou a v Týně nad Vltavou. My, pokud jsme něco chtěli, tak my jsme nemohli udělat vůbec nic bez povolení ředitelství. O všechno se muselo žádat. O zboží. Na všechno byly fondy. Dodavatel byl takový, kterého nám určilo podnikové ředitelství.“

„Bylo to hned v první přídě, když jsme začali chodit do školy. To byl rok 52. Pan učitel nás upozorňoval na to, že kdybychom někde v přírodě našli letáky, nebo kdybychom tam našli balón, tak to máme neprodleně oznámit ve škole. Také nám říkali, že jsou u nás různí záškodníci nebo špióni, že můžeme také potkat špióna. Já jsem se tak nějak začala bát. Bála jsem se natolik, že když jsem šla ze školy. Stalo se mi, že jsem v té první třídě musela jít sama, protože spolužačka, která se mnou chodila z naší vesnice, byla nemocná. Jak jsem šla, pořád jsem se rozhlížela kolem, jakmile jsem viděla naproti sobě v dálce nějakého člověka, tak jsem najednou dostala strach, jestli to náhodou není špión. Uklidnila jsem se teprve v momentě, když jsem poznala, že ten přicházející člověk je někdo z vesnice, kdo určitě špiónem nebyl. Tak jsem se uklidnila, ale za ten strach to tenkrát nestálo.“