Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Svobodová (* 1946)

• narozena 28. března 1946 v Písku do chudých poměrů

• v 10 letech jí zemřel otec

• 1960 – 1964 studovala na Střední ekonomické škole v Písku

• 26 let pracovala na různých pozicích v hotelu Zlatá loď v Týně nad Vltavou

• popisuje nefungující socialistické plánované hospodářství z pozice provozní hotelové restaurace

• nikdy nevstoupila do KSČ a politika ji nezajímala

• aktivní členka spolku baráčníků v Týně nad Vltavou

Hned po maturitě v roce 1964 nastoupila Jaroslava Svobodová na místo hotelové hospodyně do hotelu Zlatá loď v Týně nad Vltavou. Postupně se z tzv. „holky pro všechno“ vypracovala na hlavní provozní hotelové restaurace. Za svou více jak dvacetiletou praxi poznala chod hotelu a restaurace dokonale. „Přišel obchodní zástupce, my jsme si sepsali, co potřebujeme, on si to napsal. Týden trvalo, než jsme to zboží dostali. Nerozváželo se v sobotu a v neděli. A když náhodou, měli zpoždění na to zboží. Dodavatel nedodal včas, tak bylo další zpoždění. My jsme někdy třeba zboží dostali až za 10 dní. A teď hospoda otevřená. Dennodenně se muselo prodávat. To byly takové infarktové situace. Dost věcí bylo na příděl. My jsme dostali tzv. fondy. Maso bylo na fondy, uzeniny byly na fondy, sýry byly na fondy,“ popisuje každodennost socialismu v hotelu Zlatá loď pamětnice. Přestože se Jaroslava Svobodová nikdy o politiku nezajímala, její detailní vyprávění je kritickým vhledem do nefungujícího socialistického hospodářství.

Peněz nikdy nebylo nazbyt

Jaroslava Svobodová se narodila 28. března 1946 do chudé rodiny zedníka Karla Krále a vyučené krejčové Marie Králové (roz. Rodové). Královi měli pět dcer, Jaroslava Svobodová byla druhá nejmladší. Když byla děvčata malá, Karel Král trávil hodně času na stavbách, na matku a babičku tak dopadla celá starost o domácnost a malé hospodářství. Přestože oba rodiče těžce pracovali, byla o peníze ve velké rodině stále nouze. Rodiče si přivydělávali, jak jen to šlo. Pamětnice vzpomíná, jak si její matka celý život po večerech přivydělávala šitím pro místní, jak o žních místo dovolené všichni chodili pomáhat k sedlákovi.

Nic jsme neměli, nic nám nevzali

Jako malá měla stejně jako její sestry pevně dané povinnosti. Vzpomíná, že doma vypomáhala s pasením a krmením hus a koz. Každý den chodila s babičkou do lesa na dřevo a šišky na zátop. Přestože rodiče zajišťovali chod velké rodiny, dětem se věnovali. Otec byl veselé povahy, často spolu zpívali, nechal ji zedničit, hodně se toho od něj naučila. „Byla to ještě taková bezstarostná doba. Ještě s námi byl tatínek. V neděli odpoledne jsme chodívali na procházky,“ vzpomíná na radostný čas raného dětství pamětnice.

Politika šla vždycky tak trochu mimo rodinu Králových, proto ani komunistický převrat v únoru 1948 neznamenal pro rodinu velkou změnu. „Moji rodiče měli hlavní starost o naši obživu. Nic jsme neměli, takže nám nic nebylo vzato. Nám nebylo, co vzít. Měli jsme malou chaloupku a byli jsme rádi, že se uživíme,“ vysvětluje pamětnice.

Bála se, že potká špióna

Jaroslava Svobodová nastoupila na základní školu ve Chřásťanech ve vypjaté době první poloviny 50. let. Jako šestiletá si jistě neuvědomovala vliv a tlak komunistické ideologie na život lidí v ČSR, to přišlo až s odstupem mnoha let.

Pamětnice vypráví, jak je učitelé již v první třídě v roce 1952 upozorňovali, že pokud naleznou jakékoliv letáky, zahlédnou na nebi nějaké vzduchové balony, ať to bez prodlení nahlásí. Učitelé malé děti také varovali před záškodníky a špióny, kteří se prý tehdy pohybovali v Československu. Jaroslava Svobodová dodnes vzpomíná, jak učitelé zasévali mezi malé děti strach a nedůvěru v neznámé. „Tak jsem šla a pořád jsem se rozhlížela kolem, a jakmile jsem viděla naproti sobě v dálce nějakého člověka, tak jsem najednou dostala strach, jestli to náhodou není špión. Uklidnila jsem se teprve v momentě, když ten člověk přicházel ke mně a poznala jsem, že je to někdo z vesnice, kdo určitě špiónem není. Tak jsem se uklidnila, ale za ten strach to tenkrát nestálo,“ popisuje, jak se jako malá bála sama chodit domů.

V mysli si také uchovala vzpomínku na konec první třídy, kdy došlo v ČSR k měnové reformě. „Pamatuji, že tam už seděli lidi u kampeličky, kam si chodili měnit peníze, a ukazovali nám papírové peníze, jaké byly ty nové peníze,“ vybavuje si pamětnice.

Pět holek na krku

V roce 1956 náhle zemřel otec pamětnice. Bylo jí tehdy pouhých 10 let a mnohé v jejím životě se změnilo. „Ta doba potom byla pro nás smutná. Bylo to smutné, protože jsme zůstaly samy. Sedm ženských zůstalo a o všechno jsme se musely postarat samy.“ Když otec zemřel, jeho dcery byly ve škole, nezaopatřené. Nejmladší ještě ani nechodila do školy. Na matku přešla role otce, musela sama uživit celou rodinu. Nastoupila do jihočeského Jitexu, kde pracovala jako šička. Po večerech si stále přivydělávala jako švadlena. Jaroslava Svobodová vzpomíná, jak musela předčasně dospět a jak v mnoha ohledech zastávala práci dospělých. V deseti letech zabíjela a kuchala slepice, králíky, krůty.

Ženám, které měly více dětí, se tenkrát dávaly řády mateřství. „Moje maminka dostala řád mateřství třetího stupně. Pamatuji si na to, byl to takový odznáček. Paradox byl, že stát jí dal vyznamenání, ale nedal jí k tomu ani korunu,“ vypráví pamětnice. Přestože situace v rodině byla po smrti otce velmi svízelná, všechny dcery Marie Králová vystudovaly. „Když na to dneska vzpomínám, tak si říkám, že ta maminka s tou babičkou nám obětovaly celý život,“ přemýšlí pamětnice.

Na brigádách v hraničním pásmu

V roce 1960 nastoupila stejně jako předtím její dvě starší sestry na Střední ekonomickou školu v Písku. Během studií jezdila se školou na povinné brigády.

Několikrát se v rámci brigád dostali na Šumavu do oblasti hraničního pásma. Na Šumavě přišli do styku s pohraničníky a pohybovali se v blízkosti strážných věží. „Byl to pocit nepříjemný. Nevím. My jsme si připadali divně. Člověk nic neudělal. A vidíte, že vás tady hlídají vojáci. Tak to bylo dost divný,“ zamýšlí se nad zážitky ze Šumavy dnes pamětnice. Zároveň dodává, že si to tehdy jako patnáctiletá ani tolik neuvědomovala. Tísnivé pocity přicházely až později s tím, jak podobně nepříjemných zážitků v komunistickém Československu přibývalo. „Já to v sobě mám i dneska. Když třeba jedeme za hranice, tak já pořád mám ten pocit. Když se blížíme k celnici, tak se mi to najednou všechno vrátí,“ hovoří o stísněnosti, která u ní z doby totality dodnes přetrvává.

Obrat o 180 stupňů

Hned po maturitě v roce 1964 nastoupila Jaroslava Svobodová do hotelu Zlatá loď v Týně nad Vltavou jako hotelová hospodyně. Tehdy se jí během několika týdnů otočil život o 180 stupňů. „Mně bylo 18 let a byl to pro mě šok. Ale protože jsme byli od malička zvyklí se nějak starat sami o sebe a vždycky si nějak pomoct sami, tak jsem se do toho tak nějak vžila,“ vzpomíná na náročné začátky v hotelu. Z mladé bezstarostné studentky se během krátkého času stala zaměstnankyně hotelu s poměrně velkou zodpovědností za provoz a sklad zařízení.

Všichni museli být zaměstnaní, ale personál nebyl

Hotel Zlatá loď od roku 1960, stejně jako všechna restaurační zařízení a hotely v Českých Budějovicích, v Hluboké nad Vltavou a v Týně na Vltavou, spadal pod tzv. Restaurace a jídelny (RaJ), podnik ONV s ředitelstvím v Českých Budějovicích. „My, pokud jsme něco chtěli, tak jsme nemohli udělat vůbec nic bez povolení ředitelství. O všechno se muselo žádat. O zboží. Na všechno byly fondy. Dodavatel byl takový, jakého nám určilo to podnikové ředitelství,“ vypráví Jaroslava Svobodová. Absolutní závislost na vedení velmi ztěžovalo efektivní fungování provozu. Ředitel hotelu nemohl rozhodovat téměř o ničem, a přesto musel plnit tzv. plán maloobchodního obratu, který dostávali na začátku každého roku. Plnění plánu maloobchodního obratu se přizpůsoboval celý chod hotelu. „Abychom ho plnili, protože se vždycky rok po roce přidávalo, tak se ve Zlaté lodi otevírala sezonní střediska,“ doplňuje pamětnice a dodává, že byl ovšem velký problém sehnat zboží navíc, které by v sezonních střediscích nabízeli.

Tehdejší provozy trpěly neustálým nedostatkem pracovních sil na všech pozicích. „Všichni museli být zaměstnaní, ale personál nebyl,“ poznamenává pamětnice. Vedoucí hotelu sháněl zaměstnance, kde mohl, často zaměstnával nekvalifikované lidi. Někteří číšníci měli problémy i s počítáním útraty. Když nebylo zbytí, ona sama pomáhala v kuchyni, uklízela nebo vypomáhala s roznášením jídla v restauraci.

Když bylo nejhůř, prodával se alespoň ten džus

Zlatá loď měla tehdy pevně stanovené dodavatele veškerého zboží. Všechno zboží bylo na příděly, na tzv. fondy. Vedení hotelu nerozhodovalo o tom, co nakoupí a co prodají. Na začátku měsíce dostali rozpis fondů, podle kterého nakupovali suroviny. Zboží si objednali a obvykle trvalo týden, než jim zboží doručili. Ale ani na to se nedalo spolehnout. „Dodávka zboží se někdy zpozdila a my jsme neměli co prodávat,“ popisuje časté situace pamětnice. Nutno dodat, že hotel Zlatá loď neměl o zákazníky v období komunismu nikdy nouzi. Běžnou návštěvnost navyšovala neustálá přítomnost vojáků v kasárnách, turisté a vodáci. Vltava byla tehdy ještě sjízdná až do Týna nad Vltavou. „Tenkrát byla spousta lidí, kteří by kupovali, jedli a já nevím co, bylo málo zboží. Všechno bylo hrozně omezené.“

Vedení hotelu řešilo neustálý nedostatek předzásobením. Jednoduše brali vše, co bylo dostupné. „Tak jsme se předzásobili kuřaty. Prodávala se grilovaná kuřata, protože jsme měli gril. Nebo byl dostatek sýra, eidamské cihly, tak se smažil sýr,“ líčí pamětnice. Dále vzpomíná na trvalý nedostatek masa a uzenin, kterých se dostávalo pouze před Prvním májem a před výstavou Země živitelka. Postupem času nabralo předzásobování až absurdních parametrů. V létě byl stálý nedostatek nealkoholických nápojů. Aby měli v létě co prodávat, objednávali si konzervovaný džus už v lednu. „V létě, když bylo nejhůř, tak se prodával alespoň ten džus. Jinak se točila kofola jako nealkoholický nápoj. Ale i kofola došla. A když byl větší příliv hostů a došel nealkoholický nápoj, tak byl problém. To samé to bylo s pivem,“ líčí nepřetržité problémy socialistického plánovaného hospodářství pamětnice.

Politika šla mimo hospodu

Jaroslava Svobodová se několik hodin týdně mimo povinnosti kolem provozu hotelu a skladu starala o recepci hotelu a vedla hotelový deník. Do hotelových knih zapisovali detailní informace o všech ubytovaných návštěvnících. Pro zahraniční návštěvníky vedli dvě zvláštní průpisové hotelové knihy, pro hosty ze socialistických zemí a z kapitalistických. „My jsme každý večer, když přišli třeba turisté z východu, tak jsme originál vytrhli a nosili jsme ho na policejní oddělení Veřejné bezpečnosti. To jsme tam strčili pod dveře, aby oni měli přehled, kdo se tady pohybuje z těch zemí. A lístky z ubytovací knihy lidí ze západu se vytrhly a posílaly se na oddělení pasů a víz do Českých Budějovic,“ popisuje pamětnice tehdejší kontrolu hostů.

Jaroslava Svobodová nikdy nevstoupila do KSČ a podle vzpomínek jí to nikdo nikdy ani nenabízel, ani ji nenutil. „Tam u těch restaurací si spíš vybírali takový kádry, kteří měli naději na nějaký postup, spíš to bylo z řad vedoucích,“ doplňuje. Podle pamětnice šla politika mezi zaměstnanci restaurace a hotelu mimo.

Hořký návrat z dovolené

V době komunistické totality bylo Jaroslavě Svobodové dovoleno vyjet za hranice pouze jedinkrát. V roce 1977 vycestovali s rodinou na pozvání příbuzných na dovolenou do Rakouska. Dodnes vzpomíná na velmi nepříjemnou prohlídku na zpáteční cestě z dovolenkového pobytu. „Cítila jsem se hrozně ponížená, protože oni si vzali rukavice a prohrabali nám osobní věci. Peněženku, co jsem tam měla, na všechno se ptali. Znáte to, ženská v peněžence nosí všechno možné. Já jsem tam měla i nějaké adresy. Oni se ptali, kdo to je, proč to je,“ vypráví. Nakonec jim prohlédli úplně vše, dokonce jim rozpárali i čalounění na sedačkách. Václav Svoboda, manžel pamětnice, navíc musel po návratu na pasové oddělení v Českých Budějovicích na výslech.

Díky návštěvě Rakouska si uvědomila skutečnosti, které ji do té doby nikdy nenapadly. Začala se sama sebe ptát na otázky, které si nikdy předtím nekladla. „Poprvé jsem si udělala srovnání. Viděla jsem, jak to vypadá tam a jak tady. Tak jsem si to nemohla srovnat v hlavě, jak je to možné. Vždyť přeci my jsme se učili něco jiného, že to tam vypadá jinak, že jsou tam lidé chudí, že jsou tam žebráci, že lidi se tam mají strašně špatně, vzpomíná na své rozčarování po návratu do ČSSR. Tehdy si asi poprvé uvědomila propastný rozdíl mezi komunistickou propagandou a realitou.

Až jsem se sama sobě divila, že jsem v sobě sebrala odvahu

Od konce 80.let pracovala Jaroslava Svobodová na pozici hlavní provozní hotelové restaurace. Po Sametové revoluci v roce 1989 přešla většina hotelů a restaurací do soukromých rukou, nebo byla vrácena původním majitelům. Stejný osud potkal i hotel Zlatá loď. Pamětnice odešla z hotelu těsně po Sametové revoluci v roce 1990. Únava z neustálého stresu se sháněním zboží a zajišťováním provozu, ze starostí okolo chybějícího personálu, nespokojenost s novými majiteli ji vedla k rozhodnutí hotel po 26 letech opustit. „Udolala mě ta práce s personálem. To snad bylo horší než všechno ostatní kolem,“ dodává pamětnice.

„Chtěla jsem zkusit něco jiného, říkala jsem si, schválně to zkusím, jestli to půjde,“ vzpomíná na své kroky po odchodu z hotelu Zlatá loď, kdy si pronajala kantýnu v nedaleké továrně. Malou kantýnu poté provozovala až do odchodu do důchodu v roce 1999. „Dneska se tomu divím. Ale někdy člověk tu odvahu v sobě musí mít a musí uvážit, jestli bude pracovat jako podřízený, nebo bude pracovat sám za sebe. Ono to má určité výhody, protože si rozhodujete sama o sobě, ale zase je to velká zodpovědnost,“ zamýšlí se zpětně pamětnice nad svým rozhodnutím začít po roce 1989 podnikat.

Hrdá a nadšená baráčnice

Jaroslava Svobodová se v roce 1967 provdala za Václava Svobodu. Rodina Svobodových byla s baráčnickým spolkem od jeho vzniku v roce 1927 v Týně nad Vltavou úzce propojená. Svobodovým patřila hospoda, kde byl založen spolek. Baráčnická tradice se od té doby dědí v rodině Svobodových z generace na generaci. Pamětnice se od svého odchodu do důchodu ve spolku velmi angažuje. Dlouhá léta měla funkci syndika (jednatele), vedla baráčnický kroužek pro děti a nyní (2023) se věnuje zejména vzdělávání.