Ing. Jaroslav Šula

„Milicionáři v Tatře, to byla bouchačka. Když se někde vyrojili, vědělo se, že bude zle. Když si uvědomím, že ty milice byly zrušeny teprve v březnu 1990, běhá mi z toho mráz po zádech. Pořád číhali a čekali, že dostanou nějaký signál, že mají zakročit. Všechno už se měnilo a milicionáři pořád stáli na stráži. Takže po té stránce byla Tatra velice zpátečnická. Neustoupili ze zavedených principů, dokud je někdo nezrušil. Pořád byl i ve fabrice nějaký vnitřní strach. Pociťovali jsme to v prosinci i ještě v lednu. Havel už byl na hradě, ale v Kopřivnici jako kdyby všecko zatvrdlo. Cítili jsme, že milice tady pořád jsou, a jak jsme se později dozvěděli, byly v pohotovosti, byť jim už byly odebrány některé zbraně. Ale k dispozici byly.“

„V roce 1984 jsem vstoupil do lidové strany. Vstup byl komplikovaný. Komunisté hlídali, kolik může být v určité buňce lidovců členů, povolovali, kdo může vstoupit – a koho už nepustí. Tak to prostě bylo. Za okres Nový Jičín je to zdokumentováno historiky. Omezování nových členů se dělo už zhruba od šedesátých let. Když jsem vstupoval já, už to nebylo tak přísně kontrolováno, ale komunisté v městě dostávali seznam lidí, kteří chtěli vstoupit do jiné politické strany, a schvalovali, jestli je tam pustí. A strana se tomu musela podřídit. To bylo neuvěřitelné. Co chcete říkat o svobodě. Jaká svoboda?“

„V tom listopadu, když potom přijeli ti studenti, my jsme se začali scházet. Mě oslovil nějaký člověk, já už dneska ani nevím, kdo to přesně byl, že se mám dostavit jeden večer na sídlišti Korej do konkrétního domu, ve sklepě, že tam bude nějaké setkání a že tam si budeme povídat o tom, co se děje. Tak jsem tam přišel a bylo tam takových možná 20 lidí a byli tam právě někteří ti studenti pražští tehdejší, co tam studovali, takže měli ty informace čerstvé.“

„Já jsem pocházel z rodiny, která byla spíše křesťanská, chodili jsme jako děti do kostela a já jsem si moc vybírat nemohl. Já jsem prostě byl předurčen pro technický směr. To už tak tehdy bylo. A dokonce pan ředitel na základní škole mi v osmé třídě řekl, že se snad ani nedostanu na průmyslovou školu, že nejsem ten kádr, jaký bych měl být. Nakonec jsem se na tu průmyslovku dostal a jediná možnost po absolvování průmyslové školy, po maturitě, bylo jít na techniku. Tak jsem si vybral techniku v Brně, kde jsem absolvoval přijímací zkoušky – a tam jsem potom působil až do roku 1973, kdy jsem ukončil vysokou školu, studoval jsem obor tehdy pro Tatru, protože jsem tady chtěl pracovat, byl jsem tady doma a studoval jsem automobily a zařízení.“

„Tu sochu Masaryka, to bylo velmi zajímavé, ona už byla dvakrát zbourána, a když jsme nastoupili na tu radnici v prosinci 1989 a lednu 1990, tak jsme zjistili, že se vůbec neví, kde ta socha je. To byla bronzová socha Masaryka. No a tu sochu jsme nakonec objevili v archivu okresního muzea v Novém Jičíně, kde byla uložena v podzemí, v takovém seně, aby se nezničila. Nezískali jsme informace o tom, kdo ji tam uschoval, ale byl to nějaký člověk, vlastenec, který nechtěl, aby se ztratila. Tak jsme ji objevili a jeden z našich prvních úkolů v těch 90. letech byl postavit toho Masaryka v Kopřivnici na náměstí na původní místo. To jsme dostali za úkol a zrealizovali jsme to tak, že sedmého března 1990, čili v den Masarykových narozenin, se ta socha slavnostně odkrývala. A tím se Masaryk vrátil opět na původní místo.“