Anežka Suchánková

,,Máma, nic jiného ji nenapadlo, aby vzala třeba peníze nebo něco. No vůbec. Prostě vzala kluka a šli jsme. Ve všedních šatech, ve všedních botách. No a tam jsme teda čekali, až přestali střílet, a nevěděli jsme, co se děje, ale byl klid. Tak jsme šli potom polní cestou do Veselíčka. Vojáci odjeli. Museli odjet, protože my jsme byli, jak byla střelba, schovaní do té příkopy. Jak odjeli, to ani nevím, neviděla jsem to, na kterou stranu odjeli. No a Střemeníčkem neodjeli, tak museli odjet na Lukou, protože do Bouzova šla jenom polní cesta, to byla lesní cesta, to nebyla silnice.“

,,No tak máma vzala do takového plédu bráchu, toho nejmladšího, měl tři roky, a šli jsme všichni ven. Tam už vojáci stáli a hnali nás ke Střemeníčku. Vždycky když začala střelba, tak jsme se museli schovat někde do příkopu. Až jsme byli pod tím Střemeníčkem, tak ta střelba ustala. Ale pak jsme už viděli, jak se vždycky vyvalil kouř. Rány a kouř. Viděli jsme, že Javoříčko hoří. Nevěděli jsme, co se tam jinak děje, to pak až po všeckým se dověděli.“ -,,A to vás vedli ti Němci, nebo jste utíkali sami?“- ,,Po té ulici byli nějací Němci s kulometama. Začali mířit, že třeba budou střílet do vzduchu, ale my jsme prostě utíkali sami, do toho Střemeníčka. Pro nás to bylo tak nejlepší, protože do toho Veselíčka tam se muselo takovou zatáčkou. Tak jsme všichni utíkali do toho St… no moře nás utíkalo, ne všichni, hodně nás utíkalo.