Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Suchánková (* 1933)

• narozena 29. května 1933 v Javoříčku na Litovelsku

• poklidné dětství jí narušila druhá světová válka, zejména 5. květen 1945, kdy bylo komandem SS Javoříčko vypáleno

• spolu s ostatními ženami a dětmi sice mohla z právě ničené vesnice uprchnout, z místa, kde se ukrývala však viděla téměř celé dění tragédie

• otec pamětnice, Karel Zapletal, patřil k jednomu z mála mužů, kteří shodou náhod vypálení vsi přežili

• jejich rodinný dům byl zničen, proto následovalo stěhování do Nemilan poblíž Olomouce

• v padesátých letech prožila několik výslechů u StB kvůli posměšné básničce o Klementu Gottwaldovi, která kolovala v jejím zaměstnání

• během svého života vystřídala několik povolání, pracovala v továrnách i nemocnici

• přestože byl její manžel přesvědčeným komunistou, sama nikdy do KSČ nevstoupila

Toho osudného dne bylo Anežce Suchánkové pouhých dvanáct let. Když ji a její rodinu kolem půl osmé hodiny ranní při úklidu vyrušily výkřiky sousedů, že do Javoříčka, kde bydleli, dorazili Němci, netušila ještě, jaká tragédie celou osadu potká. Když se začalo střílet, strach nabral mnohem větších rozměrů. Anežka Suchánková spolu s matkou a sourozenci měla možnost, stejně jako jiné ženy a děti, z Javoříčka uprchnout a ukrýt se. Mužům takové štěstí dopřáno nebylo a většina z nich zahynula. Událost vypálení Javoříčka, která se stala dne 5. května 1945, patří stejně jako podobný osud Lidic a Ležáků ke známým příkladům nacistického teroru druhé světové války.

Do klidného dětství vstoupila válka

Anežka Suchánková, roz. Zapletalová, se narodila 29. května 1933 v osadě Javoříčko na Litovelsku. Přišla na svět jako nejstarší ze čtyř dětí Anežky Zapletalové, ženě v domácnosti, a jejímu muži Karlovi, který se živil jako zedník. Své dětství popisuje jako poklidné a typické pro tehdejší dobu. Bídou netrpěli. „Doma jsme museli pomáhat už asi od osmi let. Vázali jsme povřísla, sbírali brambory a vařili je pro dobytek,“ Nešlo však jen o práci. ,,Vybavuji si také Vánoce, kdy jsme dostali na hraní kočárek a nějakou panenku.“ Když přišla druhá světová válka, byla pamětnice ještě dítě. Pamatuje si však docela podrobně, jak se o válečné situaci doma v Javoříčku dozvídali. „Náš soused z Javoříčka pan Maťátko měl nájemníka z Olomouce, bylo to v roce 1939. Ten nájemník měl rádio. Postavil ho do okna, půl dědiny se sešlo a poslouchalo se.“ Za nacistické okupace byla přítomnost Němců v okolí znatelná. „Museli jsme jim odevzdávat ze zabíjaček. Také jsme za války museli chodit do spolku, kde jsme se učili jejich tance,“ vzpomíná na tuto dobu Anežka Suchánková.

Vražda rodiny esesmana rozpoutala peklo

V okolí Javoříčka na nedalekém hradě Bouzově za druhé světové války vznikla základna SS, pod kterou spadala správa lesů, hradu a hospodářství a Společnost pro podporu a péči o německé kulturní památky. Souběžně se od počátku německé okupace někteří lidé z okolí zapojili do protinacistického odboje. V únoru 1945 v Javoříčku vznikla jedna ze základen sovětské partyzánské skupiny Jermak-Fursenko, do níž patřili Andrej Jegorovič Fursenko, Grigorij Semjonovič Litviško a Naděžda Ivanovová. V noci z 9. na 10. dubna roku 1945 zřejmě opilý Litviško vtrhl do hájenky, kde bydlel lesní správce a poručík (Oberscharführer) SS Othmar Victora se svojí rodinou. Pamětnice si na ně vzpomíná. „Bydlel tam esesman s rodinou, manželkou a dvěma dětmi. Měli služku, která byla Češka. Vyprávělo se tehdy, že jeho manželka byla milenkou partyzánů,“ vzpomíná. Litviškův motiv byl pravděpodobně zneškodnit poručíka SS, doma ho však nenašel. Zastřelil jeho ženu, Hildu Victorovou a jejich dvě malé děti [1]. Pamětnice si na tuto na událost, která se stala, když jí bylo pouhých dvanáct let, vzpomíná. „Vznikl tam oheň, volali se hasiči, šel i tatínek. Byli tam muži v kožených kabátech, řekli mu, ať jde domů a nejde hasit. Poslechl. Vyhořelo to tam, měli tam zastřelit manželku poručíka SS a dvě děti, jeho nezastihli.“

Celá ves byla vypálena

Tragédie v Javoříčku [2] brzy nabyla mnohem větších rozměrů. O necelý měsíc později, 5. května roku 1945, osadu obklíčili a obsadili Němci. „Ráno o půl osmé přijela eskorta. My jsme zrovna uklízeli. Koukli jsme z okna a viděli jsme vojáky s kulomety. Náš soused, pan Malínek, měl doma Ukrajinku na práci. Ta na nás křičela, abychom šli, že už to zná. Máma vzala děti a šli jsme ven. Tam už stáli vojáci a hnali nás ke Střemeníčku, tam jsme se museli schovat. Pak střelba ustala a viděli jsme, že Javoříčko hoří,“ popisuje Anežka Suchánková. Ženy a děti měly štěstí, muži nikoli. Němci nechtěli nechat na živu jediného z nich. Řádění SS komanda poručíka Egona Lüdemanna, jenž mu velel, padlo za oběť 38 mužů ve věku 17 až 76 let [3].

Ženy ztratily své muže, matky syny

Střelba byla krutá a byla slyšet daleko. „Některým chlapům se podařilo utéct. Jeden se schoval do hnoje, tam ho nenašli. Ostatní postříleli. Dokonce i kluky, kteří měli 16 a 17 let. Také zabili tatínkova bratra i jeho dva syny. Ženám v odchodu nebránili, ale mužský odtáhli pryč,“ vzpomíná na smutné události pamětnice. Její otec se naštěstí těmto krutostem čirou náhodou vyhnul. ,,Maminka ho poslala do blízké Luké na maso, on chtěl řezat dřevo, skoro se pohádali. Vzal si kolo, bráchu a šli.“ Zachránilo mu to život. „Táta byl na nákupu. Když pak viděl, co se děje, nechal bratra u maminčiny vlastnice a hnal se domů. Po cestě potkal svého kamaráda, který mu řekl, ať domů nejezdí, protože tam střílí chlapy. Táta se teda domů nevrátil.“ Jejich známý, pan Lajdner, který zde také nakupoval, se do Javoříčka chtěl vrátit za svojí manželkou. Ujel sto metrů a hned za Veselíčkem ho zastřelili. „Táta se pak v Luké schoval mezi haluzemi. To by mu stejně, kdyby došlo na věc, nepomohlo. Házeli tam totiž pancéřové pěsti.“

Přišli jsme o své domovy

„Když jsme museli jít, mámu nenapadlo brát knihy ani cennosti. Popadla děti a šla,“ vzpomíná pamětnice. Vypálení Javoříčka se stalo tragédií pro většinu obyvatel vsi. Neztratili totiž jen své muže a syny, ale i svůj domov. Stejně tak tomu bylo i u Anežky Suchánkové. „Naši měli postavený nový mlat a chlévy. Všechno to bylo zničeno pancéřovou pěstí.“ Po útoku se rodina pamětnice s tatínkem setkala v Luké, v domě rodiny matčiny vlastnice. Zůstali tam jen krátce. ,,Oni byli čtyři a měli jen dvě místnosti.“ Matka pamětnice se druhý den vydala podívat do Javoříčka. „Tatínek chtěl jít také, ale maminka mu to nedovolila. Nevěděli jsme, zda Němci už odjeli. Vyprávěla, jak viděla, že muže tam házeli do hromadných hrobů. Na pomoc přišli chlapi ze sousedních obcí, Březiny a Veselíčka.“ Zašla se podívat i k jejich rodnému domu. „Když se válka blížila ke konci, naši měli doma skrýš. Měli tam zlato. Všechno to bylo rozpadlé na prach z těch pancéřových pěstí. Našel se jen nepoškozený hrnec sádla.“

Hledání nového domova

Po tragédii Anežka Suchánková se svou rodinou vystřídala řadu dočasných útočišť. Přebývala například na výminku u tatínkova kamaráda či v javoříčské škole, což byla jedna z hrstky budov, které přečkaly nacistické řádění. Mimo ni zůstala zachována ještě kaplička a hotel. „Tenkrát se nás to moc nedotýkalo, ale bylo mi to líto, zažili jsme tam se sourozenci léta dětství. Utěšovalo nás taky, že se toho stařeček, matčin tatínek, nedožil. Táta se snažil dům v Javoříčku opravit, že bychom se vrátili. Ale nálada tam byla smutná, každou chvíli někdo brečel,“ vzpomíná pamětnice na tehdejší rozpoložení ve vypálené vsi. „Byl to hořký konec války.“ Otec se snažil sehnat peníze na opravu domu, ale neuspěl. Javoříčko bylo po čase nově vystavěno. Pamětnice s rodinou odešla bydlet do Nemilan u Olomouce, které se později, v roce 1975, staly olomouckou městskou čtvrtí. Bydlelo v nich mnoho Němců, kteří byli po druhé světové válce vysídleni. Právě po nich získala rodina Anežky Suchánkové dům. „Nedostali jsme to ale zadarmo, museli jsme vyplatit to, co jsme dostali za válečné škody. A Němci, ti to měli také těžké. Když jsme se tam nastěhovali, ještě tam bydleli. Uvolnili nám pokoje a bydleli jen v jednom. Jednou ten pán přišel za tatínkem a prosil ho, zda nemohou rok zůstat, aby nemuseli do lágrů do Slavonína. Táta souhlasil. Jmenovali se Klaudovi.“

Žila jsem ve strachu z komunistů

Po válce Anežka Suchánková vychodila měšťanku a učila se na švadlenu. A vystřídala mnoho zaměstnání. Její rodina měla k novému režimu spíš odtažitý přístup. „Tátu přemlouvali, ať vstoupí do KSČ. Nechtěl vstoupit a nevstoupil.“ Sama žila ve strachu z komunistů. Když pracovala u olomouckých Pozemních staveb, její kolega, jeřábník, tam přinesl básničku, jež zesměšňovala Klementa Gottwalda. Za čas stejnou básničku pak vytáhl jeden z jejich kolegů. Odpověď režimu na sebe nenechala dlouho čekat. „Přijeli dva chlapi a ptali se, jestli jsem ta Suchánková,“ vzpomíná pamětnice. ,,Dozvěděli jsme se, že několik lidí už zavřeli.“ Následovala série výslechů. „Třikrát jsem byla na výslechu a tři roky jsem měla strach. Výslechy trvaly někdy třicet minut, někdy hodinu. Ale nic jsem nikdy neřekla.“ Anežku Suchánkovou naštěstí nečekaly ze strany KSČ žádné postihy. V průběhu svého života vystřídala několik zaměstnání. Pracovala v továrnách, ve školce či v nemocnici. Svého manžela, vojáka z povolání, si vzala v roce 1956 a narodily se jim dvě děti. Ačkoli byl její manžel zarytým komunistou, ona sama do strany nikdy nevstoupila. V roce 2020 žila ve svém domě v olomouckých Nemilanech.

 

[1] Tragické události vypálení Javoříčka i motivům, které k němu zřejmě vedly, se podrobně věnuje diplomová práce Tomáše Březiny. Tomáš Březina, Nacistický teror na jaře 1945 se zaměřením na vypálené obce (magisterská diplomová práce), Historický ústav, FF MU, 2023, s. 70–80.

[2] Tragédii v Javoříčku byl již věnován samostatný článek, zveřejněný v databázi Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/vyvrazdeni-javoricka-naciste-se-krvave-pomstili-za-cin-opileho-partyzana

[3] Tomáš Březina, Nacistický teror na jaře 1945 se zaměřením na vypálené obce (magisterská diplomová práce), Historický ústav, FF MU, 2023, s. 78.