„Pan Šikula s těmi lidmi, co tam pracovali v té elektrárně, odvedl hrdinský kus [práce]. Zaprvé udělali ty štoly, zabetonovali je, a potom se pan Šikula dozvěděl, že se mají udělat ty protitankové miny, takže na tom pracovali. Měl z toho strach, že ti Němci to skutečně vyhodí [do povětří]. Tak se rozhodl, že to půjde oznámit. Vyšel před elektrárenský domek a najednou viděl svého kamaráda Ladislava Dolníčka, jak jde z druhé strany a volá: ‚Franto, jsou tady Rusi, co mám dělat?‘ A on volá: ‚Laďo, běž a řekni jim, že Němci to tady chcou asi vyhodit, řekni jim to všecko.‘ Dolníček utíkal zpátky, dlouho nešel, tak Šikula se rozhodl, že to půjde oznámit sám. Ale nevěděl, kam, kde a jak. Řekl si, že půjde tou cestou, jak ten Dolníček. Prošel štolou, vylezl ven na tu stráň a dostal dávku buď z kulometu, nebo ze samopalu. Měl prostřelenou část zad, takže zůstal ležet v křoví. Najednou přiběhl pan Dolníček s patnácti Rusama.“
„Pak jsme se oblékli, šli jsme do Žďasu a tam už stálo plno lidí. Nevěděli jsme co. No a to už bylo ostřejší. Tak říkám: ‚Chlape, my se musíme oblíct a jedeme do Brna! Co tady?‘ Tak jsme zamkli dílny, vyhodili nás v Řečkovicích, tak jsme šli pěšky do Brna a to už šly davy lidí. Prvního Rusa jsem viděl na ulici 9. května u redakce Rovnosti. Tam stál ve vrátnici s kvérem. Říkám: ‚Jéžiš!‘ Postupovali jsme na nádraží, lidí strašně moc. Tam už stály vétřiesky a ti Rusi vybrali naše řidiče, poněvadž dezorientace byla těžká – obrácený cedulky, ulice přejmenovaný a ti Rusi nevěděli, kde jsou. Tak si vybrali naše vojáky jako řidiče a ti lidi je obklopili a nechtěli je pustit dál. A tak jsme s tou vétřieskou zahýbali a nějaký ruský důstojník zařval, vytáhl samopal a dal dávku a ta dávka šla do Padowetze, nahoru do toho baráku. Potom jsem si uvědomil vlastně, co to je. Tak jsme leželi na zemi a říkám: ‚Konec.‘“
„Můj tatínek tenkrát pracoval v Muzejce a říkal mně – ty, ne abys to někde prozradil. Dole, jak je vinárna, tak vedle byla taková místnost a tam byla umístěná vysílačka. Můj kolega Ladislav Buček, taky tady byl přede mnou, tak ten o těch vysílačkách taky věděl. Jedna byla na Dornychu, jedna byla v Muzejce a ta třetí nevím kde. Bylo to tam tři dny a potom tu vysílačku dali pryč. Protože Rusi jezdili s vozama a zaměřovali. Kdyby to zjistili, že tam je, nevím, jak by to skončilo. To by nás postříleli všechny.“
Lubomír Strážnický se narodil 12. listopadu 1945 v Brně. Jeho tatínek pracoval jako vrchní číšník v legendární restauraci Muzejka. Po smrti své maminky byl v jedenácti letech umístěn do dětského domova ve Střílkách, kde zažil tři roky přísného režimu. V Brně se učil na elektromontéra, ale školu nedokončil. V životě vystřídal několik povolání – pracoval jako montér, chovatel exotické zvěře v zoo ve Dvoře Králové, školník v Jaroměři a nakonec se vrátil do rodného Brna, kde byl zaměstnán jako topič a později údržbář. Po roce 1989 si založil vlastní servisní firmu, ve které pracoval až do roku 2012, kdy odešel do penze. Celý svůj život trávil volný čas u Brněnské přehrady, kde měli jeho rodiče chatu. V dospělosti začal shromažďovat informace o její historii a stal se jejím znalcem. V posledních letech se snaží uvést na pravou míru příběh o tom, jak František Šikula zabránil na konci druhé světové války odpálení hráze Brněnské přehrady, a seznámit veřejnost s důležitou rolí, kterou v této události sehrál Ladislav Dolníček. Byl to právě on, kdo přivedl k zaminované přehradě sovětské vojáky a zachránil tak nejen její hráz, ale i postřeleného Františka Šikulu. V roce 2021 žil Lubomír Strážnický v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
