Libuše Straková

„On bydlel taky na Pardubické ulici, jako my jsme měli tu továrnu. Jeho rodina měla židovské kořeny, Kantner se jmenoval. A jak jsem vypravovala o těch pohřbech, tak jsme byli na pohřbu jedné svobodné, a pak jsme jako družičky šli na pohoštění do hospody. My jsme nešli spolu v páru za tou rakví, ale v té hospodě si mě začal všímat a bavit se se mnou. A byla z toho krásná nevinná první láska. Já jsem chodila v noci do vesnice pro mléko a on chodil se mnou. On se učil v Moravanech kovoobráběčem a já číhala, až bude houkat vlak a náhodou jsme se potkali, krásná láska to byla, přátelství spíš. A koncem války byli tito mladí lidé totálně nasazeni v Německu a asi tři nebo čtyři kluci těsně před tou revolucí utekli, ale já už ho neviděla, jen mi to někdo řekl, že je Karel zpátky doma. A za pár dní bylo to povstání, kdy se bombardovalo v Holicích, a ti skauti tam na konci té Pardubické ulici asi chtěli zabránit, aby Němci nemohli projet, a prostě je tam postříleli. Byla to vražda, ale nebylo to v boji, nějak z dálky. Do dneška je tam pomníček s těmi jmény těch padlých skautů. Tak skončila ta moje smutná první láska.“

„Ta atmosféra, to se nedá vypsat, to bylo takový napětí, úplně jste cítila, že se bude něco dít. A přes dvůr jsme měli sklep, a tak jsme mazali do toho sklepa a v tu ránu to začalo padat, ty bomby. Ve fabrice byla vytlučena všechna okna, nebyl tam zásah, ale tím tlakem. A vojáci lítali po ulicích a sbírali všechny chlapi. Museli jsme ven, tak jsme vylezli z toho sklepa a tatínka hned sebrali. Já jsem mluvila dost dobře německy, učila jsem se i privátně a byla jsem připravená na státní zkoušku. Maminka byla v pátém měsíci těhotenství. Musela jsem jít pro klíče a musela jsem otevřít všechny dveře. To jsem dělala automaticky, vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Co mně řekli, to jsem dělala. A byl tam jeden takový mladý hošík, voják a ten mi říkal: ‚Nemůžete tu být s maminkou sama. Můžu vás někam zavést?‘ Tak jsem mu řekla, že naproti k sousedce. Tak on nás vzal, zastavil střelbu a převedl nás přes tu ulici. A jen co jsme byly za vraty, maminka se chytla za hlavu a říká: ‚Líbo, jsou furt zapnutý ty šunkafleky v elektrické troubě!‘ Tak já vzala kapesník a znovu na tu ulici, ten vojáček mě zase převedl, já jsem vypnula tu troubu, popadla jsem kufříček, protože jsem mu řekla, že si tam maminka zapomněla léky. V té době jsem o tom nepřemýšlela, ale když byl pak konec války, tak jsem si říkala, tak vidíte, přece jen je ten Hitler všechny nesemlel. Co musel prožít jako voják, a přece v něm zůstalo… no, že jo.“

„Já jsem vzpomínala, že jsme jim kouleli malé bochníčky chleba. V té Dudychově ulici byl pekař jen krátkou dobu a ten nám tenhle černej chleba nechával bez lístků, on věděl, k jakému účelu ho kupujeme, že ne pro sebe. Tak jsme ho vždycky z toho chodníku zakulili a on si ho někdo sebral. Byli to chudáci, šourali se, nebyl to nějaký pochod, ti zajatci.“