Leo Kohn

„Po válce mne vzali do Tatrovky, rok jsem dělal u prkna na konstrukci vagónů, pak jednatřicet let na stejném místě, na jedné židli v dokumentačním (studijním) oddělení … Po roce 1948 jsem se přes filatelii seznámil s jedním chlapíkem ze Strojexportu a ten mi nabízel: ,Ty když umíš výborně anglicky a německy, tak pojď do Strojexportu, udělají z tebe delegáta.‘ Já mu na to povídám: ,Víš já byl za války v armádě v Anglii.‘ On na to: ,Hm, tak to je blbý, ale mohl by si dělat korespondenci.‘ ,Ale já mám příbuzné v Americe.‘ ,Tak to ne, to je fakt blbý.‘ Kdo měl příbuzný v Americe, ten byl u nás špiónem. Tak jsem měl v kádrových materiálech poznámku: Není kádrová rezerva. Nemohl jsem dělat vedoucího, který měl pod sebou pět lidí.“

„Jmenuji se Leo Kohn, jsem narozený v roce 1924. V roce 1939, po okupaci, v květnu, jsem šel jednou domů, čeká na mne maminka na schodech a třímá v ruce kartičku: ,Pojedeš do Anglie.‘ 31. května 1939 jsem odjel s výpravou, kterou organizoval pan Winton, kterému tímto ještě jednou děkuji. A ten nás dovezl do Anglie. Přes Německo a Holandsko jsme jeli vlakem. V Utrechtu jsme vystoupili a tam nás čekali dámy od Červeného kříže, každý vyfasoval půl litru mléka a tabulku čokolády. Dál se jelo přes kanál z Hoek Van Holland do Harwiche, to jsem prospal, protože jsem předešlou noc nespal. Odtud nás odvezli vlakem do Londýna a rozebrali nás ve sklepě jak na aukci. Pro každého z nás si někdo přišel, to bylo předem domluvené. Každý šel do nějaké rodiny. Já jsem se dostal do anglické rodiny, ta bydlela kousek od Londýna v Hampton Court. Tam jsem byl tři měsíce. Než jsem jel do Anglie, tak jsem chodil do kurzů, tak jsem uměl počítat do deseti. Tam jsem se naučil anglicky. Odtud jsem šel do školy, ta byla v St. Leonards-On-Sea, to bylo vedle Hastingsu. To bylo soukromé gymnázium, tam jsem se připravoval na maturitu.“

„Německy jsem uměl už před válkou, rodiče nás nechali vyučit. To se tenkrát ,nosilo‘, jako se dnes nosí angličtina. Měli jsme němčinu soukromě, jedna tetička nám doporučila jednoho studenta ze Sudet, ten nás učil němčinu. Rodiče nás posílali na prázdniny do Sudet, do Doks, tam jsme byli dvakrát. To byl takový tábor, německy se tomu říkalo Kinderheim. Tam jsme se učili německy. V roce 1937 nás rodiče (mne, bratra a ještě kamaráda od bratra) přihlásili na zájezd do Rakouska s nějakou libereckou školou. Jich bylo sedmnáct a nás tři do dvacíti. Dojeli jsme do Hinterglemu a tam jsme spali v takových velkých místnostech. Byli to většinou nacisti, tak nás první den večer zmlátili. To byl první dojem z Rakouska, dostali jsme, co se do nás vešlo. Pak jsme chodili s nimi na výlety, byl tam jeden učitel, který nebyl nacista, tak jsme se trhli. Byly takové zážitky…“

Jak se k vám chovali Britové? „Angličané zpočátku v roce 1939 byli chladní, nevěděli, o co jde, bylo tam dost cizinců, dívali se na cizince skrz prsty. Když začala Bitva o Anglii v roce 1940 a 1941, tak potom každý, kdo šel s nimi, byl dobrý. Když viděli úspěchy československých letců – i proti ostatním spojencům byli jejich výsledky lepší – tak potom si nás začali vážit, už jsme pro ně nebyli tolik cizinci. Vždy se však k nám chovali dobře. V armádě v Anglii to bylo dobré, člověk měl nárok jednou za čtvrt roku na týden dovolené, plus dva víkendy. Dalo se to kombinovat. […] Vlakem se dalo dostat všude, ale dost lidí jezdilo stopem, kam se dalo. Postavili se na silnici a dostali se do Skotska, ani nevěděli jak. Mně se například stalo toto… Nastoupil jsem do autobusu, byl patrovej, tam jsem si zapálil cigaretu. Přišla paní průvodčí, koukla na mně, po chvíli odešla, protože byla zastávka, přišla podruhé, říkám jí, jedu tam a tam, dávám jí peníze a ona na to: ,Od vojáků peníze neberu…‘ Když jsem jel nazpátek, stál jsem na zastávce asi minutu, přijelo osobní auto, zastavilo se a ptali se kam jedu. Říkám: ,Do Manchesteru.‘ ,Tak si nasedněte.‘ Než měl přijet autobus podle jízdního řádu, tak už jsem byl v Manchesteru. Dali mi cigaretu… Než jsem stačil říct děkuju, byli pryč. Takhle se chovali Angláni. Stačilo se postavit na kraj silnice a už někdo zastavil.“

„Jezdili jsme na různé střelnice, jednou na kalibrační střelnici se střílelo na pláž, ta byla rovná jak stůl, byly přesně stanovené kóty… Jezdilo se také na střelnici do Skotska, to jsme neviděli na cíl, když jsme dostříleli, po nás tam museli nastoupit řezníci a sbírali chudinky ovečky, protože ty se tam volně pásly. Jindy náš pan velitel, major Rajmond, učil Angličany střílet. Nacvičovalo se přenášení kurzu, zastřelovalo se na jeden cíl a přepočítávalo se to na jiný cíl a při tom jsme prý zastřelili běžícího koně… Jednou se zase střílelo pětadvacet ran na čas. Nevím proč se to dělalo, stopovali nám to na čas. Podle anglického způsobu se muselo nabít, odejít pár kroků, zakleknout. […] Když jde kanón do zákluzu, tak se vrací. Automaticky se otevřel závěr, vypadla nábojnice, než to dojelo zpátky, už bylo nabito. My jsme to zkrátka udělali mnohem rychleji. Angličané nám nevěřili, že jsme to udělali tak rychle, a poslali na nás dva poručíky, aby na nás dohlédli, jestli nepodvádíme. Když to viděli, tak říkali: ,Ale to není podle foršriftu (předpisů)…‘“