"To už se objevil Hitler a velká krize. Především to byla ta krize. Protože my osobně jsme neměli nouzi, ale otec jako lékař… To byla u nás běžná rozprava, že ti pacienti, který léčí, nemají z čeho jíst, že jsou nezaměstnaní. Byli bez bytu, bydleli v těch nouzových barácích a otec chodil na prohlídky těch dětí. Tohleto jsme odmalička věděli. To nás taky přivedlo do Mládeže. Byli jsme na střední škole a na střední škole byla zakázána jakákoliv politická činnost. My jsme založili tu Mladou kulturu, která byla vysloveně levicová, a já byla ve výboru Mladý kultury."
"Ta informovanost [o SSSR] byla velká, my jsme četli všechny noviny, takže my jsme i věděli o procesech v Rusku. Špatně to [na nás] působilo, jenomže zajímavý bylo, že i angličtí pokrokoví intelektuálové se postavili na stranu [oprávněnosti procesů]. Kolem těch procesů bylo strašně moc diskusí, dost divokých diskusí, ale to, že známí angličtí a francouzští pokrokoví … Romain Rolland a další se zastávali Sovětského svazu, tak my jsme prostě [s] procesy nesouhlasili, ale nebrali je jako důvod, proč se postavit proti Sovětskýmu svazu."
"Já jsem se narodila v Terstu, 3. února 1918. A narodila jsem se v Terstu proto, poněvadž můj otec byl lékař. Můj otec se do války, nebo jak to nazvat, hlásil jako lékař, ale civilní lékař a odmítl obléci uniformu [až do té doby], dokud to nebylo zákonem [nařízeno]. Proto ho potom posílali do míst, kde to nebylo tak dobrý."
„Moje první vysloveně politická paměť byl proces se Sacco a Vanzettim. Naši [rodiče] to sledovali, považovali to za juristický zločin. [Domnívali se], že Sacco a Vanzetti byli samozřejmě nevinní, odsouzení bylo politická vražda. To je zajímavý: to byli dva lidi, a přitom byla celosvětová akce na záchranu Sacca a Vanzettiho. Mně bylo asi deset let, já si to pamatuju.“
„Naši [rodiče] byli levicoví socialisti, nebyli členy žádný strany, ale postojem byli levicoví socialisti a my v tom vyrostli. Ovšem strýc, my jsme bydleli v jednom domě, byl člen komunistický strany a odebíral Rudý právo. Já si pamatuju na Rudý právo, že teta vždycky říkala, že jsou to nejlepší noviny, páč maj úplně čistý stránky.“
Hana Vodičková, rozená Lewitová, se narodila Egonu a Hedě Lewitovým 3. února 1918 v Terstu, nedaleko míst bojů první světové války, kde její otec působil jako lékař. Ačkoliv rodiče byli Židé, o náboženství se doma vůbec nemluvilo a Hana i její bratr byli vychováni bez jakéhokoliv vztahu k judaismu. Po válce se rodina vrátila do Prahy. Hana Vodičková vyrůstala v intelektuálním, levicové zaměřeném prostředí. Po nástupu na gymnázium se spolu se svým bratrem Karlem angažovala v levicové mládežnické organizaci Mladá kultura, která vydávala i stejnojmenný časopis. V březnu 1938 odešla do Anglie. Pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici. V roce 1941 se tam provdala za Adolfa Vodičku, bývalého interbrigadistu. V roce 1945 se spolu s rodinou vrátila do Československa. V letech 1938-1968 byla členkou Komunistické strany Československa.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
