Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Straková (* 1930)

• narodila se 26. února 1930 v Hradci Králové rodičům Vinařovým

• dětství prožila v Holicích

• byla svědkem holického povstání

• vystudovala dvouletou obchodní školu v Chrudimi

• v roce 1949 onemocněla kostní tuberkulózou

• 37 měsíců strávila upoutaná v sádrovém lůžku v zahradním altánu

• rodině znárodnili továrnu a vystěhovali ji z domu

• po uzdravení pracovala v TOS a místním kulturním domě

• věnovala se ochotnickému divadlu

• v roce 2021 žila v Holicích

Libuše Straková, rozená Vinařová měla řídit rodinnou firmu, místo toho byla tři roky připoutaná k sádrovému lůžku v zahradním altánku za jejich znárodněnou továrnou. Z kostní tuberkulózy se vyléčila, ale do zrestituované továrny se dostala až po čtyřiceti letech. Tatínek se toho nedožil, protože komunistické represe odnesl nejen ztrátou majetku, ale především zdravím. „Cítím hroznou křivdu na svých rodičích. Byli nesmírně skromní, pracovití, nepomohli si k ničemu nějakými podfuky nebo zneužitím něčeho – a na tohle všechno doplatili zdravím,“ vypráví příběh své rodiny Libuše Straková.

Narodila se jako Vinařová 26. února 1930 v Hradci Králové. Její otec Bohumil se původně učil v Praze v oboru lahůdkářství, když ale jeho starší bratr padl v první světové válce, musel se vrátit do Holic a převzít rodinné řemeslo kolářství. Byl velmi podnikavý a spolu se svým švagrem začal vyrábět zboží z ohýbaného dřeva – sáňky, lyže i nábytek. Dařilo se jim i přes léta hospodářské krize a brzy jim nestačila původní dílna. Libušin otec tedy koupil dům na Pardubické ulici a do něj přesunul veškerou výrobu.

Škola plná vlastenecké výchovy

Libuše obecnou i měšťanskou školu vychodila v Holicích. Na měšťanské škole měli třídy rozdělené podle náboženství. „Chodila jsem do jedné třídy i s Haničkou Neumannovou, chodily jsme spolu i do skautu. Její rodiče měli na rohu obchod s papírnictvím a až do války neměla tušení, že je Židovka,“ vzpomíná na své spolužáky Libuše Straková. Ve škole byli vedeni ve velmi vlasteneckém duchu. „Když zemřel prezident Masaryk, přišly za mnou domů kamarádky ze školy, zatáhly jsme rolety a Masarykovu fotku daly na stůl. Kolem jsme zapálily svíčky a recitovaly vlastenecké básničky. No prostě, dělaly jsme rozloučení s panem prezidentem, jakoby to byl člen rodiny,“ vzpomíná Libuše Straková na září 1937, kdy byla ve druhé třídě.

Na odchod židovských spolužáků a sousedů si nevzpomíná. „Věděla jsem, že nejsou ve městě. Ale co se s nimi stalo, jsem se dozvěděla až po válce, když se vrátila Hanička,“ vzpomíná na kamarádku Hanu Neumannovou Libuše Straková. „Vrátila se z koncentráku do Holic sama, přišla k paní Víšové, která měla na náměstí trafiku. Nevím, jestli to byla rodinná přítelkyně nebo příbuzná, ale u ní žila, než odešla do Prahy. Můj tatínek zařídil, že jí spravili zuby, a za to byla moc ráda,“ vysvětluje Libuše Straková. Od paní Víšové pak dostávala zprávy o Haničce i poté, co se její kamarádka přestěhovala do Izraele.

Seběhli jsme do sklepa na poslední chvíli

Tatínek Libuše Strakové se ke konci války účastnil holického povstání. Jako dělostřelec připravoval ještě v sobotu ráno 5. května 1945 ukořistěné dělo v prostoru pod hřbitovem. Dozvěděli se ale o blížící se německé koloně. „Tatínek přiběhl domů a rychle ze sebe svlíkal důstojnickou uniformu a schoval ji. To bylo takový napětí. Ve vzduchu viselo, že se bude něco dít!“ vypráví o povstání v Holicích Libuše Straková.

Celá rodina se schovala ve sklepě a tam přečkala i bombardování města. „Fabrika zásah nedostala, ale měla vytlučená okna. Po ulicích běhali němečtí vojáci a sbírali všechny chlapi. Tatínka odvedli taky, ten se vrátil až druhý den ráno,“ pokračuje v líčení průběhu povstání Libuše Straková. Její maminka byla v pátém měsíci těhotenství. Patnáctiletá Libuše musela vzít klíče a otevřít vojákům všechny dveře v domě.

„Byl tam jeden mladičký voják a ten mi říkal: ‚Nemůžete tu být s maminkou sama. Můžu vás někam zavést?‘ Tak jsem mu řekla, že naproti k sousedce. A on zastavil střelbu a převedl nás přes ulici. A jen co jsme byly za vraty, maminka se chytla za hlavu a říká: ‚Líbo, jsou furt zapnutý ty šunkafleky!‘ Tak já vzala kapesník a znovu na tu ulici. Vojáček mě zase převedl, já doma vypnula troubu, popadla kufříček, protože jsem řekla, že si maminka zapomněla léky, a šla zpátky. V té době jsem o tom nepřemýšlela, ale po válce jsem si říkala, že on ten Hitler přece jen všechny nesemlel. Co musel ten mladíček prožít jako voják, a přece v něm něco lidského zůstalo,“ konstatuje pamětnice.

Holické povstání připravilo o život také její první lásku. Jmenoval se Karel Kantner a byl to chlapec o dva roky starší. „On bydlel taky na Pardubické ulici, a když jsem za války chodila v noci do vesnice pro mléko, tak chodil se mnou. Učil se v Moravanech kovoobráběčem a já číhala, až bude houkat vlak, abychom se náhodou potkali. Krásná láska to byla, spíš přátelství,“ vzpomíná Libuše Straková.

Karel Kantner byl s jinými mladíky totálně nasazen na práci v Německu, ale před koncem války utekl domů do Holic. „Říkali mi, že je Karel zpátky, ale já už se s ním nesetkala. Němci ho s dalšími pěti skauty zastřelili na konci Pardubické ulice. Do dneška je tam pomníček s jejich jmény. Tak skončila ta moje smutná první láska,“ ukončila vyprávění o holickém povstání Libuše Straková.

Žádné velké učení a honem do praxe

Třídní učitel Libušky Vinařové naléhal na rodiče, aby dceru nechali studovat. Když se dozvěděl, že se přihlásila na dvouletou obchodní školu v Chrudimi, přišel za otcem a domlouval mu. Otec ale ukázal za sebe na fabriku a řekl: „Vidíte to, tohle ji čeká, žádný dlouhý študování a šup do praxe, aby věděla, jen co potřebuje vědět.“

Bohumil Vinař netušil, co mu chystá budoucnost. Do dvou let mu podnik znárodnili a rodina si všechen svůj majetek odvezla na dvou kárkách. „Můj podnikavý tatínek tam musel všechno nechat, nejen tu továrnu, ale spoustu drahých strojů a samotného dřeva, jen dluhy mu zůstaly, ty musel splatit,“ vzpomíná s pohnutím Libuše Straková.

Tři roky v sádrovém lůžku

Osmnáctiletá Libuše Vinařová začala trpět ukrutnými bolestmi zad. Po nekonečných návštěvách lékařů se z rentgenových snímků přišlo na naštípnutý obratel, to byl zřejmě prvotní impuls k rozvoji tuberkulózy kostí. Nejbližší specializovaná nemocnice byla v Havlíčkově Brodě, kde od roku 1940 vedl Léčebnu pro chirurgickou TBC bývalý štábní kapitán MUDr. Vilém Mička, který po nacistické okupaci a rozpuštění Československé armády přešel z chirurgického oddělení Vojenské nemocnice v Josefově.

„Já jsem mu bezmezně věřila a pan primář mi dovolil, že můžu jet ještě na týden na dovolenou a pak že začnem s léčbou. Tatínek brečel, když slyšel, co mě čeká,“ vzpomínala na období svých devatenácti let Libuše Straková. Na místo v léčebně by čekala půl roku, a tak se tatínek s primářem domluvil, že jí v léčebně vytvoří speciální sádrové lůžko a i s ním ji převezou domů. „Měla jsem být na čerstvém vzduchu a na slunci, a tak tatínek obložil náš zahradní altán heraklitem, koupil akumulační kamna a přistavil verandu, abych tam mohla být po celý rok. A každého tři čtvrtě roku jsem jezdila sanitkou do Havlíčkova Brodu na kontrolu,“ vzpomíná na těžké období Libuše Straková.

Musela se naučit vleže jíst, byla odkázaná na mísu, ale nejtěžší pro ni bylo, když vystěhovali z továrny rodiče. „Oni rodičům nabídli náhradní bydlení, ale já tam s nimi s postelí jít nemohla. Tak rodiče prosili, ať jim dají takový byt, abych já nemusela z toho altánu, aby se o mě mohli dál starat. To byla strašná doba! Tenkrát mně ruply nervy, cítila jsem bezútěšnost, že kvůli mně naši nemůžou vzít, co jim nabízeli,“ v pohnutí říká pamětnice.

Nakonec Vinařovým pomohl starší manželský pár, který jim postoupil dvě místnosti nedaleko jejich znárodněné továrny. Maminka tak mohla dál docházet za Libuší s obědy a kvůli hygieně. O zábavu se staraly Libušiny kamarádky. „Celé tři roky za mnou chodily, bylo jich možná patnáct, měly na to rozvrh, aby tam se mnou vždycky některá spala. Měly schovaný klíč, poslouchaly jsme rádio a nahlas si četly, třeba Saturnina. Maminka vždycky připravila nějakou snídani, buchtu a čaj do termosky, aby holky mohly rovnou do školy nebo na vlak. To byla hezká doba, co se týče člověčenství, když opominu samu nemoc,“ bilancuje Libuše Straková. Po dvou letech jí primář Mička doporučil operaci, Libuši odfrézovali štěpinu z holenní kosti a tu voperovali k páteři. Po třiceti měsících se pak v nemocnici učila znovu chodit.

Pozvolný byl návrat do života

Libušin otec se už do své továrny nevrátil, pracoval mimo svůj obor na různých stavbách. Až těsně před důchodem se dostal do truhlárny v Holicích na dělnickou pozici. Když už byl snímek i krev v pořádku a Libuši po operaci pustili domů, její první cesta vedla k Mance Sedlákové, jejich vedoucí ve skautu. „Všechny moje kamarádky už byly vdané, nebo měly vážné známosti, tak jsem byla najednou sama. Nevynechala jsem ale žádné divadlo ani film, do kina jsem si nosila svůj vlastní polštářek,“ směje se pamětnice.

Rekonvalescence trvala několik měsíců, až potkala ředitele Modeny Jindřicha Kloučka a ten ji pozval mezi herce místního ochotnického souboru. Scházeli se v hospodě Na Špici, kde byl velký sál, ve kterém se topilo v každém rohu v kamnech. Ochotníci  fungovali jako závodní klub firmy TOS a ta jí také nabídla na čtyři hodiny denně první zaměstnání. V dalším podobném zaměstnání potkala svého budoucího muže. S ním si poté, co jim dali svolení lékaři, pořídila dvě dcery.  

Vrátila se zpátky do továrny

Po roce 1989 požádala Libuše Straková se svou sestrou o návrat rodinné továrny v rámci restitučních procesů. Tatínek se toho nedožil a maminka už o rodinný majetek nejevila zájem. „Říkala, že s tím budeme mít jen starosti, a měla pravdu. Já si pamatovala, jak krásně voněla naše továrna dřevem, a teď to tam všechno smrdělo olejem. Musely jsme si se sestrou vzít půjčku na rozjezd, udělat nové topení a spoustu úprav, ale šlo to, většinu prostor jsme pronajaly. Hodně holických živnostníků začínalo právě u nás. Ale pak začali odcházet, a tak jsme to se sestrou prodaly. Utržily jsme tolik, kolik jsme investovaly.“  

Vinařova továrna už rodině nepatří. Zůstal jim jen bývalý višňový sad za továrnou a v ní zahradní altán, ve kterém Libuše Straková prožila tři nelehké roky svého života.