"Okolo sedmé hodiny se zastavil vlak. Byli jsme šťastní, protože děti křičely: ‚Vodu, vodu,‘ která už nebyla ve vagonech. Otevřely se vagony... Celý vlak byl obklopený esesáky s puškami před sebou, kteří křičeli: ‚Ven, ven.‘ Neviděli jsme ale žádné nádraží, to bylo na poli… ‚Kufry a balíky položte na rampu‘ (byla tam stometrová dřevěná rampa na poli). Tam nás rozdělili, tam jsem viděl svoji manžeku naposled. Pak najednou před námi stál jeden hezký muž, mladý… Byl to lékař, my jsme nevěděli, kdo to je, dnes to víme... Byl to doktor Mengele. A on příjemně mluvil, neřval, říkal: ‚Řekněte mi prosím stáří, povolání a zdravotní stav.‘ Tyhle tři otázky položil. A kdo řekl, že je mu 41 a více, tak tomu hezky v klidu řekl: ‚Bitte nach links – prosím doleva.‘ Kdo řekl, že je nemocen, má cukrovku atd. taky: ‚Prosím doleva,‘ tady bylo jedno, jestli někomu bylo jedenadvacet nebo dvaadvacet. K tomu jsme říkali i povolání. Pak jsme zůstali stát (ti, co byli zdraví a do 40 let), z celého transportu, bylo nás asi 800, zůstalo nás 120. Pak přešel k ženám, tam to bylo ještě tragičtější, protože když měla žena dítě, už se nic neptal a jenom: ‚Bitte nach links.‘ A všechny ženy s dětmi, a všechny ženy nad 40 let a všichni nemocní – všichni museli doleva. Zůstalo stát 59. Nevěděli jsme, co to znamená."
"Ten esesák, ten Unterscharführer, hlásil: ‚Předám vám stodvacet vězňů.‘ A on říká: ‚Co? Vězni?‘ Měli jsme vlasy, dobře jsme vypadali, měli jsme čisté šaty, boty. Normálně vězni neměli boty, jen dřeváky. A říká: ‚To přece nejsou vězni, co je to za lidi!?‘ Tak jsme jeden a druhý vyskočili a tomu ozbrojenému vězni jsme ukázali rukávy: ‚Podívej se, my máme čísla, jsme z Osvětimi, jen Sonderkommando ze Sachsenhausen, pusťte nás dovnitř.‘ Ten vězeň, jak nás viděl, tak řekl tomu vojákovi: ‚Otevřte bránu, pusťte je.‘ To bylo 5. května, v deset hodin, třicet minut. A my jsme utíkali, aby si to nerozmyslel, utíkali jsme až na konec tábora. Takové bylo moje osvobození, i když tam Američané ještě nebyli."
"To bylo tak: ‚My jsme měli každý den Zählappel, to znamená sčítání. Při té příležitosti dávali esesáci různé rozkazy, jako: ‚Hledáme 30 krejčí, 20 truhlářů…,‘ aby se lidi hlásili. Najednou slyším moje číslo, volali osm čísel, jména neexistovala: 64 401. Rozkaz byl, že se mám druhý den ráno hlásit u Sturmbannführera Höße. To byl Lagerführer, nejvyšší šarže – Sturbannführer. Víte, já jsem nikdy nebyl hrdina, já jsem měl vždycky strach…před tyfem, při selekci, vždycky jsem měl strach. A teď, když jsem měl jít k Hößovi, zase jsem měl celou noc strach, co ten člověk ode mne chce. Ráno jsem se musel jít hlásit. Byla to jediná budova, jinak tam byly jen ty koňské stáje. Přišel jsem tam do druhého poschodí a tam čtu: Lagerführer Rudolf Höß, zaklepal, přišel, skočil do pozoru a křičel jsem: ‚Häftling 64 401 zur Stelle!‘ Tak se muselo hlásit, žádné jméno. On se na mě podíval a říká: ‚Jste pan Burger?‘ On mně říkal pán!! Já jsem koktal že ano. ‚A jste typograf?‘ Říkám: ‚Ano.‘ On vstal a říkal: ‚Herr Burger (mně, vězňovi, říkal Herr!), zítra jedete z Birkenau do Berlína, kde budete pracovat, naše tiskárny potřebují odborníky jako vy, budete zase svobodně žít a pracovat.‘ Všechno jsem očekával, jenom tohle ne. Potom říká: ‚K tomu vám přeji mnoho úspěchů.‘ Mohl jsem odejít, a nic jsem nepochopil. Šel jsem dolů po schodech a říkal jsem si, že to není možné. Birkenau byl pod rozkazem NN (Nacht und Nebel - noc a mlha). Z tábora nikdo nesměl psát, nikdo o táboru nesměl nic vědět. A teď mám najednou jet do Berlína!"
"A když jsem šel přes brány koncentračního tábora Sachsenhausen, udělali ze mě padělatele! Já jsem byl přeci obyčejný knihtiskař, který musel padělat 132 milionů anglických liber, jugoslávské peníze proti Titovi jsem padělal. Museli jsme padělat pasy, spisy, všechno pro špionáž. 142 typografů z celého světa – Holanďani, Belgičani, Francouzi, Češi, Maďaři... Ale všechno směli být jen Židi nebo položidi. Árijec dovnitř nesměl... To je logické! Kdo ví takové tajemství, ten nesmí žít."
"Jacobson mi říkal: ‚Nikdy nesmí dostat dolary, protože bychom prodloužili válku.‘ Měli jsme tisknout jeden milion dolarů denně. Ale předák, Jacobson, to sabotoval. Měl dělat želatinu na světlotisk, a i když negativy byly dobrý, nevyšel dobrý dolar. To byla jediná sabotáž, která se dělala. Pak přišel Krüger s tím, že Himmler nám vzkazuje, že jestli nemá během pěti neděl dolary, tak nás zastřelí. To bylo jeho. Potom Jacobson, který to sabotoval, samozřejmě udělal dobrou želatinu, ale pozdě, protože Rusové už byli 150 kilometrů od Berlína."
Po smrti ženy v Osvětimi jsem měl dvě možnosti: Jít na drát, chytit se 1000 voltů a být mrtvý. Rozhodl jsem se ale pro život, abych mohl napsat o tom, co tady udělali
Adolf Burger se narodil v roce 1917 ve Velké Lomnici u Popradu. Pochází ze židovské rodiny, v mládí byl členem sionistické organizace Hašomer Hacair, kterou později jako dospělý krátce i vedl. Vyučil se typografem. Po dokončení učení se živil krátký čas jako stavební dělník a v letech 1937–1939 sloužil v československé armádě. Po vypuknutí války pracoval již jako typograf v Bratislavě a zapojil se do tajné odbojové skupiny mladých komunistů, která se věnovala záchraně slovenských Židů před transporty. Burger tiskl falešné křestní listy. V srpnu 1942 byla akce prozrazena a Burger byl dopaden, zatčen a spolu se svou ženou Giselou transportován do Osvětimi. Dvaadvacetiletá Gisela koncentrák nepřežila.
V roce 1944 byl Adolf Burger, který „osvětimské peklo“ přežil, povolán jako typograf do Sachsenhausenu. Zde se spolu s dalšími 130 vězni podílel na největší padělatelské akci v dějinách, kterou zahájilo nacistické Německo za účelem oslabení britské měny a pro své vlastní finanční machinace. Díky zmatku v řadách esesmanů ke konci války se většina členů „padělatelského komanda“ dočkala osvobození. Podle původního plánu měla být celá skupina, zapojená to přísně utajované akce, zlikvidována. Adolf Burger po osvobození koncentračního tábora Ebensee ještě s vypůjčeným fotoaparátem pořídil dokumentaci nacistických zvěrstev, která potom posloužila jako základní materiál k jeho první publikaci o koncentračních táborech (1945). Dvacet let po konci války se pod dojmem zpochybňování holocaustu neonacisty začal věnovat novinářské činnosti a zdokumentoval celou padělatelskou akci v knize Des Teufels Werkstatt (Ďáblova dílna, č. 2007). Dodnes navštěvuje Německo, kde pořádá přednášky pro gymnázia a besedy se studenty o holocaustu. V roce 2007 byl na motivy jeho knihy natočen rakousko-německý film Die Fälscher (Padělatelé, v české distribuci pod názvem Ďáblova dílna). V USA byl film oceněn Oscarem za nejlepší zahraniční dílo. Adolf Burger zemřel 6. prosince roku 2016 ve věku 99 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
