Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Burger (* 1917  †︎ 2016)

• narodil se 12. srpna 1917 ve Velké Lomnici u Popradu

• od roku 1939 sazečem a tiskařem v Bratislavě – začátek ilegální činnosti

• 11. srpna 1942 zatčen – deportace do Žiliny

• září 1942 deportace do Osvětimi – práce u DAW, poté Aufräumungskommando

• leden 1942 až duben 1944 Birkenau – práce u Aufräumungskommando

• od 20. dubna 1944 do 24. února 1945 tajná padělatelská dílna v táboře Sachsenhausen, transporty do Mauthausenu, do Redl-Zipf a Ebensee

• 5. května 1945 osvobozen

• publicista a autor knih s tematikou holocaustu

• film Ďáblova dílna podle jeho knihy získal 2008 Oscara

• zemřel 6. prosince 2016

Mládí

Adolf Burger se narodil 12. srpna 1917 ve Velké Lomnici u Popradu. Ve čtyřech letech mu zemřel otec a matka se spolu se čtyřmi dětmi odstěhovala do Popradu. Kvůli špatnému finančnímu zázemí nemohl jít Adolf Burger studovat a vyučil se typografem. Kvůli vysokým mzdovým požadavkům slovenské odborové organizace typografů, jejímž byl Adolf Burger členem, nebyl po dokončení učení zaměstnán a stal se na čas stavebním dělníkem. V letech 1937–1939 vykonal základní vojenskou službu v československé armádě a absolvoval poddůstojnickou školu 3. pluku horské pěchoty. Po odtržení Slovenska od zbytku republiky byl degradován a z armády propuštěn. Tehdy se ucházel o tiskařské místo v Bratislavě a začal se živit svým povoláním. Vypukla 2. světová válka a slovenský fašistický režim v čele s Jozefem Tisem začal přizpůsobovat svou politiku přáním Adolfa Hitlera. Byl vydán Židovský kodex, který upravoval práva slovenských Židů po vzoru norimberských zákonů. Adolf Burger v této době pracuje v tiskárně a přes židovský původ  hvězdu vzhledem ke svému povolání nosit nemusí.

Padělání křestních listů

„Tady začala moje tragedie. Za mnou přišli tři lidi a řekli: ‚Ty jsi tiskař a pracuješ tu sám, udělej nám křestní listy.‘ Protože kdo dostal takový křestní list, byl zachráněný, nešel na transport. Byl jsem mladý a řekl jsem: ‚Proč ne, natisknu vám to, nechte udělat štoček a já to natisknu.‘ Tři roky jsem pak tiskl křestní listy. V té skupině nás bylo pět a ten kluk, co dělal ty razítka, je dělal špatně, nedokázal to. Vymysleli jsme, že půjdu k veřejnému notáři a nechám listiny ověřovat. Ale na to přišlo gestapo.“

Falešné listy měly poskytovat židovským rodinám záruku před transporty, které se ze Slovenska začínaly rozjíždět směrem do Polska k likvidaci. Z Bratislavy vozila spojka křestní listy do Nitry, kde byly dále distribuovány potřebným židovským rodinám. 

11. srpna 1942 si pro Adolfa Burgera přišli dva vojáci Hlinkovy gardy s tajným policistou v civilu a zatkli ho přímo u tiskařského stroje. V té době byl Adolf Burger již ženatý. Po několikadenním vyšetřování byl transportován do sběrného tábora pro Židy v Žilině, kde se potkal s manželkou Giselou, již nic netušící zatkla Hlinkova garda týž den jako jejího muže. Zde bylo shromážděným Židům řečeno, že odjíždí do Německa na práci. Přijely dobytčí vagony, do kterých se nastupovalo po padesáti lidech. Do každého vagonu přibyly dva kýble, jeden plný s vodou, druhý na výkaly.

Bitte, nach links

„Okolo sedmé hodiny se zastavil vlak. Byli jsme šťastní, protože děti křičely: ‚Vodu, vodu,‘ která už nebyla ve vagonech. Celý vlak byl obklopený esesáky s puškou před sebou, kteří křičeli: ‚Ven, ven!‘ Neviděli jsme ale žádné nádraží, to bylo na poli… ‚Kufry a balíky položte na rampu!‘ Tam nás rozdělili, tam jsem viděl svoji manželku naposled. Pak najednou před námi stál jeden hezký muž, mladý, byl to lékař. My jsme nevěděli, kdo to je, dnes to víme. Byl to doktor Mengele. A on příjemně mluvil, neřval, říkal: ‚Řekněte mi prosím stáří, povolání a zdravotní stav.‘ Tyhle tři otázky položil. A kdo řekl, že je mu 41 a více, tak tomu hezky v klidu řekl: ‚Bitte nach links – prosím doleva.‘ Kdo řekl, že je nemocen, má cukrovku atd., taky: ‚Prosím doleva.‘ K tomu jsme říkali i povolání. Pak jsme zůstali stát (ti, co byli zdraví a do 40 let) a bylo nás 120. Pak přešel k ženám, tam to bylo ještě tragičtější, protože když měla žena dítě, už se nic neptal a jenom: ‚Bitte nach links.‘ Byla to Osvětim.“

Adolf Burger byl přidělen na práci pro Deutsche Aufrüstungswerke. Začal život osvětimského vězně – minimální strava, vyčerpávající práce, nekonečné apely a neomezené kratochvíle sadistických kápů, vetšinou kriminálních živlů, a krutý dohled esesáků. 

„Aufräumungskommando“

Po několika týdnech v nejhorších podmínkách se Adolfu Burgerovi podařilo dostat do zvláštního komanda zvaného Kanada, které čítalo 400 vězňů a bylo určeno na třídění uloupeného židovského majetku, který přivážely transporty z Evropy. V tomto komandu, kam se toužil dostat každý vězeň, panovaly nesrovnatelně lepší podmínky především kvůli tomu, že se vězňové mohli z obsahu kufrů najíst:

„To bylo těžké se tam dostat. Můj přítel, to byl Miky Steiner z Košic, ten už tam byl tři měsíce přede mnou. On byl v tom komandu, jmenovalo se Aufräumungskommando. Tak mu říkám: ‚Podívej, ty tam máš chleba, tak mi pomož, abych se tam taky dostal. ‘ Už jsem měl asi jenom 40 kilo. A on mi řekl: ‚Tady si hlídá každý své místo, protože je tu hodně chleba z kufrů.‘ Když jsem se ho zeptal, jak se tam dostal, řekl: ‚Poradili mi, abych se tam (ráno) postavil a když někdo z těch 400 onemocněl, anebo zemřel, nebo ho v noci zabili – nenastoupil ráno v sedm, tak předák vzal prvního vězně, kterého viděl.‘ Byl jsem naivní a myslel jsem, že je to jednoduché. Tak jsem se tam postavil. No jo, ale nikdo nezemřel, nikdo neonemocněl, nikoho nezabili… tak mě mlátili (předák) a musel jsem utéct. Tehdy jsem si řekl: ‚Raději se tady nechám zabít, než jít do plynu.‘ První, druhý den mě pořád mlátili, ale čtvrtý den… počítal, počítal, a chyběli mu dva vězni. Tak mi říkal: ‚Pojď, pojď‘ – a já jsem se tam dostal. Tam byl chleba a sýry, salámy, co z celé Evropy přišli Židi, tak tam museli vybalit. Museli jsme jít na rampu, kufry naložit a odvézt a ráno sortýrovat.“

Birkenau – peklo

15. ledna 1943 v tomto komandu poznal Adolf Burger ovšem ještě strašlivější skutečnost nacistických táborů. Komando Kanada bylo převedeno do tři a půl kilometru vzdáleného Birkenau, kde se nebydlelo ani ve zděných barácích. Zde žilo v dobytčích stájích, neuvěřitelné špíně a zimě 120 000 vězňů: „To bylo peklo. V Osvětimi byla alespoň kasárna, každý měl svou postel a bylo teplo a čisto. Himmler zakázal v Birkenau zděné budovy a postavili tam koňské stáje, ten typ. Nemělo to okna, jenom svrchu přišlo trochu světla. Pět lidí leželo v dřevěných klecích vedle sebe a tři nad sebou. Nebyla voda, nebylo nic… To bylo peklo, to se nedá popsat. Osvětim byla proti Birkenau sanatorium.“

Tábor Osvětim II. Birkenau byl vyhlazovací. Pro vězně komanda Kanada tu však stále byly kufry plné jídla a větší šance na přežití: „Když jsme nevzali do ruky konzervu (za to byla kulka), nic nám neřekli, že jsme jedli. Byly tam kopy jídla. Jenom chodili sem a tam a: ‚Pracovat, pracovat.‘ Byly tam stovky ručníků, kusy mýdla, mohli jsme se denně mýt a mít jídlo. Ale tuhle výhodu mělo 400 lidí ze 120 000.“

Žena Gisela

Adolfa Burgera zde postihla ovšem další rána, tentokrát mnohem větší –  od jedné z žen, které zde pracovaly, se dozvěděl o osudu své manželky Gisely: „Mezi ženami, které tam s ním pracovaly, jsem jednoho dne poznal děvče z mého města. Valika se jmenovala. Poprvé jsem s ní nemohl mluvit, protože tam byl esesák, a kdyby mě viděl mluvit s ženou, tak dostanu 20 ran holí. Podruhé, když jsem ji viděl, říkám: ‚Valika, kde je esesák?‘ – ‚Šel do kantýny.‘ Já říkám: ‚Neviděla jsi moji ženu?‘ –  ‚Viděla a občas jsem s ní mluvila, ale přidělili ji ke komandu Leichenträger. Denně musela vytahovat mrtvé z bloků, a to bylo při 300 gramů chleba na den nemožné. Byla u nás selekce a jeden esesák na ni ukázal. Týden před Vánocemi ’42 šla do plynu.‘ Tak jsem se dozvěděl, co se jí stalo. Teď jsem měl dvě možnosti: Buď jít na drát, tisíc voltů, chytit a být mrtvý, ale to jsem neudělal. Tehdy jsem si říkal: ‚Musíš přežít a říct, co tady udělali.‘

Pojedete do Berlina, pane Burger

Ještě rok strávil Adolf Burger v táboře Osvětim-Birkenau, zažil zde i březnovou masovou vraždu terezínského transportu ze září 1943, kterou mu vyprávěl očitý svědek události, pracovník židovského Sonderkommanda. 10. dubna 1944 přišel nečekaný zvrat:„My jsme měli každý den Zählapel, to znamená sčítání. Při té příležitosti dávali esesáci různé rozkazy, jako: ‚Hledáme 30 krejčí, 20 truhlářů…,‘ aby se lidi hlásili. Najednou slyším svoje číslo, volali osm čísel, jména neexistovala: 64 401. Rozkaz zněl, že se mám druhý den ráno hlásit u Sturmbannführera Höße. To byl Lagerführer, nejvyšší šarže. Víte, já jsem nikdy nebyl hrdina, já jsem měl vždycky strach – před tyfem, při selekci, vždycky jsem měl strach. A teď, když jsem měl jít k Hößovi, zase jsem měl celou noc strach, co ten člověk ode mne chce. Ráno jsem se musel jít hlásit. Přišel jsem tam, zaklepal, přišel, skočil do pozoru a křičel jsem: ‚Herr Lagerkommandant, Häftling 64401 zur Stelle!‘ Tak se muselo hlásit, žádné jméno. On se na mě podíval a říká: ‚Jste pan Burger?‘ On mně říkal pán!! Já jsem koktal, že ano. ‚A jste typograf?‘ Říkám: ‚Ano.‘ On vstal a říkal: ‚Herr Burger, zítra jedete z Birkenau do Berlína, kde budete pracovat, potřebujeme odborníky jako vy.‘ Všechno jsem očekával, jenom tohle ne. Potom říká: ‚K tomu vám přeji mnoho úspěchů.‘ Mohl jsem odejít, a nic jsem nechápal. Říkal jsem si, že to není možné.“

Mrtvý na dovolené

Vybraní typografové, grafici, malíři a bankovní úředníci byli po šestitýdenní karanténně odvezeni osobním vlakem do Oranienburgu, na jehož konci stál koncentrační tábor Sachsenhausen. Tehdy ještě Adolf Burger nevěděl o největší padělatelské akci v dějinách, která byla zamýšlena již od roku 1939 a realizována od srpna 1942. V poslední fázi války, od jara 1944, pracovala dílna na plné obrátky a sešli se v ní všichni známí odborníci ze všech koncentračních táborů. Vyráběly se zde především falešné libry, se kterými prováděli němečtí agenti velkorysé obchody na celém světě. Vedle peněz zhotovovali vězňové i falešné pasy, úřední dokumenty cizích států, průkazy agentů cizích tajných služeb, listiny apod. Bloky 18 a 19 koncentračního tábora Sachsenhausen byly obehnány zvláštním ostnatým drátem a hlídány dnem i nocí speciální posádkou SS. Podniku velel SS-Sturmbannführer Bernhard Krüger, po němž byla celá akce pojmenována krycím názvem Operation Bernhard. Bernhard Krüger úkoloval vězně osobně, při ruce mu byl velitel zvláštní SS posádky pro blok 18 a 19, SS-Hauptscharführer Kurt Werner. 

„Všechno jsme tu měli. Říkám tomu ‚mrtvý na dovolené‘. Ano, byli jsme jak na dovolené. Měli jsme jídlo, hudbu, dobře jsme spali, všechno jsme měli. Měli jsme společenskou místnost – tam se hrály karty, šachy, mohli jsme poslouchat rádio. Věděl jsem ale jedno, když jsem večer seděl u postele, věděl jsem, že jsem mrtvý – celou tu dobu.“

Podmínkou přežití byla pracovní perspektiva každého vězně. Kdo onemocněl vážnou chorobou, byl popraven, aby nenakazil ostatní a neohrozil projekt. Během roku a půl práce nechal Bernhard Krüger popravit šest vězňů, kteří onemocněli sice léčitelnou, ale pro ostatní nebezpečnou chorobou. 

Padělatelská dílna

Padělání bankovek bylo nejtěžším úkolem a technologický postup vymýšleli a prováděli nejlepší odborníci. Kódy bankovek dodávala německá Sicherheitsdienst, které se pomocí týmu matematiků podařilo rozluštit číselný systém pravých bankovek. Padělané bankovky nechal ověřit zvláštní agent SD (Sicherheitsdienst) přímo v londýnské centrální bance, která je potvrdila jako pravé. Sabotáž byla nemožná, protože bankovky na trhu musely obstát: 

„Přímo ve vodotisku bylo číslo, které bylo zkódované s hlavním číslem. Já jsem musel dávat pozor, když jsem tisknul, aby ten kód souhlasil s velkým číslem. Aby nebyl omyl, byly dva stroje vedle sebe. Já jsem tisknul a ten druhý tiskař ty další čísla, která musela souhlasit s kódem. Dali nám listinu, kde byla čísla, co mají být ve vodotisku, a druhá čísla, která jsou nahoře a musí s tím souhlasit. … Sedělo tam dvacet bankovních úředníků, Židů z celé Evropy. Každý měl před sebou světlo a bedničku a každý kus prosvítil, jestli je to první, druhá, nebo třetí třída. Potom se šlo dál, protože ty peníze, co jsem tisknul roku ’44, byly tištěné v roce ’38, tam musely být staré. Na to byli kluci, co to mačkali, muchlali, házeli na zem, aby to vypadalo jako staré. Potom se to dělalo hladké, balilo se to po tisíci kusech.“

Do týmu vězňů-padělatelů přibyl během roku 1944 zdaleka nejpovolanější ‚odborník‘ ve věci padělání bankovek – Salomon Smoljanov, ruský akademický malíř, který do Německa uprchl po bolševické revoluci a proslul jako padělatel-profesionál v celém Německu. V roce 1936 byl dopaden a odsouzen za svoji činnost do vězení. Po uplynutí trestu nebyl propuštěn, ale poslán do tábora Mauthausen, odkud ho vytáhl právě Bernhard Krüger. Smoljanov byl obyčejný kriminálník, který měl na rozdíl od ostatních vězňů zájem na úspěšné akci a zachování své pověsti nepřekonatelného mistra padělání.

Když začátkem roku 1945 přišel Krüger s plánem padělat i americké dolary, objevila se možnost sabotovat jejich vývoj a tím celou akci zdržovat: „Jacobson mi říkal: ‚Nikdy nesmí dostat dolary, protože bychom prodloužili válku.‘ Sabotoval to, měl dělat želatinu na světlotisk, a i když negativy byly dobrý, nevyšel dobrý dolar. Pak přišel Krüger s tím, že Himmler nám vzkazuje, že jestli nemá během pěti neděl dolary, tak nás zastřelí. To bylo jeho. Potom Jacobson samozřejmě udělal dobrou želatinu, ale pozdě, protože Rusové už byli 150 kilometrů od Berlína. Už k tomu nedošlo, bylo pozdě, tím, že jsme to protahovali. Ze Sicherheitsdienstu přišel příkaz: ‚Zastavit práci, rozebrat stroje, balit.‘ Přinesli 40 vodotěsných beden. Tam jsme museli dát zbylé peníze, seznamy vězňů, všechno. Potom přišel dodávkový vůz, kde byl nejtajnější archiv Říše, archiv Sicherheitsdienstu. Ty bedny leží dnes 60 metrů hluboko v Toplitzském jezeře.“

Evakuace

Rozkaz přišel 20. února 1945.Vězňové pochopili, že konec války bude znamenat i konec jejich, útěk byl ovšem nadále zhola nemožný. 24. února 1945 vyjel celý transport ze Sachsenhausenu. Dalším cílem byl tábor Mauthausen, kde vězňové pobyli pár týdnů, než se i tady pro Němce situace stala nebezpečnou a transport pokračoval dál. Tentokráte do Redl-Zipfu, kde měla pokračovat výroba padělků dál: „Dostali jsme rozkaz postavit stroje. To byl už duben ’45. Koukali jsme na esesáky a ti řvali: ‚Co koukáte tak blbě, co myslíte, ať jen přijdou Američani, Rusové, my máme Geheimwaffe.‘ Tak oni ještě v dubnu mysleli na vítězství. Pak přišel Krüger z Berlína, toho už jsme neviděli dlouhou dobu, asi osm neděl. Přijel v Alfa Romeo, v pravici blondýnku, kterou nechal sedět, vešel dovnitř a říká: ‚Ale kluci, vy jste udělali krásnou práci, teď můžeme začít s výrobou dolarů, ale… tady to dělat nebudeme, my už ty stroje nepotřebujeme, protože v Alpenfestung jsem postavil novou tiskárnu, tam budete dělat dál.‘ Tak jsme věděli, že je konec…Kecy s Alpenfestung, to jsme věděli, že je blbost. Pak začal rozdávat cigarety jako obvykle, pak šel k esesákům, a byl tam asi hodinu. Tam nechal rozkaz, kde nás mají vyhodit do vzduchu. V Ebensee, kde byly podzemní štoly, aby z nás nic nezůstalo. Po hodině sednul do auta, od té doby jsem ho neviděl. Pak přišli naši esesáci, ale to už nebyli naši… byli už ozbrojení, dříve chodili beze zbraně, teď už ozbrojení a řvali: ‚Was lungert ihr hier herum!! – Dovnitř, do bloku.‘ Úplně jsem viděl tu tvář esesáka z Osvětimi. Teď už nemuseli hrát divadlo. My jsme utíkali do bloku a věděli, že teď už bude konec.“

Běh o čas

Zde, pár dní před koncem války pohřbívali vězňové ještě jednoho ze svých druhů ze zvláštního padělacího komanda, který onemocněl a byl pár na rozkaz Hauptscharführera Wernera popraven – pár dnů před koncem války. 4. května 1945 přišel rozkaz znovu všechno naložit a vězně odvézt do pár hodin jízdy vzdáleného tábora Ebensee, který zůstal jako poslední neosvobozený. Na nákladní vozy se ovšem všichni nevešli, protože v tu noc partyzáni zničili několik vozů a další nebyly k dispozici. Část musela zůstat a čekat, až se nákladní auto vrátí. V Ebensee nahnali esesáci vězně do ubytoven SS, nikoli do normálního tábora. Nákladní auto se zbytkem vězňů se z Redl-Zipfu se stále nevracelo: „Dali nás do místnosti a řekli: ‚Počkejte, až přijde Werner s ostatními a půjdeme do Alpenfestung.‘ Přišla noc, nejhorší v mém životě, protože tam byli hrozně pobožní Poláci, celou noc brečeli a modlili se, to byla tak hrozná situace… Ráno koukáme z okna, vidíme esesáky, jak vyskakují už v civilu z oken, ze dveří, odhazují zbraně a křičí na naše esesáky: ‚Lass doch den Klumper  – Nechte to, Američani už jsou ve vesnici.‘ Američané byli ještě sto kilometrů daleko. Naši esesáci ale neutekli, měli rozkaz čekat na Wernera, tak čekali. Ale on nepřišel“

To přece nejsou vězni

Později se ukázalo, že se vydali na pochod a nákladní auto jedoucí zpět je minulo. 5. května 1945 kolem půl jedenácté vyvedli esesáci první skupinu (kde byl i Adolf Burger) dolů do tábora, kde se již vězňové zmocnili velení a kde s nimi čekal jeden voják wehrmachtu, který měl tábor předat Američanům: „Ten esesák hlásil: ‚Předám vám sto dvacet vězňů.‘ A on říká: ‚Co? Vězni?‘ Měli jsme totiž vlasy, dobře jsme vypadali, měli jsme boty. A říká: ‚To přece nejsou vězni, co je to za lidi!?‘ Tak jsme jeden a druhý vyskočili a tomu ozbrojenému vězni jsme ukázali rukávy: ‚Podívej se, my máme čísla, jsme z Osvětimi, jen zvláštní komando ze Sachsenhausen, pusťte nás dovnitř.‘ Ten vězeň, jak nás viděl, tak řekl tomu vojákovi: ‚Pusťte je.‘ To bylo 5. května, v deset hodin, třicet minut. A my jsme utíkali, aby si to nerozmyslel, utíkali jsme až na konec tábora. Takové bylo moje osvobození, i když tam Američané ještě nebyli.“

Po osvobození se Adolf ještě vydal dolů do vesnice, kde si vypůjčil fotoaparát a začal na místě dokumentovat hrůzný obraz, který po sobě zanechali esesáci – vyhladovělé a zubožené vězně na pokraji smrti. O tři týdny později přijel pro vězně autobus, který Adolfa Burgera odvezl do Prahy, kde jeho první cesta vedla na policii. Tam podal hlášení o své padělatelské činnosti. Poté se vypravil na NKVD, jejíž pasy se v sachsenhausenské dílně rovněž vyráběly, a zde nahlásil totéž. Doma na Slovensku ho nikdo nečekal. Jeho matku odvezli čtyři měsíce před koncem války do tábora Ravensbrück, kde zemřela. V jiném táboře zahynul i Burgerův otčím a on nalezl jen prázdný byt. Odjel zpátky do Prahy, kde žije až do současnosti.

Už v roce 1945 vydal knihu s dokumenty o zvěrstvech v koncentračních táborech, kde použil i své první fotografie z Ebensee.  Dvacet let po konci války se pod dojmem zpochybňování holocaustu neonacisty začal věnovat novinářské činnosti a zdokumentoval celou padělatelskou akci v knize Ďáblova dílna (č. 2007). Dodnes navštěvuje Německo, kde pořádá přednášky pro gymnázia a besedy se studenty o holocaustu. V roce 2007 byl na filmovém festivalu Berlinale v Německu uveden film Die Fälscher (v české distribuci pod názvem Ďáblova dílna), inspirovaný Burgerovým příběhem. Roku 2008 byl film oceněn cenou Americké filmové akademie – Oscarem, za nejlepší zahraniční film. Adolf Burger zde cenu pro filmaře osobně převzal.