"Tenkrát policie měla vždy právo všecko zkontrolovat, než se to začalo stavět. Tak se to kontrolovalo tady a já jsem jim musel přinést knihu, učebnici z Rakouska, jak by se to mohlo stavět, a ono se jim to líbilo a tady se to na to hodilo udělat, a proto Gočárův okruh, jako poděkování. Byly s tím ze začátku potíže, když sem přijížděli venkovani, tak netušili, že musí jezdit kolem dokola. Na Dušičky když přijeli, tak musela být zesílena stráž policistů, aby to tam řídili, aby se nesrazili dohromady. To byl přenesený systém, který už na západě fungoval, hlavně v tom Německu, a my jsme to převzali po nich. Dá se tomu taky říkat karusel, a to teď nevím, jestli je to z němčiny. No spíš je to už mezinárodní pojem, dneska je to karusel všude, takže česky okružní křižovatka."
"Když se blížili, tak tam byly takové dva tanky z války, tak jsme je natlačili tam, jak byl ten podjezd, jako strašáky, ony nebyly funkční. A teď jsme čekali, co se bude dít. Když přijeli ti Rusové a teď viděli ten tank, zastavili, zpátečku a poslali vojáky a zjistili, že je to prázdné. Tak to odtáhli do starého železa a pokračovalo se dál."
"My jsme se toho báli, Bukovina byla vedlejší obec, tam nejezdili, ale přes Studenec jezdili. My jsme tam nechodili, my jsme se báli, když tam jezdili vojáci a zabírali to. Protože se třeba stalo, že jsme se sešli před školou a jeden náš spolužák z Bukoviny řekl: 'Já vidím, že sem přijíždí Němci, já uteču nahoru Na Horku.' A to byla jeho chyba, protože když Němci viděli, že polem někdo utíká, tak ho zastřelili. Až to skončilo, tak jsme to jeho tělo museli přenést do Studence a pak se muselo přesunout do Bukoviny. Pohřeb měl z Bukoviny, ale tam už jsme se pomalu báli jít, protože už si nás ti henleinovci začali evidovat, kdo jaký je a kam patří."
"Když byl u nás na vesnici ples, tak tam přišli ti ordneři už s těmi bílými podkolenkami a začali se tam plést do všeho a chtěli, aby se tam hrálo německy a ne česky. Tak tam se prali mezi sebou, to já jsem byl malý, my od toho utíkali pryč. A tam jak byly ty ploty, tak tam lámali ty tyčky a těmi tyčkami se mydlili. Anebo to dělali tak, že ti naši zase černým krémem jim ty jejich bílé podkolenky mazali, aby vypadali opravdu špatně. No tak takhle to chodilo. Jenže oni z obou stran byli hecovaní proti té druhé straně. Ale ta česká strana, ta byla slabší, kdežto ta… [německá] měla za sebou tu velkou zemi, Reich. Byli na tom lépe než ti Češi. Češi byli proti nim chudí."
František Štilec se narodil 24. prosince roku 1928 v Bukovině u Čisté poblíž Nové Paky. V obci žili především Češi, zatímco v okolních vesnicích převažovalo německy mluvící obyvatelstvo, proto se po Mnichovu rodná ves stala výspou českého území v zabraných Sudetech. Vzpomíná na zhoršující se česko-německé soužití v letech před válkou i na poválečný odsun Němců. V Bukovině chodil František do české školy a následně nastoupil na gymnázium v Nové Pace. Po maturitě odešel studovat lesnickou školu do Prahy a zvolil si specializaci budování pozemních komunikací. Po škole nastoupil do Ústí nad Labem a později do Trutnova. Projektoval tehdy části silnice Trutnov – Jaroměř. Byl jedním z projektantů a stavitelů Gočárova okruhu v Hradci Králové, do kterého spadala i první kruhová křižovatka. Po roce 1989 si otevřel vlastní projekční kancelář, kterou provozoval ještě mnoho let po dosažení důchodového věku. František Štilec zemřel 6. ledna roku 2021 ve věku 92 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
