Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Štilec (* 1928  †︎ 2021)

• narozen 24. prosince 1928 v Bukovině u Čisté

• okolní obce se po Mnichovu staly součástí obsazených Sudet

• vzpomíná na poválečný odsun Němců

• absolvoval gymnázium v Nové Pace

• vystudoval lesnické školy v Praze, obor pozemní komunikace

• první zaměstnání získal v Ústí nad Labem

• poté žil v Trutnově a nakonec v Hradci Králové

• účastnil se jako projektant dostavby Gočárova okruhu v Hradci Králové

• po roce 1989 založil vlastní projektovou kancelář

• zemřel 6. ledna 2021

František Štilec se narodil 24. prosince 1928 v malé vesnici Bukovina u Čisté. Tam chodil do obecné české školy, potom do měšťanské školy ve Studenci u Horek a později na reálné gymnázium do Nové Paky. Blíž by to měl na gymnázium do Jilemnice, ale to bylo nacisty zavřeno po incidentu, kdy studenti domalovali na führerův portrét dlouhé vousy.

František musel po záboru Sudet překonávat dvě hranice, protože Bukovina se ocitla na samé hranici Protektorátu Čechy a Morava, obklopená už německými vesnicemi v sudetském území. K přejíždění hranice, v létě na kole a v zimě vlakem, musel mít propustku (Durchlaßschein). Zprvu byly hranice hlídané, ale ke konci války, když už Němci potřebovali na frontě každého muže, který ještě dokázal vzít pušku do ruky, už byly přechody prázdné a studenty na kolech nikdo nekontroloval. Vyučování na gymnáziu v Nové Pace bylo stále více omezované, až na počátku roku 1945 zbyla poslední třída s 30 žáky, mezi kterými byl i František. I tu ale Němci před koncem války přestěhovali do zasedací síně nynější spořitelny. Z původní budovy gymnázia pak udělali vojenskou nemocnici.

 

Mydlili se tyčkami z plotu

Bukovina byla před válkou česká vesnice, ale žili tam i Němci, kteří se přistěhovali z okolních německých vesnic jako Zálesní Lhoty nebo Vidochova. Ti se ale bez problémů českému okolí přizpůsobili. Běžně mezi rodinami fungoval „handl“, německé děti se posílaly do českých rodin a české do německých, aby se naučily jazyk. A tak všichni aspoň trochu ten druhý jazyk uměli. Soužití Němců a Čechů v pohraničí bylo bezproblémové, s příchodem nacismu se ale situace změnila. „Když byl například v Bukovině ples, přicházeli ordneři s bílými punčochami a provokovali. Chtěli třeba, aby se zpívalo německy a ne česky, skončilo to rvačkou, kdy se bili tyčkami z plotu. Čeští kluci jim pak mazali ty bílé podkolenky černým krémem. Obě strany byly hecované, ale Němci byli silnější, měli za sebou velký Reich,“ vzpomíná František.

V sousední Zálesní Lhotě žilo Němců více než Čechů, československá vláda tam ale za první republiky nechala postavit menší českou školu. Kostel byl ale jen jeden, pro Čechy i Němce. Když byla ve Lhotě pouť, bývaly dvě bohoslužby, první v němčině s německým farářem a kratší pak v češtině s farářem českým. Češi z okolních vesnic ale chodili většinou do kostela do české vesnice Studenec, kde se sloužila vždy jen česká bohoslužba.

V hospodách se podle vzpomínek Františka národnost neřešila. „Hospodský vždycky říkal: ‚Já jsem živnostník, mě nějaká národnost nezajímá. Čech, nebo Němec, já jim to pivo natočím, jen když zaplatí a nedělají mi tu svinčík.‘“

 

Sokolové cvičili, učitel hrál na housle

Do Studence se ale nechodilo jen do kostela, vesnice měla novou sokolovnu, kterou podporovali čeští majitelé místní textilní továrny Fejfar & Mládek. Také František chodil spolu se svým bratrem cvičit do Sokola. Ve vesnici neměl nikdo gramofon, a tak pan učitel hrál na housle a děti podle toho cvičily. Když byly pak kontroly před župními a všesokolskými slety, museli nad nimi sudí přivřít obě oči. Na všesokolský slet do Prahy se ale jako malí kluci dostali, bydleli s ostatními ve škole. „Starší sokolové chodili v noci po hospodách a v noci nás pak budili.“ Sokolovny se stavěly v každé větší vesnici. Novou tělocvičnu postavili sokolové také ve Vrchlabí, kde žilo více Němců než Čechů. S velkou slávou ji otevřeli, ale ani ne týden po otevření sokolovna vyhořela. Henleinovci ji zapálili a budova lehla popelem. Češi se ale nedali a postavili ji znovu.

 

První oběť nacistů

Františkův strýc pracoval v Praze na magistrátu a přivezl jim rádio. Z něj měli veškeré informace. „Poslouchali jsme i německé vysílání, abychom se procvičili v němčině.“ Když v březnu 1939 projížděly vesnicí německé kolony, byl František s kamarády ve Studenci u staré školy. Jeden spolužák z Bukoviny se lekl a utíkal se schovat Na Horku. Když Němci viděli běžícího člověka v polích, stříleli po něm a zastřelili ho. František se spolužáky pak musel jeho tělo snést zpátky do Studence. Na pohřeb se báli jít, protože tou dobou už henleinovci začínali evidovat místní obyvatele, kdo jaký je a jakého je smýšlení ve vztahu k nacismu a tehdejší Velkoněmecké říši.

 

Holky koukaly, jestli by si je nějaký český kluk nevzal

V posledních měsících války Němci hnali krajem zajatce směrem na západ. Přespávali v kůlnách, ale někde se místní obyvatelé slitovali a nechali je přespat v domech jako lidi. Byli mezi nimi i Francouzi. František uměl ze školy dobře francouzsky, a tak je oslovil jejich rodnou řečí. Zajatci byli velmi překvapeni a dojatě ho objímali.

František měl tetu v Brně, provdanou za Němce, která měla jediného syna. Ten sloužil ve wehrmachtu, ale těsně před koncem války utekl k rodičům do Brna, převlékl se do civilu a odjel vlakem do Plzně, kde se přihlásil Američanům. To mu zachránilo život. Hůř dopadl jeho otec, se kterým se teta rozvedla už za války. S ostatními brněnskými Němci byl hnán do Vídně a během této strastiplné cesty zemřel. 

Když začalo vysídlování Němců, byl se František podívat s ostatními kluky a tatínkem na kole do nedaleké vesnice Dolní Zámky. „Byl to hrozně smutný pohled, postávaly tam jen ženské s dětmi a staří lidé, protože všichni chlapi byli už někde v zajetí. Stáli tam jen s malými kufry. Holky se koukaly, jestli by si je nějaký český kluk rychle nevzal, aby nikam nemusely,“ vzpomíná František. Vysídlené Němce vezli na nákladních autech do sběrného tábora ve Vrchlabí a pak je už vlakem převáželi dál do Bavorska. František vzpomíná i na nové lidi, kteří přišli do vysídlených vesnic. „Byli to různí lidé, někdy slušní, ale někteří jen dům vyrabovali a šli dál.“

 

Říkali nám cestáři

František odmaturoval na gymnáziu v Nové Pace a odešel studovat lesnickou školu do Prahy. Specializoval se na dopravní stavitelství, kde se naučil stavět silnice, regulovat potoky nebo také projektovat železniční vlečky. „Říkali nám cestáři,“ vzpomíná na svá studijní léta František. „Moc nás nebylo, asi jen deset z celého ročníku čtyřiceti studentů, kteří jsme si ten obor stavění cest vybrali. Nikdy jsem toho nelitoval. Pořád se někde něco stavělo.“ Po studiu dostal umístěnku do Ústí nad Labem, kde stavěl první komunikace a stavby zemědělských družstev.

Po šesti letech v Ústí nad Labem se František přesunul blíž k rodičům a zakotvil v Trutnově. Projektoval část silnice Trutnov – Jaroměř (úsek trutnovský hřbitov - Na Bídě). V Trutnově se oženil a narodila se mu dcera. V tomto východočeském městě ho také zastihl srpen 1968. „Když se Rusové blížili, tak jsme do podjezdu natlačili dva staré tanky, co tam byly ještě od války, a dávno nebyly funkční. Nacpali jsme je do podjezdu jako strašáky a čekali, co se bude dít. Když přijeli Rusové a viděli tank, dali zpátečku a poslali vojáky na průzkum. Když zjistili, že je to prázdné, tak je odtáhli a pokračovali dál.“

 

Navázal na Gočárovy myšlenky 

Po dvanácti letech se František přestěhoval do Hradce Králové, kde se začínal stavět Gočárův okruh. Zatímco severní část obchvatu projektoval jeho kolega Mach, zbylé tři čtvrtiny okruhu projektoval František Štilec. Při projektování tohoto okruhu se drželi Gočárovy myšlenky radiálně okružního systému. „Ten je totiž pro Hradec Králové jako stvořený, protože Hradec je bývalá pevnost, která byla zachována, a nové město se tvořilo kolem dokola. Součástí Gočárova okruhu v Hradci Králové je také první kruhová křižovatka, tzv. karusel (první ve východních Čechách). Křižovatka bez světelné signalizace v jedné rovině. Od staveb tunelů nebo mimoúrovňových křižovatek s podjezdy bylo upuštěno, protože v Hradci Králové je vysoká spodní voda.“

Ještě v Ústí nad Labem se František seznámil s Jiřím Leiblingerem, který tehdy pracoval na krajském úřadě. Z jedné výstavy v Mnichově jim přivezl odbornou literaturu, která jim v budoucnu pomohla nejen při stavbě Gočárova okruhu, ale především při budování do té doby neobvyklé kruhové křižovatky. Gočárovou myšlenkou radiální výstavby měst se hradečtí stavitelé řídili i při pozdějším rozšiřování města.

František Štilec si po roce 1989 otevřel vlastní projekční kancelář a projektoval stavby ještě mnoho let po dosažení důchodového věku. Zemřel 6. ledna 2021 ve věku 92 let.