Miroslav Soukup

„To byly místnosti takhle propojené, tady byla chodba, jenom pro znázornění. Takhle se vcházelo do jednotlivých místností, po celé té frontě. Ten vyslýchající odešel a tuhle tady procházela parta asi osmi lidí, takových dvacet až čtyřiadvacet let, a ty se nikoho na nic nezeptali a zbili každého, koho v té místnosti našli. Vedle umlátili, až ji museli křísit, ženskou, to si nedovedete představit. A ti prošli třeba za tu dobu, co jsem byl u jednoho výslechu, tak prošli dvakrát. Dvakrát, to mě postavili ke stěně a normálně mě boxovali, než se vrátil ten (vyslýchající – pozn.). To říkal, jé, oni se spletli, poprvé když se to stalo, podruhé už ne. A protože jsem nepodepsal protokol, tak dostali příkazem na Pankráci v té přijímací kanceláři, že jsem dostal hned pětadvacet pendrekem.“

„To jsem fungoval tak (po válce, pozn.), že jsem nastoupil k charitě, to bylo ve Sněmovní ulici na Valdštejnském náměstí, a tam se dělala repatriace politických vězňů. Tak jsme je normálně vodili na nádraží a dávali jsme je do vlaků, protože ti byli tak vyšinutí, doslova, duševně, že jim zůstala orientace pouze na tom, co jsme jim my řekli a kam jsme je dali a podobně. Tak to jsme dělali. Některé jsme museli, ty, co se přijímali, tak jsme je museli nést třeba z Malostranského náměstí, na rukou jsme je nesli, až na Valdštejnské náměstí a tam teprve odtamtud je vozili do nemocnice. Tam byli ke stravě, dostali vždycky balíček na cestu a takové ty věci, a když se potřebovali ještě po té cestě vykoupat, tak jsme je vodili k Tadeáši ke kapucínům do kláštera, tam se měli možnost vykoupat.“

„Dědek Nejedlý se nám postaral o to, že se museli převzít pohraniční vesnice, odkaď byli odsunuti Němci. Nás přivezli do vesnice v deset večer a ráno v osm Rusové nakládali Němce a odváželi je. A nám zůstala celá vesnice na krku. Bylo to pět holek a čtyři kluci na sto dvacet kusů hovězího dobytka, osm párů koní a veškerou drůbež a všechno ostatní, co tam bylo – prasata, husy a tak dále. Co jsme tam měli krávy, tak od nás nikdo nechtěl mléko. Tak jsme si našli odstředivku a nic jiného se tam nepilo než smetana. Tam jsem viděl, jak se dovedou lidé hovadsky chovat. Tam byli nádherné ovocné sady. A když tam udělali lidi nájezd – ti Češi, ti zlatokopové – tak si představte olamovali větve, na zemi je očesali a jen tak to tam nechali ležet.“

„Po válce jsem začal pracovat v politice, tak jsem nemohl být ve skautu, protože to byla apolitická organizace. A tak jsem dělal v okresním výboru a později i krajském výboru mládeže lidové strany (…) - mládežnické organizace. Tak jsme vyrůstali dohromady se staršíma, s dospělými. A my jsme dělali to, na co oni nestačili. Zkrátka vývěsní skřínky a tak dále. A pomáhali jsme při schůzích. Vezměte to takhle: v roce 46 a 47 se dělali volby i na školách. A já, když jsem byl v oktávě, tak jsem znal dopodrobna programy jednotlivých politických stran. A z toho jsme si vybírali. Takže to bylo něco, co oni [komunisté] nechtěli.“

„To byla plískanice. Přijeli s provozem vpravo. Naším to dělalo potíže, říkali, že je to těžké a že to bude drahé přeměnit provoz na pravostranný. A přijeli Němci a ty jeli rovnou vpravo a bylo to. Jinak se celkově chovali jako každá jiná armáda, která něco obsadila. Jako okupanti. Byli překvapení, co si můžou dovolit, protože jedna německá marka stála v té době deset korun.“