Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Soukup (* 1928)

• narozen 17. května 1928

• od roku 1934 členem Skautu

• 1944–1945 – totální nasazení v ČKD a služba u Technische Nothilfe

• květen 1945 – prožil konec války na Příbramsku

• 1946 – pomáhal při přebírání majetku po odsunutých Němcích v pohraničí

• 1948 – člen odbojové skupiny Pravda vítězí

• 1949 – odsouzen na šest měsíců za špionáž

• v letech 1950–1952 sloužil u PTP

• práce u Vojenských staveb až do důchodu

• od roku 1994 vede okresní klub PTP

• 2014 – vyznamenán ministerstvem obrany za odboj a odpor proti komunismu

Miroslav Soukup se narodil 17. května 1928 v Praze jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Tatínek Josef pracoval jako obchodní zřízenec ve velkoobchodní společnosti J. Sprinzels a synové, která se zabývala dovozem kávy, čaje, koření a kompotů z USA. Měl na starost vyúčtování plateb a inkaso. Maminka Aloisia, rozená Plačková, byla v domácnosti a v téže firmě si přivydělávala jako domovnice. Soukupovi měli v sídle firmy i byt.

V roce 1934 začal pamětník navštěvovat soukromou obecnou školu sv. Voršily. Krátce byl členem katolického sportovního spolku Orel, ale v roce 1934 u něj vyhrál všestranněji zaměřený Skaut.

Příchod Němců jsme obrečeli

V roce 1939 se pro Soukupovi leccos změnilo. „Když přijeli do Prahy němečtí vojáci, obrečeli jsme to. Končil jsem obecnou školu a v září jsem nastoupil na Druhé státní československé reálné gymnázium v Praze 2 v Truhlářské ulici (dnes Gymnázium Jiřího Gutha-Jarkovského, pozn.). Vyučování bylo v němčině a nesměli nás přistihnout, že se mezi sebou bavíme česky.“

Majitel společnosti, kde otec pracoval, byl Žid. Podařilo se mu utéct do Anglie a jeho žena stačila vypravit na cestu i svého syna, Miroslavova spolužáka. Ona sama zůstala v protektorátu v domnění, že zachrání alespoň část majetku a uteče později. „Už to bohužel nestihla, nacisté ji poslali transportem do Lodže a pak do Osvětimi. Majetek znárodnili, firma dostala ‚trojhendra‘ a přeorientovala se na obchod s Belgií, Holandskem nebo Indií. My jsme za války nouzí o jídlo netrpěli, otec dostával k platu i deputát, čaj, cukr, koření, kávu nebo cizokrajné ovoce.“

„Trojhendrem“ byl jistý Albert Gürke, přítel Heydrichovy rodiny. Bydlel pod Soukupovými v reprezentativním bytě přes celé patro domu, který původně patřil Sprinzelsovým. Po atentátu na Heydricha se tam za něj pořádala tryzna a hostina pro rodinné příslušníky. Zúčastnil se jí i budoucí prezident Václav Havel s otcem, kterému patřil zvukový týdeník Barrandov. „Pamatuju se, že jsem Václavu Havlovi tehdy záviděl, že ho na klíně chová Heinrich Himmler.“

Pamětník jel v létě 1939 na skautský tábor k Lužnici, kde měli na panství knížete Paara zapůjčen pozemek. Jednoho dne dostali echo, že je přijede zlikvidovat gestapo. Varování přišlo naštěstí včas, a tábor proto stačili zrušit. Skaut byl zakázán, ale s chlapci nicméně zůstali ve styku.

Na některé věci se mi ani nechce vzpomínat

V roce 1944 čekalo na ročníky 1927–1928 nucené nasazení. Miroslav Soukup nastoupil 1. září 1944 společně s celou třídou do ČKD v Karlíně a jejich učitel jim dělal mistra. „Opravovali jsme nýtovací sponky na nýtování křídel lehkých bombardérů Siebel, které se tam vyráběly. Bylo trestné nepřijít do práce, omluvil vás jedině doktor, a to nás nutili chodit k závodnímu.“ V listopadu je začali formovat k Technische Nothilfe. Miroslava poslali do Vídně odklízet trosky po náletech. „Dostávali jsme odměny za složení mrtvol, ale na to nechci raději vůbec vzpomínat.“

V lednu 1945 přeřadili Miroslava Soukupa na Moravu, kde musel kopat protitankové zákopy okolo olomouckého letiště. Shodou náhod se zde setkal se svým kamarádem ze skauta Františkem Lobkowiczem a brzy začali plánovat útěk. Volba padla na Bílou sobotu, neboť Němci ctili církevní svátky, a tudíž bylo klidněji. Nakonec z jednotek uprchlo celkem šedesát chlapců, František spolu s pamětníkem si je rozdělili po třiceti. „Francova parta šla na panství jeho strýce ke Kroměříži, moje parta se potřebovala dostat do Prahy. Od Olomouce po Zábřeh bylo území obsazené Maďary. Mohli jsme jít jen v noci, ukazatele byly pouze na návsi, a tak se tam musel někdo proplížit, abychom věděli, kudy v noci dál. Ze Zábřehu už jsme pokračovali do Prahy vlakem.“

V Praze však nebylo bezpečno. Německá policie prováděla v domech namátkové kontroly, a tak maminka raději poslala Miroslava k příbuzným do Obor na Příbramsku. „Cesta byla krušná, měl jsem u sebe jen průkazku zákopníka, která mě opravňovala k pohybu v okruhu jednoho kilometru od ubytovacího zařízení u Olomouce. Když jsem čekal v Olbramovicích v autobuse, přišla četnická kontrola. To jsem se vyděsil. Na přední straně průkazky byla orlice a četník ji naštěstí neotočil. Vrátil mi ji a zahajloval.“ U tety se Miroslav Soukup zapojil do pomoci partyzánům, když vozil skupině kapitána Olesinského jídlo.

S Američany byli ve spojení od 4. května. Němci se stahovali do prostoru Milína a šli k Američanům do zajetí. Ty, kteří měli na levém rukávu erby, kterých bitev se účastnili, předávali zpět Rusům k potrestání. 11. května padly na Slivici poslední výstřely druhé světové války. Pamětníkovi zachránil život ruský voják, který ho duchapřítomně srazil do příkopu, když jim nad hlavou začaly hvízdat kulky.

Snažili jsme se pomoci, kde se dalo

Miroslav Soukup se po válce vrátil do Prahy a jako skaut se zapojil do repatriace politických vězňů, která trvala až do července. Ve Sněmovní ulici sídlila charita, vězně vypravovali na nádraží a dávali jim balíčky na cestu nebo je vodili do kláštera ke kapucínům, kde měli možnost se vykoupat. Chvíli pracoval jako ošetřovatel v Klánovicích v nemocnici pro partyzány. „Každý pomáhal, kde mohl, nekoukalo se na nějaký osobní nebo finanční prospěch.“

V roce 1946 byl spolu s dalšími mladými lidmi poslán do pohraničí třídit majetek po odsunutých Němcích a postarat se o dobytek, než si jej úřady oficiálně převezmou. Nejprve pobýval ve Větřní na Šumavě a poté ještě dva měsíce v Teplé u Mariánských Lázní.

Následně pamětník nastoupil do oblastní lesní školy, aby si mohl udělat zkoušky na skautského vedoucího. Po jejich úspěšném absolvování ho přidělili jako vůdce roverů, chlapců starších osmnácti let. Měl na starost hospodářské záležitosti a přípravu táborů. V organizaci byl aktivní až do roku 1947. „Komunisté nás nutili přidružit se k DTJ nebo k Československému svazu mládeže. Odmítali jsme to, neměli s námi nic společného. Tak začali ve prospěch těch organizací zabavovat náš majetek a klubovny, až došlo k postupnému rozpuštění.“

Rozsudek padl v den mé dospělosti

Od roku 1945 byl Miroslav Soukup také členem lidové strany. K odbojové činnosti v ilegální skupině Pravda vítězí – Šeřík se dostal jako propagační referent krajského výboru mládeže lidové strany. „Připravovali jsme volby, už jsme měli hotový veškerý materiál a mělo to jít do tisku. Plánovalo se povstání, velitelem byl Kutlvašr. StB z nás ty materiály chtěla za každou cenu dostat, ale nemohla to prezentovat jako přípravu k volbám, a tak to všechno spadlo pod špionáž a výzvědnou činnost.“

Skupinu zřejmě udal jistý Žalman, který jako jediný z krajského výboru zůstal na svobodě. Miroslava zatkli 21. prosince 1948. „Věděl jsem to už tři týdny dopředu, varovali mě kamarádi. Mohl jsem utéct, ale nechtěl jsem ohrozit rodinu.“ Miroslav Soukup byl ve vazbě na Pankráci a na výslechy jezdil do Bartolomějské ulice. „Propojené místnosti a dlouhá chodba, tou procházela parta mladých kluků. Koho v místnostech našli, toho zbili. Za dobu výslechu prošli třeba dvakrát. Když jste nepodepsal po výslechu protokol, zbili vás. Tak to chodilo.“ Soud proběhl v den pamětníkovy plnoletosti 17. května 1949, a odsoudil ho na šest měsíců, které si již odseděl ve vazbě.

PTP

Po propuštění dostával umístěnky do různých podniků, ale nikde ho nechtěli z kádrových důvodů přijmout. Nešlo být nezaměstnaný, a tak si sehnal přes známého práci na statku. Později se dostal do Karlína do Českomoravských elektrotechnických závodů, kde ho přijali na technické kontrole. Miroslav Soukup prošel všechna oddělení, i přes zákaz dalšího studia mu vedoucí povolil, aby si dokončil strojní průmyslovku, za rok se ještě vyučil zámečníkem v automobilovém průmyslu a nakonec absolvoval i mistrovskou průmyslovku.

V roce 1950 dostal povolávací rozkaz na vojnu k útvaru PTP v Kladně. Přiřadili ho ke zvláštní rotě s propuštěnci státního soudu, například útěkáři přes hranice nebo odsouzenci za špionáž. Pracovali v dole. Hned první měsíc se Miroslav Soukup přihlásil na sobotní, tzv. panskou směnu, kdy se ze závalu vyklízela strojní zařízení. Zával je postihl znovu: „Odřízlo nám to cestu. Naštěstí tam byli i staří zkušení havíři a střelmistr, dostal nás ven přes starou šachtu. Přišel jsem tam o prsty na ruce a na šachtě jsem po rekonvalescenci už nemusel fárat.“ V rámci prokurátorského opatření Miroslav nesměl cvičit se zbraní, pouze vydával střelivo. Přihlásil se do nově utvořeného ragbyového mužstva (tehdy to byl armádní sport číslo jedna) a dostal se s ním až na mistrovství republiky.

Následoval několikaměsíční pobyt v nemocnici v Josefově s infekční žloutenkou a přechozeným zánětem ledvin. Po návratu Miroslav Soukup zjistil, že byl během své nepřítomnosti převelen do Rumburku. Se zánětem zubů putoval do vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích a odtamtud do Hradce Králové do podniku Konstruktiva. Pokračoval stavbou podniku Meopta a dostavbou kasáren v Dobrušce. Podle pamětníka to bylo nejhorší období u PTP: „Všude bylo bahno a kasárny měly žluté dlaždičky, nedělal jsem nic jiného, než uklízel.“

Absurdita kádrových posudků

V listopadu 1952 odešel Miroslav Soukup do civilu a v lednu 1953 nastoupil do podniku Posista (od roku 1954 se přejmenoval na Vojenské stavby), který ho před vojnou odmítl z kádrových důvodů vzít ke krumpáči. Pracoval v dílnách ve Slaném, na stavbě letiště v Praze-Ruzyni, v šumavském pohraničí nebo na stavbě tunelu v Prokopském údolí. V letech 1957–1963 byl zaměstnán jako garážmistr a odtud ho přeřadili k Pozemním stavbám. Přestože nevstoupil do komunistické strany, měl propustku do většiny hraničního pásma. V podnikových odborech ho třikrát zvolili do vedení a třikrát byl nahrazen komunistou.

Do důchodu Miroslav Soukup odešel v roce 1988, ale záhy nastoupil k vojenskému útvaru v Radešově na zámečnické práce, pět let byl zaměstnán jako noční vrátný v Karlových Varech v hotelu Sanssouci a až do roku 2015 v karlovarském hotelu Smetana – Vyšehrad. Již v roce 1994 převzal vedení okresního klubu PTP, kde působí dodnes. V říjnu 2014 ho ministr obrany vyznamenal za účast v odboji a odporu proti komunismu.