Věra Šormová

„Najednou se otevřely dveře a vejde Jan Masaryk. Bohouš šel k němu a říká: ‚Pane ministře, můžu vám představit moji ženu?‘ A Jan Masaryk říká: ‚Samozřejmě, budu velmi rád.‘ A od té chvíle jsme seděli s Janem Masarykem spolu, protože on nerad tancoval a mně musel dělat kavalíra, neboť jsem byla v jiném stavu. Takže on seděl se mnou a teď jsme si povídali. Samozřejmě o tom, jak byl v Americe, jak doprovázel Jarmilu Novotnou na klavír a ona zpívala, bylo to nádherné. A on se mne potom zeptal: ‚Paní Šormová, co čekáme, co čekáme?‘ Já povídám: ‚Čekáme děťátko, pane ministře.‘ A on povídá: ‚Jak to pojmenujeme?‘ A já jsem říkala: ‚Kdyby to byla holčička, tak po mojí mamince Štěpánka, a kdyby to byl chlapeček, tak to bych si dovolila po vašem tatínkovi, to bude Tomáš.‘ A já na něj koukám, on měl úplně zamžený oči, on měl radost. A nejhorší je, že jsme se potom už nikdy neviděli. Až když jsem potom jezdila s Tomáškem v kočárku, před chrámem svaté Ludmily, šla jsem okolo Valdeku a tam byl tlampač. A najednou zvláštní hlášení – dnes ráno byl nalezený na dvoře ministerstva zahraničí mrtvý Jan Masaryk. Já jsem zůstala v šoku, běžela jsem honem do Italské ulice k mamince, ona mi otevřela dveře, samozřejmě plakala, potom jsme se obě dvě modlily. Takhle jsem se seznámila s Janem Masarykem.“

„Petra Procházková odevzdala novinářskou akreditaci a založila dětský domov v Grozném. Děti tam byly přes den a na noc se vracely do ruin. Připomnělo mi to moji cestu v roce 1946, když jsem jela z Čech do Francie přes francouzskou zónu rozbitého Německa a jela jsem v noci ruinama Německa… tma… zima… sem tam světélko, jinak hrůza. Uvědomila jsem si, že ty děti tam budou přes noc, že jim bude zima, a řekla jsem si, že pro ty děti budu pracovat. Budu pro ně pracovat, aby se ohřály, a začala jsem plést. To jsem ještě měla vlnu a pletla jsem, až jsem upletla hromadu ponožek a rukaviček. Teď jak to dostat Petře do Grozného? Snažila jsem se zjistit, kde je, a tak jsem různě telefonovala, až jsem se dotelefonovala na jedno místo a tam mi řekli: ‚Ona je tady.‘ A já jsem řekla: ‚Prosím vás, můžu s ní mluvit?‘ A oni řekli: ‚Samozřejmě,‘ a já jsem řekla: ‚Paní Procházková, já pro vás a pro vaše děti mám věci, jak vám to můžu předat?‘ Ona na to řekla: ‚Já si pro to přijdu.‘ Ona sem přišla a převzala si to. Byly Velikonoce a ona mi přinesla dárky a všechno velice dobře dopadlo. Ona potom odjela a já jsem pletla dál. Teď jsem nevěděla, co mám dělat, komu to předat, když už tam není. Řekli mi: ‚Zkuste Člověka v tísni.‘ Tak jsem tam zavolala a on tam byl Pánek. Já říkám: ‚Prosím vás, pane Pánku, já potřebuju dopravit bednu do Grozného do organizace Berkat paní Procházkové s padesáti páry ponožek pro děti.‘ On řekl: ‚My si pro to přijdeme,‘ a já řekla: ‚Ne, já nebudu čekat, já vám to přivezu sama.‘ Zaplaťpánbu, převzali to a pak mi napsali, že to v pořádku odevzdali. A já jsem potom pletla dál a potom Petra Procházková v jedněch novinách napsala, že o můj domek se bezvadně stará katolická charita. Tak já jsem vždycky nadělala věci, udělala balík a donášela jsem to do Vladislavovy ulice. No, a tak to začalo.“