Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
S sebou si vezmeš jen to, co jsi rozdala
narozena 14. února 1920
od mládí byla jazykově nadaná
v letech 1938–1941 zaměstnána v Ringhoffer Tatra (administrativní práce, překlady)
v letech 1942–1945 pracovala v nakladatelství Orbis, od roku 1945 Centropress
v letech 1946–1947 překladatelkou na Velvyslanectví ČSR v Londýně
v Londýně se provdala za Bohumila Šormu
roku 1947 společně odjeli do Francie, kde se narodil syn Tomáš
domů se rodina vrátila v roce 1948
po únoru 1948 byla rodina šikanována režimem
1953 narození dcery Terezy
v letech 1957–1971 Věra zaměstnána ve Škodovce a ve Spojprojektu
v rámci normalizace v roce 1971 propuštěna
obtížně hledala zaměstnání
manžel Bohumil Šorma zemřel roku 1990
od roku 2001 podporovala čečenské děti a jejich rodiny během války
roku 2010 obdržela Cenu Charity ČR
zemřela 24. února 2023
Věra Šormová (za svobodna Albrechtová) se narodila 14. února 1920 v Praze do smíšené českopolské rodiny. Na své dětství vzpomíná s velkou láskou: „Žili jsme si moc krásně. Slavili jsme svátky, obzvláště Velikonoce, které se podle polského zvyku slavily více než Vánoce. Chodilo se průvodem od kostela svaté Ludmily a pak jsme šli domů, kde polská babička připravila velkou tabuli se saláty, šunkou, moučníky a dalšími dobrotami. Pronášely se veliké přípitky, popíjela se pravá polská vodka a pro děti tu byly likéry z malinové šťávy.“
Otec Bedřich Albrecht byl důstojník a působil jako vojenský inženýr se specializací motorizace dělostřelectva. V letech před první světovou válkou byl stacionován na hranicích Ruska a Polska ve Lvově, kde se seznámil se svojí budoucí ženou Stefanií Wolfowou, maminkou paní Šormové. Rodiče se do sebe zamilovali, ale pak následovalo dlouhé odloučení. Maminka odjela v roce 1914 do krakovského kláštera, zatímco otce převeleli na posádku v Tonalském průsmyku v Julských Alpách, kde zažil prudké boje během první světové války. Před jejím koncem v roce 1917 se Bedřich Albrecht a Stefanie Wolfowa vzali.
„Byla jsem se na Tonále dvakrát podívat. Chtěla jsem vidět to místo, abych pochopila, proč můj otec žil, tak jak žil. Říkal mi, že tam se jedinkrát v životě opravdu bál. Na tom místě jsem vše pochopila.“
Po skončení první světové války a rozpadu Rakouska-Uherska nastoupil otec do služby v československé armádě v likvidační skupině při československém velvyslanectví ve Vídni, kde vyučoval na vojenské technické akademii. Počátkem roku 1919 byl odvolán do Prahy a ustanoven přednostou strojního oddělení technického odboru ministerstva obrany, poté VTL na Pohořelci.
Věra se narodila v roce 1920 a v letech 1926–1930 chodila na základní školu v Kladské ulici. „Otec jako by tušil, že se budu muset brzy starat sama o sebe, dával mi nejrůznější úkoly, aby posiloval moji odvahu, posílal mne jako malou večer se džbánkem pro pivo. Musela jsem jít sama přes dva bloky, ale otec věděl, že tam chodí policejní pochůzkáři, tak se o mne nebál.“
V letech 1930–1934 Věra Šormová navštěvovala církevní gymnázium na Mírovém náměstí. Kolem roku 1934 se otec těžce rozstonal a byl nemocný až do roku 1941, kdy zemřel. Otcova nemoc byla pro rodiče impulzem, aby Věru dali na obchodní akademii, kde se měla naučit praktickému povolání pro život, ačkoliv sama chtěla studovat na gymnáziu jazyky. Akademii navštěvovala v letech 1934–1938 a vzhledem k jejímu humanitnímu zaměření bylo pro ni studium poměrně náročné. Díky přímluvě češtináře J. Kaňky a benevolentnímu profesorskému sboru školu nakonec dokončila.
Kolem roku 1938 se seznámila se svým nevlastním bratrem Rabičem ze Slovinska, o kterém do té doby neměla tušení. „Tatínek už byl velice nemocný, když mne rodiče zavolali, že máme návštěvu. Ve dveřích stál mladý, krásný člověk a můj tatínek řekl: ‚Věruško, to je tvůj bratr.‘“
Sourozenci spolu strávili pouhý jediný den a nevlastní bratr zase odjel. Věra Šormová ho pak už nikdy nespatřila. Pátrala po něm později pomocí přátel, ale nepovedlo se ho najít, ztratil se ve víru událostí po anšlusu Rakouska, podle mínění paní Šormové patrně narukoval a snad padl.
Po maturitě roku 1938 podnikla Věra Šormová velkou tříměsíční cestu s kamarádkou Věrou Papouškovou. Obě děvčata inspirovala cesta jejich známých, kteří stopem jeli až do Francie.
„Rozhodly jsme se, že to chceme zkusit také. Otcové, oba důstojníci, nám však nechtěli dovolit cestu mimo Československo. Tak jsme si řekly, když daleko, tak na Podkarpatskou Rus.“
Věra Šormová po návratu z cesty nastoupila v září 1938 do svého prvního zaměstnání. Byla přijata do firmy Ringhoffer Tatra, kde měla na starost administrativní práce a překlady v oddělení Letectví, export, vojenství. Když po okupaci exportní oddělení zavřeli, byla zaměstnána v účtárně. V Tatře pracovala až do roku 1941.
„Vzpomínám si na ten den, kdy začala okupace Československa, byla to hrůza. Strašně sněžilo a my jsme pozorovali na Smíchově německé vojáky, jak přijíždějí na sajdkárách směrem od Plzně. Vůbec jsme nevěděli, jak se dostaneme domů, byli jsme úplně zoufalí.“ V září 1939 vtrhla německá armáda do Polska a začala jeho okupace. „Moje babička žila v okupované části a Němci po ní chtěli, aby se přihlásila k německé národnosti. Nabídli jí penzi, dostane vše zpět, co jí dluží, ale babička to rezolutně odmítla. Nedostala ani pětník, ale zůstala Polkou.“
V roce 1941 se Věra Šormová vdala za Zdeňka Müllera, se kterým se seznámila v zaměstnání u Ringhofferů. Manželství paní Šormové se ale nevyvíjelo úplně šťastně a zhruba po roce se oba manželé rozvedli. „Ačkoliv naše manželství dlouho kvůli mužovým záletům nevydrželo, musím uznat, že byl velmi statečný, v roce 1945 během Pražského povstání zachránil mnoho lidí. On sám pak za totality emigroval na Nový Zéland.“
Po rozvodu a otcově smrti jezdila s přáteli stanovat na Sejcký ostrov u Živohoště (zvaný Tajemňák), kde bylo slavné tábořiště vodáků. Mezi její přátele patřil třeba známý kanoista Jan Brzák Felix, který se tenkrát stal nejúspěšnějším československým kanoistou a olympionikem. „Vždycky jsme s Felixem jeli parníkem do Štěchovic a pak přes Kolnou dál. Já měla v každé ruce půlku skládacího kajaku a na zádech batoh. Felix posiloval tak, že celou dobu nesl kanoi nad hlavou.“
V roce 1942 čeští výsadkáři spáchali atentát na Heydricha. „Ten den jsem jela na kole pro zeleninu do Chuchle. Když jsem se vrátila, tak teta řekla, že byl spáchán atentát na Heydricha. Ještě tu noc k nám přišli vojáci. Najednou dupot po schodech, hrozné zvonění, dva němečtí vojáci na prohlídku bytu. Protože kdo byl na kole, byl podezřelý. Prohlídli celý byt a podívali se dokonce i pod pokrývku k babičce do postele, jestli se tam nikdo neschovává.“
Teta Josefína Hainarová Albrechtová, která se přátelila s básníkem Františkem Halasem a obzvláště s jeho ženou Libuší (říkalo se jí Buňka), sehnala Věře Šormové místo redaktorky v nakladatelství Orbis. V něm pracovala až do roku 1945. Vzhledem ke svým jazykovým schopnostem začala pracovat v jazykovém oddělení, kde se seznámila s profesorem Žákem, se kterým překládala například monografii o Adalbertu Stifterovi. „Za vše, co jsem se v oboru překladatelství naučila, vděčím jemu.“
V Orbisu vznikl ochotnický kroužek, jehož aktivit se paní Šormová pilně účastnila. Později si jí všiml Déda Papež, který byl ředitelem a spoluzakladatelem Divadla Čin, a nabídl jí, aby šla hrát k němu. Často s nimi hrála v Umělecké besedě. Spolupracovala také s tanečnicí a choreografkou Jožkou Šaršeovou, která měla školu výrazového tance. Měla studio nad kavárnou Vltava, kam paní Šormová chodila ve všední dny tancovat. V sobotu chodila k stání na odpolední představení do Národního divadla.
Tragická událost zasáhla celou rodinu při Pražském povstání. Teta Josefína zahynula 7. května, kdy Němci bombardovali budovu rozhlasu a zásah dostal i vedlejší dům, kde teta bydlela. „Chtěla jít k nám do vedlejšího domu do sklepa, ale bylo zamčeno, vrátila se a tam v jejím sklepě byla usmrcena. Hledali jsme ji několik týdnů, prohrabávali trosky domu. Jednou jsem z okna viděla, že vezou rakve, poznala jsem tetu podle nohou a kožíšku. Statečná polská babička k ní dolů sešla k identifikaci a řekla nám, že teta netrpěla ani chvilku.“
František Halas pak na přání tetina snoubence napsal epitaf, který je vytesán na náhrobku tety Josefíny na vinohradském hřbitově:
Z hlubiny zrodu vzešla
zářivá
zlou vůlí času uzrála jí
smrt
když radost vzkvétala jí
ovečce mírné ovečce Páně
Po válce se vrátila do Orbisu, ale její oddělení bylo zrušeno. Od roku 1945 pracovala jako redaktorka v agentuře Centropress, kde mimo jiné působila jako tajemnice básníka Františka Halase. „Starala jsem se o jeho administrativu, aby měl prostor pro svoji práci. Člověk to byl velmi příjemný, zdvořilý a laskavý. Měl velmi rád moji tetu.“
Na konci roku dostala nabídku, aby jela pracovat na československou ambasádu v Londýně jako překladatelka. Do tří dnů dostala zvláštní pas a v lednu 1946 odletěla do Londýna. Cestou v letadle se spřátelila s českým konzulem v Irsku panem Janatou a seznámila se s Bohumilem Šormou, za kterého se později provdala. Bohumil Šorma byl za Československo delegátem v Mezinárodní dopravní organizaci, pak byl delegován na obchodní misi v Rusku, na konci roku 1945 ho delegovali do Anglie.
Ještě předtím než Věra Šormová odletěla do Anglie, požádal ji František Halas o pomoc při hledání ztraceného syna svého kolegy, čímž se stal původcem prvního dobrého skutku Věry Šormové. „Zavolal mne k sobě do kanceláře, představil mne profesorovi, se kterým překládal z polštiny. Ten mne poprosil, abych v Londýně předala krabičku vánočního cukroví jeho zraněnému synovi, vojákovi RAF, který leží prý v některé nemocnici. Po příjezdu jsem ho každou sobotu odpoledne marně hledala. Pak mi jeden lékař poradil, ať zkusím nemocnici ve Stoke Mandeville. A tam jsem ho našla v hrozném stavu na oddělení popálenin, naštěstí se ale uzdravil,“ vypráví pamětnice.
„Bydlela jsem v Paddingtonu v bytě, který stál 13 liber měsíčně a můj plat byl 26 liber, takže jsem mívala i hlad. Tehdy jsem si koupila za dva a půl šilinku pletací dráty, na kterých pletu dodnes, opatruji je jak oko v hlavě. Posílala jsem reportáže do Centropressu, vše, co se v Anglii týkalo Československa, peníze pak dostávala v Praze maminka.“
V roce 1946 ji Bohumil Šorma v Londýně požádal o ruku. „Setkali jsme se v botanické zahradě. Řekl mi, že výbor jejich společnosti se stěhuje do Paříže, a zeptal se mne, jestli bych nejela s ním. Řekla jsem, že bych moc ráda, ale že mám zde práci. On povídá, že neshání sekretářku, ale jestli bych se za něj neprovdala. Já řekla: ‚Pane doktore, já nevím, ale myslím, že ano.‘ Načež vytáhl z kapsy kytičku fialek a za dva měsíce jsme už měli svatbu.“
Při pobytu v Paříži v roce 1947 otěhotněla. Tehdy se také setkala s ministrem zahraničí Janem Masarykem, který přijel kvůli podpisu mírové smlouvy s Maďarskem. „Byli jsme na šibřinkách, když se najednou otevřely dveře a vešel Jan Masaryk. Bohouš k němu šel a představil mne. On mi pak na plese dělal kavalíra, protože jsem byla těhotná a on byl rád, že nemusí tancovat. Mluvil o tom, jak byl v Americe, jak doprovázel Jarmilu Novotnou na klavír, když zpívala národní písně. Pak se ptal, jak pojmenuji děťátko, které čekám. Já jsem řekla, že holčičku po mojí mamince Štěpánce a chlapečka bych si dovolila pojmenovat po vašem panu otci. Pak se na Jana Masaryka podívám a on měl úplně zamžené oči, jakou měl radost.“
V roce 1947 se v Paříži narodil syn Tomáš, zatímco Bohumil Šorma byl služebně v Ženevě. Nemohl se dostat za manželkou, protože vypukla dopravní stávka a žádná mezinárodní doprava nefungovala. Paní Šormová mu poslala telegram, že se narodil chlapeček a že je v pořádku. Byla tak celý týden sama v nemocnici pro americké občany. Manžel paní Šormové se nakonec do Paříže dostal, až když mu ambasáda půjčila auto.
Rodina se koncem roku 1947 vrátila do Prahy, kde se mezitím prudce měnila politická situace. Den, kdy Edvard Beneš přijal demisi ministrů, strávila Věra Šormová s manželem na návštěvě u jejich známé Evy Medkové. „Byli jsme tam odpoledne u ní na čaji, vedle v pokoji byl také syn Mikuláš, kterého jsem měla moc ráda. A najednou se otevřou dveře a vešel dovnitř její druhý syn Ivan a řekl, že prezident přijal demisi. My jsme zůstali jako opaření. Jeli jsme potom zpátky tramvají, která byla úplně prázdná. Byl tam jenom jediný klátící se člověk a prohlašoval: ‚Tak – a teď je to všechno naše.‘“
Bohumil Šorma poté odjel služebně do Dánska a Věra Šormová měla za ním přijet. Už ale nikam neodjela – estébáci jí oznámili, že její pas zabavilo ministerstvo vnitra. Poté ji StB začala sledovat na každém kroku. „Zůstala jsem v Praze a oni mne hlídali, i když jsem šla třeba jenom na procházku s kočárkem. Neustále mne sledovali, já do tramvaje, oni do tramvaje, já z tramvaje, oni z tramvaje. Pak jsem jim jednou řekla: ‚Budeme se zdravit, vždyť už se známe.‘“
Její manžel byl po návratu ze zahraničí vyhozen z práce. Šel tedy pracovat do výroby, domníval se, že mu to kádrově prospěje. Ze zdravotních důvodů ale musel odejít, následně střídal různé dělnické profese, ze kterých ho obvykle vyhodili. Nakonec si udělal večerní průmyslovku a jeho známý mu sehnal místo v ČKD, kde překládal dokumentaci. Přitom mu nabídl, jestli se nechce podívat na kádrový materiál své ženy. Bohumil Šorma souhlasil a v dokumentech se dočetl, jak jeho žena slíbila Janu Masarykovi, že když se jí narodí syn, bude se jmenovat Tomáš po prezidentovi.
„Přemýšleli jsme, kdo to slyšel, jak je možné, že o tom ten kádrovák věděl. Tehdy vedle mne seděl jenom velvyslanec, tak jsme podezřívali různé lidi, až jsme se to nakonec dozvěděli. Byl to kamarád mého muže, který mne přišel navštívit do porodnice. Já jsem mu tam řekla, co jsem slíbila Janu Masarykovi. Byl to přitom náš host v Paříži, o kterého jsem se starala a vařila mu.“
Mezitím se v roce 1949 narodil syn Štěpánek, ale rodinné štěstí netrvalo dlouho. „Malý Štěpánek, děťátko boží, úplně bezmocné, se nakazil spalničkami od Tomáše a zemřel, když mu bylo dva a půl roku. Šorma byl k němu celou dobu jeho života velmi hodný, choval se jako vzorný otec. Když jsem se já hroutila, on mne svou láskou ke Štěpánkovi podpořil.“
Politickou a společenskou situaci v 50. letech vnímala paní Šormová velmi zle. Jediné světlo tehdy představovalo narození její dcery Terezy v roce 1953 a nalezení azylu v obci Hubenov u Dobříše, kde rodina strávila jedny z nejhezčích let svého života. „Padesátá léta pro mne byla hrůza. Proces se Slánským jsem příliš nevnímala, ale poprava Milady Horákové, to bylo strašné. Muž se tehdy uchytil v podniku, který měl rekreační mlejnici na Hubenově, kde se nám hrozně líbilo. Muž byl ale opět vyhozen, takže jsme byt v mlýně ztratili, ale protože se nám tam tak líbilo, rozhodli jsme se tam vrátit. Postavili jsme si stan u Hubenovského potoka nad přehradou a dlouhá léta jsme tam jezdili. (…) Vstávala jsem brzy ráno a pozorovala východ slunce nad vodou, to bylo úplně pohádkové. Ptáci k nám chodili tak blízko, že zakopávali o šňůrky od stanu. Byli jsme tam úplně spokojení.“
V roce 1957 získala Věra Šormová zaměstnání v podniku Škoda na oddělení výzkumu a vývoje palivových pecí. Tam dělala překlady a tlumočení až do roku 1963. „Byla jsem úplně zblázněná do metalurgie, ohromně mne začala zajímat tvárná litina. Dělala jsem překlady pro různá pracoviště.“
Počátkem 60. let dostala rodina od úřadu nabídku na zakoupení parcely na Hubenově, ale nechtěli jim tam dovolit postavit žádné obydlí. Manžel paní Šormové musel složitě vyjednávat na úřadech v Příbrami, až nakonec dostali povolení na postavení obydlí o půdorysu 4 × 4 metry. Dům postavil syn paní Šormové v průběhu 60. let.
V letech 1963–1971 byla Věra Šormová zaměstnána ve Spojprojektu jako překladatelka a tlumočnice. V roce 1971 byla propuštěna, jako záminku komise uvedla, že je proti okupaci, podporuje Dubčeka a propaguje vesničky SOS. Odvolala se u právníka na odborech, ale ten jí odmítl pomoci. „Byla jsem jednoznačně proti okupaci a oni to věděli. Udělali se mnou pohovor, kde byl ředitel, jeho náměstek a další lidé. Ptali se mne, proč jsem jako antikomunistka byla pro Dubčeka. Odpověděla jsem, že mi bylo sympatické, když při povodních na jižním Slovensku neopouštěl zatopené oblasti.“
Poté se živila, čím mohla, dělala příležitostné překlady pro Pražskou informační službu a pletla. Učila děti angličtinu a němčinu. Po nocích překládala texty a přepisovala je na psacím stroji.
Po roce 1989 byla rehabilitována a nabídli jí výnosnou práci, Věra Šormová to nicméně kategoricky odmítla. „Řekli mi: ‚Vy jste byla výborná překladatelka a tlumočnice. Byla byste ochotná nám pomoct?‘ pravil tehdejší ředitel. Já jsem se na něj podívala a řekla: ‚Co čekáte, že vám odpovím? Ne, nemám to zapotřebí.‘“
Bohuslav Šorma už byl v té době velmi nemocný, ačkoliv ještě po nástupu Václava Havla se účastnil s paní Šormovou slavnosti, kterou prezident uspořádal na nádvoří Pražského hradu. Zanedlouho zemřel. Po jeho smrti paní Šormová pořád jezdila na Hubenov. Prodala auto a dojížděla autobusem. „Říkali mi: ‚Nejezděte na Hubenov, bude vám tam samotné smutno.‘ A já řekla: ‚Ne, Šormovi by tam bylo smutno!‘“
V době druhé války v Čečně kolem roku 2000 se paní Šormová pustila do péče o čečenské děti, díky které si v humanitárních kruzích později vysloužila přezdívku „pletací babička“. Inspiroval ji článek novinářky Petry Procházkové, která v Grozném založila stacionář pro opuštěné děti. Ty tam pobývaly přes den a na noc se vracely do rozbombardovaných ruin. Nemohly totiž spát v domech, které byly neporušené, protože se mohly lehce stát terčem dalšího bombardování.
„Připomnělo mi to moji cestu, když jsem těsně po druhé světové válce jela do Francie přes Německo za svým mužem. Jela jsem v noci ruinami Německa, kde byla tma a zima, sem tam světélko, jinak hrůza. Musela jsem nocovat v jednom zničeném městě, dodnes si pamatuji zimu a pach ohořelých trosek, vlhko, tmu… Když jsem četla článek o dětech v Grozném, vybavila jsem si tuto vzpomínku. Dovedla jsem si přesně představit, jak těmto dětem je… zima, tma, vlhko… A tak jsem začala plést svetry, čepice, ponožky, rukavice. Někdy už jsem neměla vlnu, tak jsem rozpárala svůj svetr a upletla z něj dva tři menší pro děti.“
Podařilo se jí telefonicky kontaktovat Petru Procházkovou, která si pak věci přišla vyzvednout a odvezla je do Grozného. Dále se spojila s Člověkem v tísni, který zajistil další transport věcí do organizace Berkat v Grozném. Později kontaktovala Charitu ČR, se kterou dlouhodobě spolupracovala prostřednictvím mise na Severním Kavkazu. „Hodně lidí mi tehdy mělo za zlé, že pomáhám ‚teroristům‘. Dodneška se na mne někteří zlobí, protože nechápou, že jsem nepomáhala teroristům, ale následkům války.“
Kromě toho, že posílala do Čečenska dětem pletené oblečení a drobné dárky, tak se také starala na dálku o čečenskou holčičku Anicu, která měla srdeční vadu. Sbíraly se peníze na její operaci, ale bylo nutné, aby nejdřív povyrostla. Srdíčko holčičky však nakonec nevydrželo. „Mám její poslední obrázek, jak stojí v růžových šatičkách, které jsem jí ušila.“
Po smrti Anici začala Věra Šormová podporovat rodinu holčičky Madlen Jurjevny Agajevy. Třídenní holčička byla nalezena v roce 2001 ve vlhkém sklepení jednoho domu v Grozném, bez péče, bez jídla. Těsně po válce takto žilo mnoho lidí, protože nemohli jinde bydlet. Maminku Madlen nikdo neznal a nikdo neví, co se s ní stalo a zda ještě vůbec žije.
Okamžitě ji adoptovala Larisa Agajeva, žena z Grozného, a Madlen byla zachráněna. Po dvou letech se však ukázalo, že je dívenka zřejmě postižena jak psychicky, tak tělesně. Nedokázala se postavit na nohy, nemluvila a příliš nereagovala na své okolí. Proto Madlen podstoupila komplexní vyšetření, které zjistilo postižení centrální nervové soustavy.
Díky darům prostřednictvím Charity ČR a organizace Berkat byla Madlen zajištěna léčba, včetně náročné operace provedené v Moskvě. Další terapie spolu se svědomitou péčí rodiny a zajištěným vzděláváním v domácím prostředí přinesly zlepšení jejího zdravotního stavu. Na poslední operaci přispěli dárci v roce 2015.
Hluboký lidský zájem Věry Šormové o lidi postižené nouzí se v průběhu let zaměřil i na další země. Dárky, peníze a pletené oblečení posílala na Ukrajinu do Velkého Berezného a Mukačeva a dále do Kyjeva do dětského fondu Aspern. Podporovala také řadu let seniory v domovech důchodců v Moldavsku. V poslední době také přispívala na provoz nemocnice v pákistánském Baltistánu, kterou založila česká horolezkyně Dina Štěrbová. Posledním „projektem“ je podpora těžce nemocného chlapce Andreje ze Lvova prostřednictvím Oblastní charity Znojmo.
„Toto všechno jsem činila ve jménu mojí matky, mého otce a mojí babičky Joanny Wolfové. Oni byli původci mojí charitativní činnosti, pro svoji slávu bych to nedělala, ale pro jejich památku ano.“ Paní Šormová vzpomíná, jak se na začátku první světové války babička a maminka přihlásily do služby drážní nemocnice v Osvětimi a tři měsíce strávily v cholerovém baráku. Obě dvě dostaly vysoké vyznamenání – Čestnou medaili Červeného kříže s válečnou dekorací. „Matka mne celým svým životem vedla k charitě. Chci zdůraznit, že to je nutné, aby lidi vyrůstali ve smyslu, že musí pomáhat lidem, jiná cesta vede jenom ke zmaru. Maminka se hodně zajímala o lidi postižené povodní. Posílala pomoc na Slovensko a do Rumunska.“
Věra Šormová i přes svůj pokročilý věk a zdravotní problémy nadále podporuje nejrůznější humanitární projekty a lidi v nouzi v nejrůznějších zemích. V roce 2010 za svoji dlouholetou pomoc získala Cenu Charity ČR za rozvoj charitního díla a v roce 2016 certifikát o podpoře pákistánské nemocnice od Diny Štěrbové.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tomáš Tetiva)