Jiřina Somsiová

„Víte, někdy jsem byla tak jako už zklamaná, že jsem si říkala, že člověk fakt tak se snaží a prostě nedostane se ještě to děcko na tu školu nebo tak. Anebo třeba jenom jednoho jsem měla za rok, že se dostal. Ale to jsem vždycky říkávala: ,Byla jsem ráda i za něho.‘ A zas mě to trošku nějak zvedlo a pak příští rok se zase dostalo naráz sedm dětí. A to vám tak zvedne tu náladu a víte ještě víc, že to děcko tu školu nenechá, neskončí a dokončí! Tak je to obrovská radost. Fakt to je právě obrovská radost a to vás právě žene dál, že vidíte nějakej malej, ale je to úspěch. Nebo i když té rodině seženu byt, tak to je taky obrovská… pro mě je to obrovský úspěch.“

„Mamince tam zemřeli ti dva kluci. Ta holčička, když je přivezli těma vagonama, tím prasečákem vlastně, tak ta holčička, maminka ju měla v náručí, měla osm měsíců a vlastně ony ty Němky už tam čekaly a ty děti jim braly. Maminka ji nechtěla dát, pořád ju držela, tak ony začaly bít maminku. No, a to dítě začalo plakat, ta moje sestřička začala moc plakat, tak ta Němku ju vytrhla a vlastně praštila s ní o vagon. No, a ona v ten den i byla mrtvá. Takže to byly hrůzy, to se nedá vůbec vypovědět. A maminka taky pocházela z dvanácti dětí. Kdysi bývali u Kyjova a vlastně ta rodina… tam všechno zůstalo. Moje maminka se vrátila úplně sama samotinká. Nikdy jsem neměla z její strany tetu nebo abych poznala babičku, dědečka. Nikdy jsme to neměli.“