Jiřina Somsiová

„Si pamatuju, že jeden vězeň utekl, a to bylo fakt v krutých mrazech, tatínek nám vykládal. A že normálně než toho vězně našli, tak všichni museli na apel, stát v řadách a tam byli takový, no, nechcu být drzá, sprostá, je ještě polívali studenou vodou, ti kápové v tom mrazu. Oni tam museli tak dlouho stát, dokud se ten jeden vězeň, dokud ho nechytli. Někteří tam odpadávali, už zemřeli v těch řadách, jak stáli, to nevydrželi. Takže to bylo fakt něco hroznýho. A to jim ještě v tom utrpení tam musela hrát ta hudba. Tam byl orchestr a ten musel hrát. To fakt! A ten orchestr byl taky složený z těch vězňů a oni museli hrát. A ti trpěli v tom mrazu jenom v těch mundúrech a ještě je polili.“

„Víte, někdy jsem byla tak jako už zklamaná, že jsem si říkala, že člověk fakt tak se snaží a prostě nedostane se ještě to děcko na tu školu nebo tak. Anebo třeba jenom jednoho jsem měla za rok, že se dostal. Ale to jsem vždycky říkávala: ,Byla jsem ráda i za něho.‘ A zas mě to trošku nějak zvedlo a pak příští rok se zase dostalo naráz sedm dětí. A to vám tak zvedne tu náladu a víte ještě víc, že to děcko tu školu nenechá, neskončí a dokončí! Tak je to obrovská radost. Fakt to je právě obrovská radost a to vás právě žene dál, že vidíte nějakej malej, ale je to úspěch. Nebo i když té rodině seženu byt, tak to je taky obrovská… pro mě je to obrovský úspěch.“