Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Somsiová (* 1949)

• narozena 13. září 1949 v Bílovicích u Uherského Hradiště

• rodiče pamětnice přežili romský holocaust

• v roce 1956 se přestěhovali do Olomouce

• práce v nízkoprahovém centru v Olomouci

My jsme se o sebe starali navzájem

Jiřina Somsiová se narodila pod příjmením Danielová 13. září 1949. „Dětství jsem neměla moc šťastné, protože rodiče se vrátili z koncentračního tábora a byli jsme chudí.“ Danielovi byli velká rodina, Jiřina pochází z osmi dětí. Vyrůstala v Bílovicích u Uherského Hradiště a v roce 1956 se celá rodina přestěhovala do Olomouce, kde Jiřina nastoupila do školy. „Nebylo jídlo, bylo všeho nedostatek. Tatínek šel za prací do Ostravy a maminka na nás byla sama. Vyráběla z proutků metly a ty buď prodávala za peníze, nebo za jídlo… Jedli jsme většinou to, co nám dala zahrada.“

Od dětství byli Jiřina a její sourozenci vedeni k samostatnosti a hlídání mladších sourozenců. „Maminka vždycky pracovala, nikdy nebyla v domácnosti. My jsme se o sebe starali navzájem.“ Nejdůležitější starostí bylo jídlo, takže třeba oblečení nosily děti vždy darované a hračky si vyráběly samy. Děti také hodně četly knížky, které si půjčily v knihovně. „Hodně jsme zpívaly lidové písničky a maminka nás učila šít a plést.“

Když jsem viděla to místo, tak jsem byla úplně na dně

Pár let před tím, než se Jiřina narodila, prošli její rodiče naprostým peklem. Když začala válka, měli Danielovi tři malé děti. Rodina byla romského původu, a proto s nimi bylo zacházeno stejně brutálně jako s Židy. „Rodiče byli takoví bojácní, pořád se o nás báli. Když je odvedli do koncentračního tábora, tak maminka měla tři děti. To utrpení, když je odvezli do Osvětimi a oddělili je.“

Rodina byla nejprve internována v Hodoníně u Kunštátu. Tábor Hodonínek byl speciálně určen pro romské obyvatele protektorátu. Odsud byli Danielovi transportováni do Osvětimi. Tatínek zůstal v Osvětimi a maminka s dětmi a svou matkou byla převezena do sousední Březinky. Zde byly uzavřeny do malého kotce. „Já když jsem ten koncentrák navštívila, tak jsem byla psychicky úplně na dně. Já jsem měsíc nespala.“

V tomto kotci však byla maminka už jen se dvěma staršími chlapci. Nejmladší holčička zemřela pár okamžiků po příjezdu do koncentračního tábora. „Když je přivezli těma vagonama, tak maminka měla v náručí tu holčičku. Měla v tu dobu osm měsíců. Ty Němky tam už čekaly a ty děti jim braly. Maminka ji nechtěla dát, pořád ji držela, tak ony začaly bít maminku. Ta moje sestřička začala moc plakat, tak ta Němka ji vytrhla a praštila s ní o vagon a ona byla hned mrtvá.“

Dva starší chlapci zemřeli v koncentračním táboře na epidemii tyfu. „To byly hrůzy, to se nedá vůbec vypovědět.“ Jiřinina maminka pocházela z dvanácti dětí, z jejích sourozenců nepřežil nikdo. „Celá ta rodina zůstala v koncentráku. Vrátila se úplně samotinká. Nikdy jsem nepoznala žádnou tetu nebo babičku.“

Podobný osud čekal i rodinu Jiřinina otce. Ten měl tři bratry a milovanou sestru. „Ti bratři se o tu sestru v koncentráku tak pěkně starali. Když měli bramboru, tak část dali sestře, aby hlavně ona přežila. Pak na konci války, když přicházeli Rusové, tak Němci rychle posílali do plynu a poslali i ji.“

Otec vyprávěl o mnoho let později hrůzy, které se v koncentračních táborech děly. „Můj tatínek byl z těch bratrů nejstarší. Prožíval hroznou hrůzu, když jeho mladší bratr měl být potrestaný padesáti ranami holí, a on nechtěl. Trestali je tak, že tatínek měl ty rány vyplatit tomu bratrovi. Tatínek odmítl, tak dostali oba.“ Otec byl v jednom z koncentračních táborů v komandu, které muselo háky vytahovat mrtvé nebo často jen polomrtvé lidi z plynových komor. „On to musel dělat a teď tam třeba viděl svoje příbuzné. Já vám to ani nedokážu vypovědět, co to bylo za hrůzu.“

Umírali a k tomu jim hrál orchestr

Jiřinina maminka se v koncentračním táboře hlásila o práci mimo tábor, protože se občas stávalo, že někdo z vesničanů podstrčil vězňům jídlo. Vězeňkyně byly převáženy na práci do Ravensbrücku. „Maminka vykládala, že blonďaté a modrooké děti šly bokem na převýchovu. Židi a naši šli zvlášť a Němky na ně řvaly.“ Na paní Danielové byly v táboře dokonce prováděny pokusy. Válku přežila a bez dětí se vrátila domů. V jejich domě však žila cizí Němka a maminka se tam bála jít. „Maminka se ještě léta bála. Když válka skončila, tak ona se neměla kam vrátit.“

Jiřinin otec válku také přežil. Je to ale v podstatě zázrak, protože prošel postupně těmi nejhoršími koncentračními tábory, co byli nacisté schopni vybudovat. Kromě Osvětimi strávil nějaký čas v táboře Bergen-Belsen, Dachau a v podzemním koncentračním táboře Dora, který mu přišel nejstrašnější. „Tatínek vzpomínal, že jednou v zimě utekl jeden vězeň. Všichni museli na apel a tam stát, dokud ho nenašli. Ti kápové je navíc polévali studenou vodou. Několik jich tam zemřelo. K té celé hrůze tam musel být nastoupený orchestr vězňů a hrál k tomu hudbu.“

Slyšeli jsme, jak ze spánku sténají

Manželé Danielovi se po válce shledali. Z široké rodiny jim nezůstal vůbec nikdo. Vybudovali si však novou velkou rodinu. „Tím, že poznali tu hrůzu, jak přišli o děti, tak nás nikdy netrestali. Poslouchali jsme na slovo, ale nikdy nás nepraštili.“ Z hrůz, které prožili, se však nedokázali nikdy vzpamatovat. „Táta vždycky křičíval ze sna. Hrozně jsme se báli. To pro ně bylo trauma na celý život… My jsme leželi vedle v pokoji a hrozně často jsme slyšeli, jak ze spánku sténají. Vracelo se jim to. A často plakávali.“

Jiřina a její sourozenci vyrůstali, aniž by o utrpení rodičů něco věděli. „Maminka nám to vyprávěla, až když jsme byli dospělí. Kdyby mi to říkala, když jsem byla malá, tak bych jí to ani nevěřila.“ Jiřina se dopodrobna jejich příběh dozvěděla až mnohem později. Oslovila ji totiž Zdeňka Jařabová, která se na olomoucké univerzitě tématem romského holocaustu zabývala. „Ona chtěla, aby moje maminka vyprávěla, ale ta nechtěla. Tak jsem se rozhodla, že si to nechám převyprávět. Dala mi otázky, co by potřebovala, a já jsem si to nechala od maminky vyprávět a já jsem to paní Jařabové převyprávěla.“

Úplně konsternovaná tak Jiřina naslouchala vyprávění své maminky o rodině, kterou ona nestihla poznat. „Oni nechtěli, abychom věděli, co prožili za hrůzy.“ O romském holocaustu se v naší společnosti velmi málo mluví. Jako by česká společnost sedmdesát let po válce raději uctívala jen památku vyvražděných Židů, jelikož z nich zde nezůstal v podstatě nikdo. Romský holocaust je kvůli častému rasismu vůči Romům stále opomíjený. „Já to vyprávím svým dětem i dětem tady v nízkopraháči, aby věděly, co jsme jako Romové museli zakusit.“

Nikdy nedávám dětem vinu

Jiřina Danielová se vdala a má dvě děti. „Za komunismu byl problém zařídit pro děti školku. Tak jsem na to šla oklikou. Našla jsem si práci jako školnice v mateřské škole a děti jsem si tam vodila.“ Ve školce pracovala třináct let a pak si našla práci v kuchyni fakultní nemocnice. Jejím hlavním povoláním je ale práce se sociálně vyloučenými rodinami. Zaměřuje se hlavně na děti, pro které zřídila nízkoprahové centrum. „Naší prioritou je vzdělání. Podchytíme si děti, co na to mají. Už v první třídě s nimi děláme úkoly a připravujeme je na další den. Když vydrží až do devítky, tak jim dáme študáka a ten je připravuje k přijímačkám.“

V nízkoprahovém centru pořádají kromě doučování i kurzy výtvarné výchovy, sportovní kroužky nebo hodiny tance. „Nejvíc, co je baví, a to je pro nás Romy typické, je tanec a hudba.“ Jiřina Somsiová se také každoročně podílí na pořádání Dne Romů nebo na romském hudebním festivalu. S dětmi z centra jezdí na romské festivaly po celé republice a na romskou pouť. „Nikdy nedávám dětem vinu. Za jejich chyby může rodina, jak je vedou.“

K péči o druhé byla Jiřina vychovávána už od dětství. „Moje maminka byla taková dobrotivá. Každému pomáhala. Když jiné děti neměly co jíst, tak je maminka vodila domů.“ Kromě dětí se dnes zajímá i o problémy jejich rodičů. Lidé k nim chodí, když si nedokážou poradit s žádostmi na úřad nebo se sepsáním životopisu při shánění práce. „Některé lidi doprovázíme na úřady, protože se tam nedokážou vyjádřit. Snažíme se o to, aby to uměli sami.“ Často musí s romskými rodinami řešit i jejich bankroty a zadluženost. „Nejhorší je sehnat bydlení. Nájemní byty jsou a ty lidi mají peníze, že by si to zaplatili, ale jsou tu předsudky, nikdo je nevezme.“

Jsem ráda i za toho jednoho

Ačkoliv se Romové potýkají v české společnosti se stále nepřekonaným rasismem, Jiřina hledí do budoucnosti s optimismem a nějaké změny k lepšímu vidí už nyní. „S prací se to trochu zlepšilo. Dřív nikam nevzali Romy, teď už hodně lidí práci má.“ Zároveň existují i fondy, které finančně pomáhají chudým rodinám se vzděláváním jejich dětí. „Jde to pomalu, ale jde to dopředu.“

V létě pořádá Jiřina Somsiová tábory, kam jezdí romské děti společně s ostatními. Soužití je tedy pro ně běžnou záležitostí, i když se děti často setkávají s šikanou kvůli romskému původu. „Když třeba v první třídě dítěti řekne spolužák, že vedle něj nechce sedět, tak je to hrozný. K tomu je hromada otázek v tom dítěti, proč ho nemají děti rády.“

Jiřina Somsiová uvádí jako své životní motto následující: „Pomáhat, pomáhat, pomáhat. Ať je hlavně co nejvíc vzdělaných dětí. Hlavně ať pochopí, že to je to nejdůležitější.“ Své práci se věnuje s neuvěřitelnou energií. „Někdy jsem byla i zklamaná. Říkala jsem si, že se člověk tak snaží, a třeba jen jedno dítě se dostane na školu. Jsem ale ráda i za toho jednoho. Když ty děti dokončí tu školu, tak to je taková radost… Důležitý je dělat to, co vás baví. Když už si člověk zvolí nějaké povolání, tak ho musí dělat rád, aby to z něj vycítili ti, pro které ho dělá.“