Ing. Jan Socha

„Dostal jsem se na kobereček k tehdejšímu generálnímu řediteli Hanákovi. Já jsem byl odpůrce delimitování výrob. Proč musíme dělat volant na Tatrovku v Horních Počernicích a denně pro to jezdit? Nemohli bychom to dělat doma? Tady mám technologický postup, že to bude třikrát levnější a ušetříme za dopravu. A ten pan ředitel se na mě podívá, v devátém patře tehdejší ředitelské budovy, a říká: ‚Ale Socho, co by dělali ti dělníci v těch Horních Počernicích?‘ Já říkám: ‚Pane řediteli, takovou blbost řekněte za rok stávkujícím Tatrovákům, kteří vám budou stávkovat pod oknem, že nemají práci.‘ Bohužel na moje slova došlo. Tenkrát bylo v Tatře 15 000 lidí. Delimitovala se výroba i na Slovensko a jinde a Tatrováci po privatizaci neměli do čeho píchnout a stávkovalo jich mnohem víc. Takže mě mrzelo, že z patnácti tisíc tam nakonec bylo lidí tisíc.“

„Říkal jsem, že jsem byl tři měsíce na Novém Zélandu. Měsíc jsem chodil do anglické školy, druhý měsíc jsem si vypůjčil auto a objel oba dva nádherné novozélandské ostrovy a poslední měsíc jsem pracoval na jablečné a broskvové plantáži. Jenomže tam funguje něco, co jsme my jako generace nezažili. Tam jsou přirozené autority. Když já jsem seděl u pana domácího a dívali jsme se na televizi a zrovna tam probíhala přihlouplá hra Staňte se milionářem, tak skončili a byly tam zprávy. A pan domácí mi říkal: ‚Shut up! Drž hubu. Teď mluví nejvyšší představitelka mojí země, premiérka, paní Helen Clark. Buď potichu.‘ A já jsem mu říkal, že když mluví nejvyšší představitel mé země, můj spolužák Mirek Topolánek, premiér, tak já obvykle televizi vypínám. To jsou ty rozdíly, že v demokratické společnosti si váží svého prezidenta, svého premiéra, svého doktora, svého učitele, svého ředitele, svého policisty, svého faráře. A to tu do roku 1989 nebylo a bohužel to není ani dnes.“