Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Socha (* 1956)

• narozen 1. července 1956 ve Štramberku

• vystudoval strojní průmyslovku v Kopřivnici

• roku 1980 úspěšně zakončil studia VUT v Brně

• v letech 1980 až 1981 absolvoval vojnu v Českých Budějovicích

• poté až do roku 1990 pracoval v Tatře Kopřivnice

• v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum ve Štramberku i v Kopřivnici

• od roku 1990 působil následujících 20 let jako starosta Štramberku

• v roce 2021 žil ve Štramberku

V chaloupce na Dolní ulici

Jan Socha se narodil 1. července 1956 ve Štramberku jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Jeho předci žili ve Štramberku už 350 let. Dělali tam kamenáře a také kostelníky. Janův tatínek se o místní kostel staral celých 50 let. Po komunistickém puči dělal dělníka v Tatře. Stal se kvalifikovaným soustružníkem a vyráběl speciální nástroje. Na dětství v chaloupce na Dolní ulici Jan vzpomíná velmi rád - na jadrnou štramberštinu své babičky i na to, jak chodil s dědou čistit hadice do štramberské hasičárny. Vůbec nevadilo, že jich bydlelo v jediném domku dvanáct.

 

Dejte alespoň jednoho studovat

Jenže katolická orientace rodiny znamenala u sourozenců Sochových značné komplikace při výběru škol a zaměstnání. Jan byl ze sourozenců nejmladší a ti starší nabádali otce, ať dá alespoň jednoho z nich na studia, když oni tu možnost neměli. Jan jevil zájem spíš o humanitní obory, chtěl se stát divadelním nebo filmovým režisérem, ale tam nebyly šance žádné. I o potenciálním studiu na strojní průmyslovce měl otec značné pochyby. Říkal svým dětem: „To si myslíte, že když já jsem kostelník, že se dostane, kam chce? A on techniku nesnáší, rukama neumí sešroubovat ani Merkur a on že by měl projektovat auta?“ Nakonec se nechal přesvědčit a Jan se na průmyslovku v Kopřivnici dostal.

 

Tatra

Po průmyslovce začal studovat strojní obor Vysokého učení technického v Brně. Svoji budoucnost hodlal spojit s největším podnikem v okolí svého bydliště, kterým byla kopřivnická Tatra. Ještě před zakončením vysoké školy tam působil jako diplomant a dostával podnikové stipendium, ke kterému se vázala povinnost odpracovat v podniku nejméně pět let. Po jednoroční vojně v Českých Budějovicích nastoupil na podzim roku 1981 do Tatry. „Nejdříve jsem byl rok v montérkách v dělnické profesi, potom jsem šel jako projektant do technické profese a pomáhal jsem dělat náběh tehdejšího vozu 815, stěhoval jsem některé dílny, pomáhal instalovat stroje a výrobní linky,“ přibližuje. Pak si všiml, že podnik těžko shání lidi na těžké každodenní zvedání 35kilových klik a podobných dílů. „Tak jsem se dostal k robotizaci výrobních procesů a na některých pracovištích jsme nahrazovali člověka robotem.“ Obor robotizace výrobních procesů Jan v té době rovněž absolvoval v rámci dvouletého postgraduálního studia.

 

Listopad 1989

Ledy tály koncem 80. let i v Kopřivnici, a i když se staré kádry usilovně držely svých míst i názorů, nakonec došlo i na ně. I podnikový časopis Tatrovák začal po dlouhém otálení neochotně tisknout zprávy z jednání Občanského fóra, ještě déle trvalo, než se členové Lidových milic vzdali svého arzenálu. Hlavní hybnou silou na Kopřivnicku se stala generace třicátníků, jedním z nich byl i Jan. První větší veřejná akce se konala 4. prosince v Šipce. „Šipka byla nabitá k prasknutí a tam jsme oficiálně ustavili Občanské fórum a stanovili mluvčí.“ Ještě předtím pomáhal zakládat Občanské fórum i v Tatře Kopřivnice. Moderoval velká shromáždění, účastnil se generální stávky 27. listopadu 1989. Nedostatečnou informovanost ze strany oficiálních médií se snažili napravit besedami s pražskými a ostravskými herci a studenty, kteří se přímo účastnili velkých demonstrací. Ze strany veřejnosti si nevzpomíná na žádné negativní reakce. „Ve společnosti panovala velká euforie a všichni měli toho režimu plné zuby. K mladým lidem, které jsme tenkrát představovali my, panovala obrovská důvěra.“

 

Obtížná transformace

Na počátku roku 1990 dosáhl Jan i velkého kariérního úspěchu. Vyhrál konkurz na vedoucí pozici. Rázem měl pod sebou 140 zaměstnanců a velmi si polepšil i finančně, když přeskočil několik platových tříd. Zároveň mu ale bylo jasné, že zkostnatělý moloch nepřežije, pokud se nepřizpůsobí novým podmínkám. „Já jsem byl odpůrce delimitování výrob. Proč musíme dělat například volanty na Tatrovku v Horních Počernicích a denně pro ně jezdit? Udělejme to u nás. Tady mám technologický postup, bude to třikrát levnější a ušetříme za dopravu.“ Marně tehdejšího generálního ředitele varoval, že pokud se podnik nepřizpůsobí, bude následovat velké propouštění a stávky. „Bohužel na moje slova došlo. Tenkrát bylo v Tatře patnáct tisíc lidí. Delimitovala se výroba i na Slovensko a jinde a Tatrováci po privatizaci neměli do čeho píchnout a stávkovalo jich mnohem víc. Takže mě mrzelo, že z patnácti tisíc lidí tam nakonec zbylo tisíc.“

 

Starostou Štramberku

Podobná nedorozumění Janovi otravovala život a nakonec se rozhodl po téměř deseti letech Tatru opustit. V listopadu 1990 se totiž konaly první popřevratové komunální volby a kandidát Občanského fóra na starostu, místní patriot a historik Josef Adamec, se na poslední chvíli a velmi nečekaně kandidatury vzdal. Zůstalo to na mladých, a protože ostatní už mezitím nastoupili na zajímavé pracovní pozice, přesvědčili Jana, aby to vzal. Znamenalo to pro něj značné finanční pohoršení, navíc ambice vést město nikdy neměl. „Nikdy jsem na to nepomyslel. Nanejvýš jsem pomáhal organizovat sportovní akce v rámci tehdejších občanských výborů.“ Za minulého režimu byla navíc práce pro obec podmíněna členstvím v komunistické straně, které Jan vytrvale odmítal. Nyní byla jeho někdejší bezpartijnost naopak výhodou, a tak byl třicetičlenným plénem jednomyslně zvolen. Funkci starosty nakonec vykonával, s jednou dobrovolnou přestávkou, celých 20 let. Je pyšný na to, co se za tu dobu podařilo udělat ze „špinavého, začouzeného, přestárlého“ města. „Byly tady dráty na dřevěných sloupech z roku 1920.“ Za největší úspěchy své i svých kolegů považuje rozšíření vodovodu, zavedení kanalizace, plošnou plynofikaci, odvrácení hrozby rozšíření vápencového lomu i odkoupení rozsáhlých přilehlých pozemků od VŽKG Ostrava za symbolickou částku.

 

Shut up! A učte se

Celý život se věnoval sportu, zejména volejbalu, ale stal se také prvním „železným mužem“ okresu Nový Jičín. Zajímalo ho i divadlo, založil například štramberské Divadlo Šok. Mezi jeho největší koníčky, zvláště po roce 1990, patří cestování. Navštívil 45 zemí a pobyt v zahraničí byl pro něho vždy velkou inspirací. V roce 2007 se vypravil na tři měsíce na Nový Zéland, kde kromě turistiky rovněž studoval a pracoval. A také si uvědomoval rozdíly mezi životem ve vyspělé demokratické společnosti a situací v posttotalitním Česku. „Tam funguje něco, co naše generace nezažila. Tam jsou přirozené autority. Seděl jsem u pana domácího a dívali jsme se na televizi a zrovna běžely zprávy a pan domácí mi říkal: ‚Shut up! Teď mluví nejvyšší představitelka mojí země, paní premiérka Helen Clark.‘ V demokratické společnosti si váží svého prezidenta, svého premiéra, svého doktora, svého učitele, svého ředitele, svého policisty, svého faráře. A to tu do roku 1989 nebylo a bohužel to není ani dnes.“ Přes určité zklamání ze společenského a politického vývoje naší země po roce 1989 si nemůže vynachválit svobodu, o kterou se kdysi tak zasazoval. Mladé generaci závěrem vzkazuje: „Važte si toho, co tu je, využívejte všech možností. Učte se, vybírejte si školu, mnohonásobně se vám to vrátí. Máte-li alespoň trošku nadání ke vzdělání, tak ho využívejte. Je na to perfektní doba.“