Monika Simchen

„Jako malá holka, kdy jsem snad ještě ani nechodila do školy, jsme se šli podívat z vrcholu Heinberg… Vlastně jsme tam nesměli, protože hranice byla kontrolovaná. Kdyby nás chytili, tak nevím, co by se stalo. Každopádně se rodiče dozvěděli, že se bourá dům maminčiných rodičů v dolní vsi. Pak sem do Jiříkova, do českého pohraničí, byli přesídleni lidé, kteří přišli zdaleka, z vnitrozemí Čech nebo z Moravy, kteří tam byli vysídleni a sem je zase přesídlili. Byl to velký dům, z přední strany kamenný a vzadu, to si ještě matně pamatuji, hrázděný. A ta hrázděná část byla potom zbourána, prostě to spálili. A celá rodina jsme tam byli, stáli jsme nahoře a koukali jsme dolů a dospělí všichni brečeli. Pak si asi lidi rozebrali kameny, co tam zbyly, a později, když jsme šli kolem, tak tam byl ještě dlouho hodně velký modrý smrk, stál před domem, a základní kámen od schodů. Velký kámen, v určitém okamžiku zmizel i ten. Ale stál tam dlouho. Věděla jsem vždycky, že na tom místě ten dům stál.“

„Vím o tom jen z vyprávění rodičů. V pětačtyřicátém roce válka skončila a lidé žili ve svých domech vlastně docela normálně. Otec se vrátil z fronty na podzim roku 1945 a byl pak ještě doma, a pak, myslím, že to souviselo s Benešovými dekrety, byli Němci vyhnáni ze svých domovů. Otec mi vždycky vyprávěl, že asi půl roku ještě bydlel u kamaráda v dolní části vesnice, kde se shromáždili všichni, kteří museli opustit své domovy. Muselo tam žít nejméně dvacet nebo pětadvacet lidí, než přišel rozkaz, že Němci mají být odsunuti přímo do Německa. Pak jezdily vlaky. Nevěděli ani, kam ty vlaky jedou, bylo jim řečeno, že se mají za hodinu nebo za dvě hodiny sejít na nádraží. Směli si vzít s sebou osm kilo, osm kilo není moc. Jednou jsem to zkoušela na váze, není to moc. A pak odjeli, někam do ciziny.“