Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Monika Simchen (* 1949)

• 1949 - geboren in Ebersbach, Oberlausitz

• 1946 - Deportation beider Eltern aus ihrer Heimatstadt Jiříkov auf der tschechischen Seite der Grenze

• 1963 - Entfernung des Stacheldrahts zwischen Jiříkov und Ebersbach

• 1966 - erster Besuch in der Tschechoslowakei

• 1970 - Heirat mit Gerhard Simchen, ebenfalls einem Nachkommen der böhmischen Heimatvertriebenen

• nach 1990 - privater Unternehmer, betrieb eine Textilmanufaktur in Ebersbach in Zusammenarbeit mit einer Firma in Liberec

Monika Simchen se narodila a žije v lužickém Ebersbachu, doslova pár metrů od české hranice a na dohled od Jiříkova, tedy města, odkud byli po druhé světové válce vysídleni oba její rodiče a prarodiče. Jako malá přes hranici přihlížela, jak noví osadníci Jiříkova bourají rodný dům její matky. Moničino dětství poznamenala přítomnost neprostupného plotu z ostnatého drátu, který od sebe odděloval tehdejší Československou socialistickou republiku a Německou demokratickou republiku. Roku 1968 se přes tutéž hranici na Liberec a Prahu valily tanky okupačních „bratrských“ armád, po roce 1989 pamětnice nacházela v českém pohraničí partnery v soukromém podnikání. „Hranice vlastně ovlivňovala celý můj život,“ svěřuje se Monika Simchen v rozhovoru pro Paměť národa.

Odchod z Jiříkova

Monika Simchen, tehdy Toepl, se narodila v příhraničním německém Ebersbachu 28. dubna 1949, tedy přímo v roce oficiálního vzniku Německé demokratické republiky, komunistického satelitu Sovětského svazu. Její otec Franz Toepl byl původně pekařský synek a domkář v Sudetech, v někdejším Georgswalde, dnešním Jiříkově. V tomto městě na dohled Ebersbachu přišla na svět i Moničina matka Gertrude Just z tamní selské rodiny. Rodiče se ale potkali a seznámili až po válce v Německu. Do jejich osudu totiž zasáhl poválečný odsun německého obyvatelstva z Československa.

„V pětačtyřicátém roce válka skončila a lidé ještě žili ve svých domech docela normálně. Otec se vrátil z fronty na podzim toho roku a byl potom ještě doma,“ ví z vyprávění rodičů Monika Simchen. „A pak, myslím, že to souviselo s Benešovými dekrety, byli Němci vyhnáni ze svých domovů. Otec mi vždycky vyprávěl, že asi půl roku bydlel u kamaráda v dolní vsi, kde se shromáždili všichni, kdo museli opustit své domovy. Muselo tam žít nejméně dvacet nebo pětadvacet lidí, než přišel rozkaz, že Němci mají být odsunuti přímo do Německa.  Pak jezdily vlaky. Nevěděli ani, kam ty vlaky jedou. Řekli jim, že se mají za hodinu nebo za dvě hodiny sejít na nádraží. Směli si vzít s sebou osm kilogramů. Osm kilogramů není moc – jednou jsem to zkoušela na váze, není to moc. A pak odjeli, někam do ciziny…“

Dům matčiných rodičů zbourali

Rodina Moničiny matky našla ubytování ve sklepě venkovského stavení u Berlína, otec žil v uprchlickém táboře u Pirny. Do Ebersbachu Franze Toepla a nakonec i jeho choť přivedla nabídka práce v místní tkalcovně, ale možná také blízkost jejich rodné vesnice a rodných domů, v nichž už ale tehdy žili noví obyvatelé. „Do Jiříkova, do českého pohraničí, byli přesídleni lidé, kteří přišli zdaleka, z vnitrozemí Čech nebo z Moravy, kteří tam byli vysídleni a sem je zase přesídlili,“ ví z vyprávění Monika Simchen. Žít na dohled někdejších domovů a zároveň za hranicí ale nebylo vždy jednoduché…

„Když jsem byla malá holka, ještě jsem snad ani nechodila do školy, tak jsme se šli dívat z vrcholu Heinberg. Rodiče se dozvěděli, že se bourá dům maminčiných rodičů v dolní vsi. Byl to velký dům, z přední strany kamenný a vzadu, to si ještě matně pamatuji, hrázděný. A ta hrázděná část byla potom zbourána, prostě to spálili. Celá rodina jsme tam byli, stáli jsme tam nahoře a koukali dolů a dospělí všichni brečeli,“ vybavuje si Monika Simchen. „Pak si asi lidi rozebrali kameny, co tam zbyly, a později, když jsme chodili kolem, tak tam byl ještě dlouho hodně velký modrý smrk, co stával před domem, a základní kámen od schodů. Velký kámen, v určitém okamžiku zmizel i ten. Ale stál tam dlouho. Věděla jsem vždycky, že na tom místě dům stál.“

Hranici určoval ostnatý drát

Pohled na hořící trámy někdejšího rodného domu nebyl ale pro rodinu jen jímavý, ale v dané době i nebezpečný. Šlo totiž o pohled přes hranici. „Vlastně jsme tam nesměli, protože hranice byla kontrolovaná. Kdyby nás chytili, tak nevím, co by se stalo,“ hodnotí situaci Monika Simchen. „Mezi Ebersbachem a Jiříkovem byl plot z ostnatého drátu. Jako holka, jako školačka, jsem kolem něj často chodila. Musel být vysoký nejméně dva metry, ne-li víc. S tímto ostnatým drátem jsme vyrůstali. Nebylo tam skoro vidět lidi, nikdo se nesměl na hranicích potkávat. I když jste tam někoho znali, nesměli jste s ním mluvit. Na hranicích byly pořád hlídky, byly kontrolované, přísně, velmi přísně. Babičku z otcovy strany jednou chytili, když šla do lesa na houby. Byla tak tři, čtyři, pět metrů na českém území. Odvedli ji a musela jít na úřad do Rumburku a vysvětlovat, proč narušila hranice. To ji tenkrát velmi rozrušilo.“

Kromě systému drátů a zátarasů hranici střežily pravidelné hlídky ozbrojených pohraničníků, děti se k nim bály přiblížit. „Jednou jsem se ve škole ptala, proč – vlastně jsme tehdy byly obě socialistické země, NDR a Československo – tak proč musel být mezi našimi dvěma státy ten obří plot z ostnatého drátu? Učitel tenkrát neznal odpověď a dluží mi ji dodnes,“ říká pamětnice.

Bohorodička filipovská a NDR

Téma odsunu či vyhnání z Československa bylo v NDR tabu, děti vysídlenců ale viditelně vyrůstaly v ještě větší bídě než zbytek zdecimovaného poválečného Německa. Matka pamětnice byla švadlena a z otcova vojenského kabátu svým dcerám ušila kabátky s kapucemi. Spolužáci jim pak přezdívali „modré sovy“. Prázdnotou zela i maminčina kuchyň, chybělo také základní nádobí.

V oblasti byla přitom vystěhovalců spousta, a to nejen z Československa, ale i z Polska a dalších zemí. Sdružovali se, spojovalo je silné náboženské přesvědčení a návštěvy kostela, stejně jako vzpomínky na poutní kostel ve Filipově, v tom čase za neprostupnou hranicí. Modlitby k „bohorodičce filipovské“ (Mutter Gottes von Philippsdorf) byly na denním pořádku. Společné slavnosti a setkávání ustaly na přelomu let 1953 a 1954, kdy byla také v NDR zrušena křesťansko-demokratická strana. Řada vystěhovalců také raději odešla na Západ. Monika žila v komunistické společnosti, vystavena její indoktrinaci. Jako věřící odmítla rituál tzv. Jugendweihe, což byla státem předepisovaná náhrada náboženské konfirmace, ale jinak se režimu nezpěčovala.

Hranice se otevřela

Ostnatý drát a plot na hranici zmizely roku 1963 po stavbě berlínské zdi. Od té doby se smělo do Československa jezdit, nejprve pouze s vízem a přes Bad Schandau. Monika navštívila zemi svých rodičů poprvé roku 1966, přespávali tehdy ještě u jedněch z posledních zůstavších Němců v Jiříkově. Vzpomíná též na návštěvu ve Filipově, kde v místním kostele směl zpívat ebersbašský kostelní sbor pod vedením jejího otce.

V roce 1968 přes hranici v Ebersbachu projížděly okupační armády zemí Varšavské smlouvy, Monika byla ale tehdy v Rumunsku. Hodiny a hodiny se vlekoucí řady tanků a obrněných vozidel tehdy přes noc sledoval její budoucí manžel Gerhard. V následující době už šlo přes hranici jezdit bez obtíží, Monika to dělala pravidelně. I kvůli někdejším známým svého otce v Jiříkově, dvěma starým dámám, kterým v jejich nesnadné ekonomické situaci vypomáhala.

Monika Simchen je vyučená švadlena, protože rodiče na tom trvali. Ještě před rokem 1989 ale dálkově vystudovala obor textilní průmysl, je inženýrka. Po roce 1990 díky tomu převzala místní textilní manufakturu, někdejší státní podnik po nezdařené privatizaci. Po propouštění si ponechala dvanáct zaměstnanců, ve svém podnikání ale spoléhala na českou partnerskou firmu z Liberce. Němečtí zaměstnanci stříhali látku, šilo se v Liberci a prodávalo v Německu. Zkrátka spolupráce jako před válkou.

Dnes už Monika Simchen hranici mezi Ebersbachem a Jiříkovem nevnímá. Ví ale přesně, kudy vedla a na papíře stále vede. Když těmi místy prochází, stále si ji dokáže spolehlivě vybavit.