„Tohle je původní stav, tady ten kus chybí, to ustřihli. Rozhodli jsme se, že celý pás posuneme. (…) Kus, co chybí, se dodělá. Ale dodělá se jen tak, že se tam dá barevná látka [flek]. Nedodělává se tam žádná kresba. Všechny ty obdélníky mají stejnou architekturu. (…) Něco se doplnilo, něco ne. Byla tu komise, pan doktor Emanuel Poche, paní Letošníková, dohadovalo se, co s tím. (…) Opravovalo se to, ale nedoplňovalo.“
„Měla jsem bratrance, teda bratrance mojí maminky, který učil na grafické škole. Tak jsem k němu chodila na kresbu a na malbu. Pokusila jsem se dělat zkoušky na UMPRUM (VŠUP). Dostala jsem se k profesorce Paličkové, která dělala paličkovanou krajku. To byl ateliér, kde nebyl takový zájem. Kdybych chtěla ke Svolinskému nebo někomu jinému, tak by to bylo beznadějné. K Paličkové to šlo. Tak jsem se tam dostala.“
„Chodívali jsme na praxi do nějaké továrny. Chodila jsem do Letovic, dělala jsem návrhy na záclony. (…) Dělala jsem asi pět záclon, oni mi je tam skutečně vyrobili. Dělala jsem krajku. Přišlo mi, že udělat jako krajku takový průmyslový objekt je malebné, dělala jsem černé hutě. Byl to pás Ostravy, který byl na řetězcích zavěšený. Nahoře a dole bylo prkno, bylo to třífázové. Vepředu byl horník a vzadu horník, taková hrubá postava. (…) Byli jsme v Ostravě a tam jsme fárali. Bylo to tím ovlivněné. Mně přišlo, že Ostrava je výtvarně malebná.“
„Když se blížil konec školy, tak s ještě jednou kolegyní, která byla o rok níž, jsme uvažovaly, co po škole dál. Živit se paličkovanou krajkou nebylo moc nadějné. Uvažovaly jsme o restaurování textilu. Tenkrát to dělala jedině paní Štěpánková. (…) Znala jsme ji už dřív, dělala nám pro dorost sokolský prapor. Byla jsem sokolská dorostenka. (…) Šla jsem za ní a ptala se, jak bych se mohla dostat k restaurování. Ona mi řekla: ‚Nejdřív si musíte udělat kurz vyšívání ve Státním školském ústavu.‘“
Jarmila Sikytová, za svobodna Havlíková, se narodila ve mlýně v Dobřichovicích 1. srpna 1930 jako potomek několika generací mlynářů. V Dobřichovicích také prožila svoje mládí a školní léta až do měšťanky. Krátce po válce absolvovala obchodní školu v Praze na Santošce. Po maturitě byla přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru paličkované krajky k profesorce Paličkové; absolvovala v roce 1956. Po studiích se zaměřila na restaurování textilu a tomu se věnovala po celý svůj profesní život. V letech 1964 až 1965 například restaurovala Svatovítský poklad. Podílela se i na restaurování synagogálních opon z Židovského muzea, praporců z Konopiště, textilií z karlštejnského pokladu či z relikviáře svatého Maura. Pracovala ve svobodném povolání sama na sebe, až v osmdesátých letech vznikly Státní restaurátorské ateliéry, se kterými se přetahovala o zakázky. V devadesátých letech byly však státní ateliéry zprivatizovány nebo zrušeny a znovu mohla pracovat sama za sebe. Jarmila Sikytová také dělala odborný dozor začínajícím restaurátorům a své profesi se věnovala do svých osmdesáti let. Přestala pracovat teprve před několika lety. Žije v Dobřichovicích u Prahy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
