Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Jarmila Sikytová, roz. Havlíková (* 1930)

• narodila se 1. srpna 1930 v dobřichovickém mlýně a ve stejné obci chodila i do měšťanky

• po válce: obchodní škola, jazyková škola a první zaměstnání „cizojazyčná korespondentka“

• byla přijata na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze do ateliéru profesorky Paličkové na obor paličkovaná krajka

• absolutorium v roce 1956

• po ukončení studií se automaticky stala kandidátem do Svazu umělců

• po celý svůj profesní život se věnovala restaurování starého textilu

• v roce 1961 se jí narodil syn

• v letech 1964 až 1965 restaurovala Svatovítský poklad

• profesi se věnovala do svých osmdesáti let

Jarmila Sikytová se narodila 1. srpna 1930 ve mlýně v Dobřichovicích jako potomek několika generací mlynářů. V Dobřichovicích také prožila svoje mládí a školní léta až do měšťanky. Krátce po válce absolvovala dvouletou obchodní školu, která existovala při Obchodní akademii v Praze na Santošce. Chtěla si však dodělat maturitu, a tak nastoupila na jazykovou školu, při které musela mít poloviční úvazek v zaměstnání. Sehnala si proto práci písařky na ministerstvu zdravotnictví, odkud ji však jako mladou slečnu brzy vyhodili, protože její bratranec byl podezřelý, že chtěl utéct za hranice.

Po maturitě nastoupila v podniku Československá keramika na pozici cizojazyčná korespondentka. Po dvou letech však musela i z této práce odejít, protože si podle vlastních slov při volejbale uhnala tuberkulózu a později onemocněla také plicním pneumotoraxem.

Studium na VŠUP

Nepřízeň osudu ji přivedla ke kurzům malby pro samouky, ale pro talentovanou dívku se tato nová cesta stala celoživotním posláním. Příbuzný její maminky ji připravoval v kresbě a po úspěšném vykonání talentových zkoušek na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou nastoupila k profesorce Paličkové do ateliéru paličkované krajky. „Dostala jsem se k profesorce Paličkové, která dělala paličkovanou krajku. To byl ateliér, o který nebyl takový zájem. Kdybych chtěla ke Svolinskému nebo k někomu jinému, tak by to bylo beznadějné. K Paličkové to šlo. Tak jsem se tam dostala.“

Nepřízeň osudu nebo snad doby však nedopřála Jarmile Sikytové studovat v tomto ateliéru celých šest let. Její profesorka byla vyloučena z „kádrových důvodů“ a pamětnice byla společně s ostatními studenty přeřazena k profesorovi Antonínu Rudolfovi Kybalovi. Naštěstí jí její ošetřující lékařka pomohla ze zdravotních důvodů k ubytování na pražských kolejích, a Jarmila Sikytová si tak všechno špatné mohla alespoň trochu vynahradit bohatým pražským kulturním životem. I nyní si velmi dobře vzpomíná na krásné koncerty v hlavním městě a na celých šest let studia na prestižní vysoké škole.

I když byla Jarmila Sikytová, tehdy ještě Havlíková, dcerou mlynáře, kterému byl mlýn znárodněn a jejíž starší bratr byl vyhozen ze studií na ČVUT, sama si na nějaká větší příkoří nepamatuje. Dobře sice věděla, že ji žádná velká kariéra nečeká, a sama o ni ani nestála, ale na školu se na začátku padesátých let dostala na první pokus. Dobře také věděla, že před mnoha lidmi je lepší dávat si pozor na jazyk, celkově však na dobu studií vzpomíná jako na pěkná léta. Některé spolužačky sice byly zapálené komunistky a na ty bylo třeba dávat si pozor, ale jinak politika pronikala do studia poměrně málo. Jakým způsobem složila zkoušku z marxismu-leninismu, si už ani nepamatuje. Její závěrečná diplomová práce byla částečně ovlivněna dobou – byla to paličkovaná krajka na motivy Ostravska.

Restaurátorkou textilu

Po absolutoriu hledala uplatnění, ale v té době se oborem paličkovaná krajka dalo jen těžko uživit. Zkusila se tedy zaměřit na restaurování textilu, ke kterému bylo nutné doplnit si vzdělání v oboru vyšívání ve Státním školském ústavu. Po dokončení studií se Jarmila Sikytová automaticky stala kandidátem do Svazu umělců, který se dělil na malíře, sochaře a umělecká řemesla.

Zde si zažádala o tříměsíční stipendium v Uměleckoprůmyslovém muzeu. 

Její dlouholetá rodinná známá, paní Štěpánková, restaurovala Svatovítský poklad.  Obsahoval také dvě textilie, roušku Panny Marie a roušku Poslední večeře Páně. Na restaurování tohoto unikátu se pamětnice na začátku šedesátých let podílela. V šedesátých letech se uvolnila atmosféra a začaly se opravovat i kostely a kláštery, kde byl dostatek příležitostí pro restaurátory textilií, zejména relikviářů. Kolem roku 1986 se jí díky doktorce Zeminové, tehdejší ředitelce Uměleckoprůmyslového muzea, naskytla příležitost pracovat na relikviáři svatého Maura. Ale bohužel jí nakonec tuto prestižní zakázku vzaly Státní restaurátorské ateliéry.

Restaurování textilu po roce 1989

Dílnu si nejdříve zařizovala v dobřichovickém mlýně, v domě svých rodičů. Později tvořila v Karlíku u Dobřichovic, v domě rodičů svého manžela, v bývalém chlévě. O práci dlouhá léta nebyla nouze, ale v osmdesátých letech vznikly Státní restaurátorské ateliéry, se kterými se Jarmila Sikytová přetahovala o zakázky a které jí nechtěly umožnit restaurování u sebe v dílně.

V devadesátých letech však byly ateliéry zprivatizovány nebo zrušeny. Zároveň se začaly otevírat dosud zavřené hranice. Pamětnice se svou kolegyní chtěla mít přehled, kde a co a hlavně jakým způsobem se restauruje, a začaly shromažďovat informace i od kolegů ze zahraničí. S kolegyní Lotkou Tyrklovou chodily po ateliérech, překládaly literaturu, která v oboru vyšla, a dělaly odborný dozor neboli ručitele svým mladším kolegům.

Nyní restaurátoři mohli pracovat svobodně a sami na sebe. Někteří vycestovali za zkušenostmi do zahraničí, kam před revolucí nesměli. Pro Jarmilu Sikytovou však tyto možnosti přišly příliš pozdě. Ale mělo to i svá úskalí. Mladí, začínající absolventi nikdy nesměli pracovat sami. Ke každé práci si museli přizvat odborný dozor neboli ručitele. Ručitel podepisoval rozpočet, ručil za správně provedenou práci a musel být u kolaudace hotového díla. Po několika letech se na pamětnici usmálo štěstí a prestižní zakázka, kterou jí kdysi vzaly Státní restaurátorské ateliéry, textilie patřící do souboru relikviáře svatého Maura, se vrátila do její dílny a do šikovných rukou.

Jarmila Sikytová se své profesi věnovala až do svých osmdesáti let a přestala pracovat teprve před několika lety. Nikdy nechtěla emigrovat, protože se nedokázala rozloučit se svou rodinou a manžel by na opuštění svých rodičů také nikdy nepřistoupil.