Lubomír Sapoušek

„A teď jsme na tom Václaváku a najednou se otáčí brýlatý, malý, tlustý muž [se slovy]: ‚Co jste to říkal?!‘ A já jsem věděl, že mám toho člověka – estébáka, co to tam řídí – před sebou. Odpověděl jsem mu: ‚Já tady svému synovi říkám, co tu děláte s lidmi!‘ Protože oni fakt ryli rypáky v zemi. Když vás vedou se zkroucenýma rukama, že máte hlavu až u vozovky, tak to je velmi kruté a já jsem na to takhle reagoval. A on zařval: ‚Sebrat!‘ A teď začala diskuze. S ním tam stáli nějací Asiati, pár. A já říkám: ‚To musíte zatknout i mého syna.‘ A on povídá: ‚Syna? To je syn? To není váš syn.‘ Já říkám: ‚Je to můj syn.‘ On: ‚Občanku!‘ V té občance bylo samozřejmě napsáno, že mám syna i dceru. A on na syna: ‚Jak se jmenuješ?‘ A Tomáš: ‚Neřeknu!‘ Já: ‚Nedělej teď hrdinu, nebo tady zůstaneš!‘ A on se tedy přiznal, že je můj syn. Ale ten estébák, ten malý tlusťoch, zavřel občanku a řekl: ‚On nikdy žádného syna neměl. Sebrat!‘“

„Přišel důstojník z útvaru a řekl: ‚Tak, a máme tady tohle zlo. Charta 77. Měli bychom podepsat, že s tím nesouhlasíme.‘ Mluvím o vojácích, kterých je v politicko-výchovné světnici sto, ostatní jsou ve službách. Nás sto tedy mělo podepsat Antichartu. A teď se stalo to, co jsem vůbec netušil, že se může stát. Jeden [z vojáků] vstal a povídá: ‚Čo je to tá Charta?‘ ‚To je něco škodlivého, to nejde o tom ani mluvit.‘ ‚A prečo nejde o tom hovoriť?‘ ‚To musíte věřit straně a vládě,‘ řekl. ‚A prečo ona neverí nám?‘ A já jsem koukal, úplně jsem měl husí kůži. Protože já jsem jako mladý voják nečekal, že se někdo proti tomu důstojníkovi ozve, a ještě z útvaru. To se vždycky všichni klepali, když takový člověk přišel. A tehdy se [k němu] přidalo pár těch starších vojáků, [kteří] mě samozřejmě šikanovali. Já jsem ale najednou věděl, že v sobě mají určitou sílu, protože odporovali. Nikdo z toho našeho útvaru Antichartu [nakonec] nepodepsal, což je nesmysl, protože tehdy museli všichni dokázat svoji příslušnost ke straně a vládě, [čímž] myslím důstojníky. Takže to asi udělali za nás. Protože mi nejde do hlavy, že by to nechali jen tak.“

„S otcem jsem byl pořád ve vádě. On zastával názory, s kterými já jsem nesouhlasil, i stal jsem se takovým buřičem, kterému se nic nelíbilo, nic mi nebylo vhod. A zlobil jsem. Když jsem byl v prvním ročníku v učení, tak jsem se dozvěděl, že jsem v ROH [Revoluční odborové hnutí]. Okamžitě jsem ještě s jedním kamarádem běžel za šéfem ROH, ať nás vyškrtnou, protože takú hanbu, abychom byli organizovaní v ROH, [to bych nepřežil]. Všechno, co se týkalo dělnického hnutí, nám bylo odporné. Nevím proč, ale zažili jsme šedesátý osmý rok a pak převraty, kdy mi otec povídal, že takhle nesmím mluvit a nevysvětlil mi proč. V šedesátém osmém všichni chtěli střílet Rusy, i můj otec, já to slyšel. Rok nato, když jsem kreslil karikatury na sovětské představitele, tak si mě vypůjčil, že to nemůžu, že bychom jako rodina strašně strádali. A tohle byl snad zlom, že jsem se stal opozičníkem otce a posléze všech, kteří měli stejné názory.“