Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Sapoušek (* 1957)

• narozen 11. června 1957 v Karlových Varech

• jeho otec Tomáš Sapoušek sloužil u Pohraniční stráže

• roku 1973 nastoupil do učení v městském stavebním podniku Karlovy Vary

• vojnu absolvoval v Brně

• deset let pracoval u spojů jako údržbář a truhlář

• zapojil se do západočeského undergroundu

• v roce 1986 podepsal Chartu 77

• následně byl předvolán k výslechu StB

• od roku 1988 se účastnil protikomunistických demonstrací

• od roku 1990 pracoval ve své vlastní truhlárně

• v době natáčení rozhovoru (2021) žil na Božím Daru

V osobě Lubomíra Sapouška se pojí touha po spravedlnosti, láska k poctivému řemeslu a snaha být takovým, aby se za sebe nemusel stydět. Jeho dětství a mládí poznamenal permanentní spor s rodiči, kteří zůstávali věrni komunistickému režimu. Jeho osobitý vzdor, svérázný smysl pro humor a zjevný vypravěčský talent se otiskl i do tohoto příběhu, který jde ve stopách revolucionáře, truhláře i hrobníka se zálibou v kráse českého (ale i slovenského) jazyka.

Lubomír Sapoušek se narodil v Karlových Varech 11. června 1957. „Moji předci Sapoušci, kteří se původně jmenovali Sopoušci, žili v Borovníku v okrese Velké Meziříčí,“ uvádí své vyprávění Lubomír. Jeho dědeček Bohumír byl horník. „Za války chodili do Tišnova kopat tunely s jeho nejstarším synem, mým strýcem Václavem. To on mi vyprávěl věci, které jsem se nikde nemohl dočíst. Povídal mi například o tom, jak když byl za války totálně nasazen, přišel policajt Netolička a vymlátil mu zuby,“ pokračuje Lubomír Sapoušek. Také mu líčil, jak zažil během nucených prací spojenecké bombardování Hamburku.

„Můj dědeček Bohumír, kterému doma neřekli jinak než Bohošu, byl v Rusku v legiích.“ Z Borovníku se pak se svou ženou Julií a dětmi přestěhoval do Vlasatic, kde zažili konec druhé světové války[1]. Zajímavostí také je, že se Lubomírův tatínek narodil ve stejný den jako Tomáš Garrigue Masaryk, i když tedy v jiném roce. Prezident mu tehdy dokonce uložil na vkladní knížku tisíc korun.

Pamětníkova maminka Marie pocházela ze Slovenska a pracovala jako dělnice v prádelně. Vyrůstala bez otce kvůli kuriózní tragédii z února 1948. Milicionáři v její rodné Záhorské Vsi roku 1948 dostali flinty. „Žádné fabriky tam ale nebyly, a tak se chlapi nudili. A jeden říkal: ‚Marcin, zostrelím ti klobúk!‘ A ten můj děda povstal. No jo, jenže on měl v tom klobouku hlavu a nějak to nevydržel,“ vypráví Lubomír, jak se jeho dědeček stal náhodnou obětí komunistického převratu.

Ztloukli mezi dráty spoustu lidí

Pamětníkův otec Tomáš se vyučil zámečníkem a automechanikem. „Když šel na vojnu, dali ho na hranice. Záhorská Ves, Vysoká pri Morave, Gajary.“ Právě tam žila maminka Marie. „V dubnu roku 1956 ji tatínek ve slabé chvilce – jak říkávala moje máma – požádal o ruku.“

Na vojně sloužil otec Lubomíra Sapouška u Pohraniční stráže. Spolu s dalšími pohraničníky se samopalem střežil hranici, a když ji někdo narušil, tak po něm šli[2]. „On a jeho kamarád, který si pak vzal sestru mé matky, ztloukli mezi těmi dráty spoustu lidí. Já jakožto chlapec spřízněný jsem se chodil mezi ty dráty do řeky Moravy koupat, já jsem mohl.“ Lubomírův otec si vždy myslel, že dělá správnou práci. „Akorát je mi divné, že když mu Dienstbier přestříhal dráty, že se nesložil, že se mu nezhroutil svět,“ připomíná Lubomír Sapoušek legendární symbolickou likvidaci železné opony prvním porevolučním ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem.

Všechno, co se týkalo dělnického hnutí, nám bylo odporné

Otec po vojně pokračoval v armádní dráze, ale kvůli emigraci manželčiny tety do Kanady měl zaražený další postup. Tou dobou už Lubomír chodil do čtvrté třídy. Měl sestru Zdenu a bratra Antonína. „A jako nejstarší jsem si vždycky všechno odskákal.“ S tatínkovými názory často nesouhlasil, sám se stal takovým, jak sám říká, buřičem, „kterému se nic nelíbí a nic mu není vhod“. Když se v prvním ročníku v učení dozvěděl, že je v Revolučním odbojovém hnutí (ROH), rozzlobil se. Okamžitě s jedním kamarádem běžel za vedoucím ROH, ať je vyškrtnou. „Takovou hanbu bych nepřežil. Protože všechno, co se týkalo dělnického hnutí, nám bylo odporné. Zažili jsme šedesátý osmý rok a pak převraty, kdy mi otec povídal, že takhle nesmím mluvit a nevysvětlil mi proč. V šedesátém osmém všichni chtěli střílet Rusy, i můj otec. Rok nato, když jsem kreslil karikatury na sovětské představitele, tak si mě vypůjčil, že to nemůžu, že bychom jako rodina strašně strádali,“ vzpomíná Lubomír Sapoušek.

U maminky to přitom nebylo jiné, ideologicky držela s otcem. „Na své dětství nevzpomínám rád, pořád mě někdo omezoval. Pořád jsem byl odstrčený od pravdy,“ říká Lubomír Sapoušek, mezi jehož koníčky v mládí patřil sběr patron, dýmovnic a výbušnin. Chodil po zákopech na kopci v Karlových Varech, kde bylo vojenské cvičiště, a shromažďoval střelivo. „Já nevím, proč mi máma nadávala, když našla v peřiňáku dělostřelecký granát.“

Od vojny k Chartě

Lubomír šel do učení na truhláře v roce 1973. Později narukoval do Brna na vojnu, kterou si odsloužil v Jaselských kasárnách. Obdržel vojenskou knížku, kde bylo psáno „člen Socialistického svazu mládeže od roku 1973“. „Já jsem se tak vyděsil, že jsem okamžitě napsal ‚do roku 1973‘, protože takovou pohanu, abych byl ve společnosti takových nemravných lidí, jsem nemohl vydržet ani na té vojně. Právě na vojně jsem přitom zažil Chartu 77,“ vypráví.

„Při povinném pořadu pro vojáky přišel důstojník z útvaru a řekl: ‚Tak, a máme tady tohle zlo. Charta 77.‘“ V místnosti, kde se konalo politické školení mužstva, se tehdy sešla asi stovka vojáků, kteří zrovna neměli službu. Byli vyzváni, aby podepsali prohlášení, které Chartu 77 odsuzovalo. Jeden z vojáků se však proti důstojníkovi postavil, načež se k němu přidávali další a další. Nakonec to prý dopadlo tak, že nepodepsal nikdo. „Což je samozřejmě nesmysl, protože tehdy museli všichni dokázat svou příslušnost ke straně a vládě, myslím tím důstojníci. Takže to asi udělali za nás, protože mi nejde do hlavy, že by to nechali jen tak,“ dodává Lubomír Sapoušek.

Lubomír Sapoušek na vojně také volil, ale poté už se rádoby voleb v režii komunistické strany nikdy nezúčastnil. Začal chodit mezi ty, kteří mu imponovali. Mezi máničky, jak říká. Mezi nimi si tak poprvé mohl přečíst prohlášení Charty 77, kterou poté v roce 1986 podepsal.

„A najednou přišlo z Gestapa – tak se říkalo policii na I. P. Pavlova v Karlových Varech, asi protože tam za války bylo – předvolání na StB [Státní bezpečnost]. Říkal jsem si: ‚A je to tady.‘ A tak jsem tam nastoupil. Nevím, podle čeho točili Kolju, ale přesně tak to bylo. Jeden, co byl furt někde schovaný a začal na mě hulákat, a jeden, co tam hulil v křesle a povídal si se mnou jako kámoš u piva,“ vypráví. Na otázku, kde Chartu 77 podepsal, si vybral jednu ze svých smyšlených verzí a tu jim nadiktoval.

Po vojně pracoval tři roky v družstvu v truhlárně a potom deset let u spojů jako údržbář a truhlář. Na Karlovarsku měl na starosti přes 60 poštovních poboček. Poté pracoval na ústřednách. „Kdekdo se divil, co tam jako truhlář dělám, jestli tam nehobluju sloupy na vedení,“ vypráví s úsměvem Lubomír Sapoušek.

Během let normalizace uvažoval i o emigraci. Vycestoval do tehdejší Jugoslávie. „Tam jsem procitl. Dal jsem si tam pivo a jak jsem řekl, že jsem Čech, začali křičet, že jsem komunista. Ale bylo jim mě líto.“ Nakonec se vrátil zpět. „Vytušil jsem, čím bych tam navždy byl. Vždyť já jsem dělal okna v barokním chrámu, dělal jsem na vřídle a rozuměl jsem tomu. Měl jsem o sobě vyšší mínění, a tam bych byl jenom póvl.“

Žádné rodinné důvody, my jdeme demonstrovat

„Když přišla [sametová] revoluce, chodil jsem demonstrovat do Prahy. To už jsem měl čtrnáctiletého syna,“ vzpomíná Lubomír Sapoušek na konec osmdesátých let. Syna Tomáše si jednou vyzvedl od učitelky, které půjčovali zakázanou literaturu. Řekl jí tehdy: „Žádné rodinné důvody! My jdeme demonstrovat!“ 28. října roku 1988 tak se synem vyrazili do Prahy na Václavské náměstí. „Kordony byly všude, tlačily demonstrující do Vodičkovy ulice a obušky létaly vzduchem.“ Lubomír Sapoušek synovi říkal: „Dívej se, co dělají s lidmi.“ Protože vždy, když vidí bezpráví, vjede mu do těla hněv. „Červený vejložky – jinak jsem esenbákům neřekl – tahaly lidi z davu, bily je a vodily k autobusům,“ říká.

Otec se synem upoutali pozornost policistů. Vydali se do Jindřišské ulice, kde však probíhalo to samé. Se synem se najednou ocitl v rohu obklopen policejními kordony. Opět synovi ukazoval, co se děje – snad ze strachu, aby z něj[3] také nebyl komunista. To už ho ale zpozoroval jeden z příslušníků StB, který zaslechl, jakým způsobem synovi dění popisuje. „‘Co jste to říkal?!‘ zařval na mě. Odpověděl jsem mu: ‚Já říkám svému synovi, co tady děláte s lidmi!‘ A on zařval: ‚Sebrat!‘“

Na to Lubomír odpověděl, že v takovém případě musí zatknout i jeho syna. Příslušník StB nevěřil, že je to jeho syn a trval si na svém, i když měl pamětník v občance syna uvedeného. Odvedli jej do autobusu, který už byl plný zatčených. „Pak se ale červený vejložky lekly, že by toho čtrnáctiletého kluka měli na svědomí, a tak mě pustili ho hledat. Ten tlustý estébák mě chtěl ale zase sebrat. Nakonec mě ale nějaký mládenec nasměroval k podchodu, kde jsem měl počkat, až se vše přežene, a pak jít hledat syna.“ Ironií osudu je, že když se jeho syn Tomáš oženil, dostal se do širší rodiny, kam patřil i tento příslušník Státní bezpečnosti.

Musíme odsoudit to, co dělá Sapoušek

Lubomír Sapoušek pak přijel na podobnou demonstraci i o rok později, 28. října roku 1989 a pak i v listopadu, kdy už Praha vřela revolučním děním. Z hlavního města se pak domů do Karlových Varů vracel s letáky. V Karlových Varech ještě vládl klid. „Nikdo nekřičel žádná hesla jako ‚Podívej se, Gusto, jak je tady husto.‘“ Kvůli absenci v zaměstnání způsobené účastí na demonstracích musel v práci na pohovor k řediteli. Tou dobou už po budově vyvěšoval na nástěnky tiskoviny, které vozil z revoluční Prahy a které pak prý ředitel vždy strhával. A když pak Lubomír mluvil se spolupracovnicí Květou věrnou komunistickému režimu, pustila se do něj se slovy: „Ty jsi nám dal! Ředitel říkal, že musíme odsoudit to, co tam Sapoušek dělá.“ Nakonec to však dopadlo tak, že kolegové začali houfně vracet stranické legitimace.

„Audienci jsem se naučil nazpaměť. Ale to Havlovo ‚nejsme jako oni‘, to byla velká chyba,“ hodnotí Lubomír Sapoušek osobnost Václava Havla. Rozčarování mu přineslo i dění v karlovarském Občanském fóru. „Lidé, kteří by se toho smysluplně chopili, nebyli, a tak tam byli přizváni ti nesprávní.“ Dodnes má pocit, že jsou Češi prodejní, že si nezaslouží úctu. Zmiňuje několik vln emigrace, kvůli kterým podle něj národ přišel o intelektuální elitu a „zůstal póvl“.

Po sametové revoluci odešel z truhlárny spojů a začal pracovat ve své vlastní dílně. Po rozvodu s maďarskou manželkou, jejíž povaha mu nevyhovovala, se podruhé oženil. S manželkou Jaroslavou Bartošovou, se kterou vychoval syna Jana, žije dlouhých 30 let na Božím Daru v překrásné krajině Krušných hor.

 

[1] „O tom, co se tam stalo, mi povídal strýc Václav, který byl pro mě studnicí informací. Vyprávěl: ‚Jedenáctkrát nám tam prošla fronta!‘ ‚A copak, strýcu, jak to bylo?‘ ‚Vždycky Rusi vyhnali Němce, v pět hodin měli pauzu, skončili s válčením a v noci je Němci hnali zpátky. A my jsme od partyzánů dostali za úkol rozstřílet tanky – a víno a kořala tam tekly pangejtama,‘ povídal strejda. A já si říkám, jak vlastně museli zachránit konec války tím, že Rusům sebrali možnost se napít.“

[2] „A povídal mi, jak přeplaval řeku Moravu a oni čekali na náspu se samopaly a pouštěli do něj střely. Když říkal, jak vyplaval na břehu už v Rakousku a rozcapil se tam jako žába, tak ho jeli sebrat. A já mu povídám: ‚Jak to? Vždyť tam měli Rakušani taky policajty.‘ A on říkal: ‚To byli srabi! Ti, jak slyšeli, že střílíme, tak se zdekovali.‘ Kdo by se jim divil, přece se nenechají zastřelit vojákem, který chce opušťák. Protože za to byl opušťák.“

[3] „On už byl ale také naočkovaný, takže by se jím asi nestal. Moje dcera, které tehdy bylo pár let, byla o pět let mladší než Tomáš, koukávala z okna u dolního nádraží v Karlových Varech a chtěla jít do průvodu. A syn tehdy říkal: ‚Mlč, ty esenbačko! Nikam nepůjdeš, ty huso!‘“