Ing. Vít Ryšánek

* 1942

  • „Měl jsem pár kontaktů... Vzpomínám si například u Palackého mostu jsem se byl dívat, jak tam obsadili rudoarmějci most. Šel jsem si tam popovídat s jedním důstojníkem. Vzpomínám si, že tam byl první voják, ptal jsem se, jestli je tam ‚kamandír‘, oni ho zavolali, vzal si s sebou dva ozbrojence, aby si se mnou mohl povídat. Já jsem řekl, že si myslím, že to není správné, a on na to neříkal nic. Musím s určitými rozpaky přiznat, a teď se mi to skoro vrací, že se mi tenkrát zlomil hlas, když jsem to tomu důstojníkovi chtěl vyprávět.“

  • „SNB to vyhodnotila tak, že to byla velice nebezpečná a nepřátelská akce, a teď ta zajímavá souvislost. Já jsem u toho vyhodnocování nebyl, ale zkrátka se ukázalo, že je to vztahováno k Máchovi. Mácha byl současník maďarského Sándora Petöfiho, v roce 1962 to bylo šest let od maďarské kontrarevoluce, jak se tenkrát říkalo, a to byla krvavá záležitost. České politické špičky a politické vedení vydedukovaly, že tak začínaly nepokoje a kontrarevoluce v Maďarsku, takže toto by mohlo být něco podobného. Že je potřeba toto tvrdě odsoudit a tvrdě mít pod kontrolou. Policie (SNB) z toho měly velikou akci, velikou záležitost, vyhodnocovaly to velice striktně, že to je zorganizovaná nepřátelská akce. Musím se vrátit k tomu povídání, když vím, jak v pohodě, jak spontánně na tom Petříně celá ta záležitost vznikla. Dám hlavu za to, že to vzniklo spontánně a že to nikdo neorganizoval, a dokonce že to nebylo nijak agresivní, že to byla téměř selanka. Ale policie a státní orgány to vyhodnotily velice ostře.“

  • „Ten den byl pro obyvatele vesnice krutý. I tatínek, už jsem to vnímal dost dobře, zažil tenkrát... on svou práci dělal rád a dobře a uměl ji. A když mu přišli takoví lidé radit... A oni nebyli právě tito přesvědčovatelé agresoři a nepřišli s kyjem nebo s revolverem, přesto ten nátlak tady byl. Já jsem byl v té době už na střední škole, moje sestra byla na vysoké. A já jsem slyšel, bylo řečeno otevřeně, že když se to nebude vyvíjet k té kolektivizaci, takže my oba dva studovat dále nebudeme. Stručně řečeno, bylo to těžké nejenom pro mého tatínka, ten den, a s odstupem času to vidím... byl to teror.“

  • „Když jsem začínal stavět, tak byla srpnová neděle, krásná srpnová neděle. Já mám tu parcelu na Bílé Hoře. A já jsem kopal základy krumpáčem – sám – a podobně. Dole v Motole je motolský rybník, tam bylo koupaliště, a ten hluk z toho koupaliště stoupal až ke mně. Tak trošku mi to přišlo – trochu jenom – líto, že nejsem na tom koupališti. Ale tam ve mně dozrála zajímavá… nebo mi došla zajímavá myšlenka. Já jsem chtěl vždycky do ciziny, ale ne emigrovat, prostě poznávat svět, to jsem si velice přál. A já jsem se bál emigrovat – já bych umřel steskem. Takže jsem se k tomu nikdy neodvážil. Ale tam v tu neděli jsem si říkal – takhle: vždycky jsem si říkal: Kdybych šel do té třeba Kanady – já jsem měl namířeno do Kanady, tedy v duchu – tak že bych tam pracoval, nejprve bych se dělil o postel, pak bych se dělil o pokoj a prostě bych postupoval, určitě bych byl úspěšný, jak jinak, resp. scénář opačný jsem si nepřipouštěl. Ale na tom staveništi v tu srpnovou neděli jsem si říkal: ‚Člověče, ty chceš dobrodružství? A tady ho máš! Zůstaň tady, pracuj, vydrž to, a jestli chceš dobrodružství, tak nemusíš do Kanady, můžeš být tady.‘ A já jsem od té doby potom si přál jet do ciziny, ale už ta touha po dobrodružství přes emigraci mě přešla a pro moje rozhodnutí ‚tady jsi doma, tady ukaž, co umíš,‘ tak to bylo pro mě jaksi velice důležité."

  • „Takže jsme tam postávali, ten prostor se tam celý zaplnil. Nevím, kolik nás bylo, ale bylo nás tam pár, malých pár stovek. Dokonce vzpomínám, že – začalo se šeřit – někdo tam vystoupal na tu stráň a něco tam deklamoval, ale neuspěl, jaksi nebyl přijat. A dav se začínal nudit. A to byl problém. A tak se ozývaly všelijaké výkřiky a nějak to tak nerezonovalo. A pak se tam třeba ozvalo: 'Dejte nám sem Baráka, ať mu někdo nafláká!' Barák byl tenkrát ministr vnitra, myslím, a právě se zkompromitoval, takže ho odvolali. A tady to kříslo. Mimo jiné, to heslo tam zaznělo ještě ve vulgární podobě: ‚Dejte nám sem Baráka…‘ I to uspělo, to heslo. Ale bylo vidět, že hesla tohoto typu dav zajímají. A tak tam třeba zaznělo, tenkrát taky bylo v módě: ‚Ještě jednu Kubu, a utřeme hubu!‘ Na to dav reagoval. Nebo: ‚Maso je v Kolíně. Ale nad Rýnem.‘ A takováhle hesla, když tam zaznívala, tak ten dav na to reagoval.“

  • „Tatínek, pokud hospodařil, prosperoval. Prosperoval velmi dobře, a my jsme si dokonce postupně pronajali dvě usedlosti – dva objekty, to nebyly velké usedlosti. Protože kupoval pole, nebo propachtovával si pole, protože se mu to dařilo a šlo to. A to hospodářství vzkvétalo. Jaké to je, když jste uprostřed sil – v padesátém sedmém roce mu bylo pětačtyřicet let – když jste uprostřed sil a daří se vám to a děláte, co chcete, a musíte od toho odejít? Muselo to být velice těžké. Což mně dochází zejména po desítkách let dodatečně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 6 - Břevnov, v bytě pamětníka, 22.02.2016

    (audio)
    délka: 01:22:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 13.05.2022

    (audio)
    délka: 02:06:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy nebylo tak dobře, aby nemohlo být lépe

Na vojně, 1968
Na vojně, 1968
zdroj: archiv pamětníka

Vít Ryšánek se narodil 25. března 1942 ve vesničce Grymov na Hané. Na konci války tu zažil ústup německých vojsk a příjezd Rudé armády. Od roku 1953 se v Grymově kolektivizovalo. Po studiu střední školy v Přerově nastoupil na strojní fakultu ČVUT v Praze. Na 1. máje 1962 se na Petříně stal svědkem spontánní manifestace, kdy mladí lidé začali u pomníku Karla Hynka Máchy provolávat protirežimní hesla. Kromě probouzejícího se studentského hnutí v 60. letech zažil v Praze i 21. srpen 1968. Na Palackého mostě se snažil diskutovat se sovětským velitelem a v ulicích se účastnil drobných akcí proti okupantům. Koncem roku 1968 nastoupil na vojnu, kde byl půl roku ubytován s pozdějším stranickým funkcionářem Miroslavem Štěpánem. 28. března 1969 se zúčastnil oslav vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem. Na Václavském náměstí viděl ničení výlohy sovětského Aeroflotu. Pracoval postupně v ZPA Jinonice, ve výpočetním centru v Nemocnici Na Bulovce, v Národním divadle i jako ředitel OÚNZ. Postavil vlastnoručně dům v Praze 6 – Břevnově, kde v době natáčení, v roce 2016, žil se svou ženou. Mezi jeho velké koníčky patří psaní básní a říkadel, cestování po soutocích řek a jeho sbírka pohlednic s mosty patří k největším u nás.