prof. PhDr. Zdenka Rusínová , CSc.

"My jsme hlavně měli problém v tom, že jsme věděli, že by tam mělo být daleko víc lidí, kteří se tam nedostali. Tehdy to bylo A, B, C, D, a kdo byl to déčko, tak se tam nedostal, kdo byl nějaké to céčko, tak měl problémy, A, B, tak to jaksi šlo. Já jsem byla dost zaměstnaná každý rok u přijímacích zkoušek. Trošku se to ovlivnit dalo, ovšem my jsme dopředu tu kategorizaci u těch lidí neznali. A když jsme ji poznali, tak se dalo pomáhat, ale když jsme ji neznali, tak jak, že jo. No tak to mě docela štvalo, tyhle jaksi dopředu dané podmínky, jestli někdo bude přijat na fakultu, nebo nebude. To bylo špatné. Taky jsme potom třeba studentům říkali, když jsme je vyhazovali od zkoušky, že by tady mohl být místo něho někdo, kdo si to zaslouží nebo kdo by o to stál, a ne takový trouba, jako je on, který si toho neváží a nestuduje. Tak to byly až ty poslední konsekvence tohoto přijímání nepřijímání."

"My jsme bydleli v přízemí a nad námi bydlela rodina chlapce, s kterým jsem kamarádila. A jemu Němci zavřeli tatínka, že údajně věděl o tom, že se chystá nějaké nové vedení Vítkovických železáren, nevím, jestli o tom skutečně věděl nebo ne, a pak se našel nějaký revolver zabalený v mastném papíru ve smetí u našeho domu. Kdo ho tam dal, to se pak nějak zjišťovalo, ale nezjistilo. No, nebyla to dobrá doba. A o toho kamaráda jsem teda přišla, poněvadž se samozřejmě museli z toho závodního bytu vystěhovat a nastěhoval se tam nějaký gestapák Engel se svojí paní. Ona neměla děti a bavívala se se mnou, ale já jsme na ni měla pifku kvůli tomu kamrádovi. Já jsem jí musela říkat: ,Küss die Hand, gnädige Frau.' (,Ruku líbám, milostivá paní.'), to se tehdy říkalo, to nebylo nic neobvyklého, ale mně to vadilo, tak jsem jí říkala: ,A stejně je lepší být Čech, než Němec!' Maminka mi mačkala ruku, ať už jsem potichu, ale prostě jsem si to musela s ní nějak vyříkat."