Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Zdenka Rusínová , CSc. (* 1939)

• narozena 13. června 1939 v Ostravě

• vzpomínky na protektorát a zejména konec války a osvobození

• v 50. letech její otec nucen vstoupit do KSČ, kvůli silnému nátlaku předčasně zemřel

• po maturitě vystudovala češtinu a ruštinu na brněnské filozofické fakultě

• bohemistka, vysokoškolská učitelka

• v roce 1989 vůdčí osobnost sametové revoluce v Brně

• v roce 2024 žila v Brně-Ivanovicích

Profesorka Zdenka Rusínová, výrazná osobnost české lingvistiky, byla v listopadu a prosinci 1989 jednou z tváří sametové revoluce v Brně. V pátek 17. listopadu byla s několika kolegy na zájezdu v Praze a ještě týž večer se na cestě zpět do Brna dozvěděla o brutálním policejním zásahu proti studentům na Národní třídě, který byl i pro ni poslední kapkou. S vědomím velkého rizika, že vše zdaleka nemusí vyjít, okamžitě podpořila studenty filozofické fakulty v Brně a stála u zrodu stávkového výboru. Během následujících dní a týdnů dokonce jezdila se studenty do terénu a vysvětlovala občanům aktuální situaci. Vše se naštěstí, jak víme, podařilo a během krátké doby se komunistický režim, v němž pamětnice prožila podstatnou část svého života, zhroutil.

Na konci války lidé Sovětům ledacos rádi odpustili

Zdenka Rusínová, roz. Zapletalová, se narodila 13. června 1939 v Ostravě-Vítkovicích. Její otec byl zaměstnán jako strojní inženýr ve Vítkovických železárnách, maminka byla učitelka šití ve škole pro ženská povolání. V době protektorátu vyšel výnos nařizující učitelkám z finančně zajištěných rodin opustit školství, a tak se maminka musela s výukou rozloučit. Za katedru se pak již nevrátila ani po válce, nadále se však věnovala šití, což zejména v době válečného nedostatku bylo pro rodinu velkou výhodou.

Německá okupace ovšem zdaleka neznamenala jen materiální nedostatek, nýbrž především strach z nacistických represí symbolizovaných všemocným gestapem. V jeho spárech se jednoho dne ocitl i otec Zdenčina kamaráda ze sousedství a zároveň kolega jejího tatínka z Vítkovických železáren Ing. Raška. „Údajně měl vědět o tom, že se něco chystá v železárnách, a pak se ve smetí našel revolver zabalený v mastném papíru,“ vzpomíná Zdenka Rusínová na dodnes nevyjasněné okolnosti sousedova zatčení. Ocitl se v cele smrti, jeho manželce se však přes prezidenta Emila Háchu podařilo vyjednat milost. Rodina se ovšem musela z domu vystěhovat a malá Zdenka tak přišla o kamaráda. Do uvolněného bytu se pak nastěhoval důstojník gestapa se svou manželkou. „Jednou jsme ji s maminkou potkaly na chodbě. Já jsem ji nejdřív pozdravila německy a potom jsem česky utrousila, že je stejně lepší být Čech. Maminka mi jenom mačkala ruku, ať už jsem potichu,“ dodává pamětnice s poznámkou, že tato schizofrenní situace, kdy se v soukromí mluvilo jinak než na veřejnosti, pro ni zároveň byla přípravou na život v komunistickém režimu.

Poslední válečný rok 1944–45 s sebou kromě naděje na brzké osvobození přinesl i strach z náletů, který pětiletá Zdenka prožívala velmi intenzivně. Rodiče ji tedy spolu s mladší sestrou raději poslali k babičce do Chrudimi, neboť Ostrava byla častým cílem spojeneckého bombardování. V Chrudimi prožila pamětnice konec války a osvobození. „To byla velká sláva. Snad každý týden se chodilo do průvodu v českých krojích. Tehdy už jsem chápala, proč mají lidi takovou radost.“ Vzpomíná také na setkání se sovětskými vojáky, kteří se s ní dělili o brambory smažené na sádle. Připomíná ale i druhou tvář osvoboditelů. Několik sovětských vojáků totiž ubytovali ve svém domě v brněnských Řečkovicích Zdenčini prarodiče z tatínkovy strany. „Když odešli, babička si chtěla vzít kabát a zjistila, že všechny šaty jsou pryč. Tehdy jim lidi ale leccos rádi odpustili.“

Komunisté uspíšili tatínkův odchod

Po válce se Zdenka i s mladší sestrou vrátila za rodiči do Ostravy, kde nastoupila na základní školu. Radost ze znovunabyté svobody neměla dlouhého trvání. Přišel Vítězný únor 1948. „Vzpomínám si, že paní učitelka ve škole plakala. Nechápala jsem, proč. Postupem času mi to začalo docházet. Že zase přišla doba, kdy se spousta věcí nesmí říkat nahlas,“ vypráví Zdenka Rusínová. Komunistický převrat vnímali s velkými obavami i oba její rodiče. V roce 1953 kupříkladu přišla rodina o úspory v rámci nechvalně známé měnové reformy. Otec pamětnice se navíc ocitl pod silným politickým tlakem, neboť jej soudruzi nutili vstoupit do KSČ. Odolával dlouho a s tvrzením, že se na vstup do strany ještě necítí ideově připraven, vydržel až do odchodu do penze na konci 50. let. Neustálý stres se ale podepsal na jeho zdraví a ve výsledku i na předčasném skonu. „Kromě toho na něho tlačili, aby propustil jednoho ze svých podřízených, z politických důvodů samozřejmě. Neunesl to a zemřel v 62 letech.“

Na konci základní školy měla Zdenka potíže s přijetím na gymnázium (tehdy jedenáctiletku) pro svůj „buržoazní původ“. Naštěstí zasáhla třídní učitelka, která přesvědčila stranického funkcionáře, aby se zasadil o její přijetí. „Ona byla taková hubatá, řekla tomu soudruhovi z plných plic, že není normální, aby šla na gymnázium jeho dcera, která měla trojky, a já abych se tam se samými jedničkami nedostala,“ vzpomíná pamětnice na svéráznou pedagožku, která byla sama členkou KSČ. „Po tom roce 48 byla v té straně ještě spousta poctivých lidí, kteří to mysleli dobře.“ Jedenáctiletou střední školu tedy nakonec úspěšně absolvovala. Ještě jako gymnazistka se r. 1955 zúčastnila první celostátní spartakiády v Praze. „Chtěla jsem zažít něco podobného jako rodiče, když v mládí cvičili na všesokolských sletech. Bavilo mě to, i když to samozřejmě bylo politicky konformní.“

Po maturitě r. 1956 byla přijata na filozofickou fakultu v Brně. Původně chtěla studovat obor čeština-angličtina, kvůli vysokému počtu uchazečů ale musela vzít zavděk kombinaci češtiny s ruštinou. Jedním z jejích vyučujících byl i komunista Jaroslav Šabata (později za normalizace disident), který už na konci 50. let chtěl se studenty více diskutovat. „Jeden spolužák s ním ovšem diskutoval až moc otevřeně a za pár dní jsme se dozvěděli, že ho vyhodili,“ ilustruje svou vzpomínkou skutečnost, že totalitní režim byl v této době stále ještě poměrně tvrdý a jakékoliv názory odchylné od oficiálního kurzu se nepřipouštěly. Vybavuje si také moment, kdy její spolužačce z Vysočiny vypadla na chodbě z peněženky podobizna Panny Marie. Kdyby to tehdy byl viděl některý z uvědomělejších spolužáků, mohla pro ni tato nevinná věc mít vážné následky.

Kvůli okupaci se s manželem málem rozvedli

V roce 1961 pamětnice promovala a ihned dostala nabídku zůstat na filozofické fakultě jako asistentka. Zpočátku se věnovala dialektologii, jíž zasvětila svou diplomovou i doktorskou práci, kterou obhájila r. 1967. Postupně se těžiště jejího odborného zájmu přesunulo k morfologii a slovotvorbě češtiny. Na začátku 60. let se vdala a narodili se jí dva synové – Tomáš a Štěpán. S manželem a starším synem se v 60. letech podívala do Sovětského svazu. A jak sama říká, poprvé a naposledy. „Předtím jsem četla Solženicyna, takže každý vlak, kterým jsme tam jeli, jsem podezřívala z toho, že veze vězně,“ dodává s lehkou nadsázkou. K tomu přidává zajímavý zážitek z Jerevanu. Parta arménských chlapců je podle přízvuku podezřívala z toho, že jsou Litevci, a ptali se jich, jestli mají rádi Rusy. „Tomáš jim rozuměl, ale nevěděl, co má odpovědět, tak se jich jen zeptal: ,A vy?‘ Nato si jeden z nich přejel prstem přes krk. Potom jsem ho poučila, aby se tu radši takto veřejně nevyjadřoval.“

V době pražského jara 1968 nesdílela Zdenka Rusínová nadšení většiny společnosti pro reformní politiku nového dubčekovského vedení. Po svých zkušenostech nevěřila, že by totalitní systém bylo možné reformovat. Což se za krátký čas ukázalo jako pravdivé. V noci z 20. na 21. srpna se Československo probudilo do děsivého snu. Vojska Varšavské smlouvy v čele s Moskvou obsadila zemi ve snaze rozdrtit reformní proces. Pamětnice byla té noci spolu s manželem na zájezdu v Makedonii v rámci služebního pobytu. Invaze, o níž se tam dozvěděli z tranzistorového rádia, pro ně pochopitelně byla obrovským šokem, ale dokonce i příčinou toho, že se málem rozvedli. „Vyvstala otázka, jestli se vrátit, nebo emigrovat. Manžel by býval chtěl zůstat, nabídli mu místo v Německu, a já bych se jistě taky uchytila. Ale pro mě emigrace nepřipadala v úvahu, vždycky jsem byla vlastenka. Nakonec jsme se oba vrátili. Říkala jsem si, že ty naše kluky nějak vychováme a že musejí vědět, oč jde.“

Za každými třetími dveřmi na fakultě byl fízl

Skutečnost, že v době pražského jara byla Zdenka Rusínová na mateřské dovolené a veřejně se nijak neangažovala, ji pravděpodobně zachránila při normalizačních prověrkách a personálních čistkách, jimž mezi mnohými padl za oběť např. její kolega a někdejší učitel Milan Jelínek, který byl z filozofické fakulty „uklizen“ do Ústavu pro jazyk český. Ona sama mohla na fakultě zůstat coby odborná asistentka. V bezčasí husákovské normalizace se jako vysokoškolská učitelka musela vyrovnat s dobovou schizofrenií a politickým tlakem. Přesto si dokázala zachovat tvář a patřila k těm vyučujícím, kteří se studentům snažili vytvářet jakési „ostrůvky osobní svobody, aby se neudusili“. [1]

Věděla, před kým z kolegů může mluvit otevřeně a před kým se naopak mít na pozoru. Vzpomíná, že dva kolegové na katedře se dokonce před ostatními chlubili tím, že spolupracují se Státní bezpečností. „Po převratu jsme se velmi divili, že za každými třetími dveřmi je fízl,“ dokresluje poměry na normalizační fakultě. Zmiňuje ale také vedoucího katedry, dialektologa a svého bývalého školitele Arnošta Lamprechta, který, ač straník, byl velmi lidský a slušný a držel zejména nad svými „neperspektivními“ kolegy ochrannou ruku. Zdenka Rusínová bývala také pravidelně přítomna coby examinátorka u přijímacích zkoušek. O přijímání studentů v čase reálného socialismu nerozhodoval zdaleka jen prospěch, nýbrž především politické zázemí rodiny. Pokud tedy např. rodiče talentovaného uchazeče byli při prověrkách po r. 1968 vyloučeni z KSČ nebo jen dali najevo nesouhlas s okupací, dotyčný obvykle neměl šanci, zatímco průměrní až podprůměrní uchazeči z komunistických rodin měli vyhráno. „Takovým jsme pak u zkoušek říkali, že tu místo nich mohl být někdo, kdo si to opravdu zaslouží.“

Do otevřené konfrontace s režimem se kvůli dětem pouštět nechtěla, přesto se v 70. a 80. letech scházela s lidmi z prostředí disentu (zejména s již zmíněným Milanem Jelínkem) a sami s manželem příležitostně pořádali bytové semináře. Byla aktivní i v samizdatu. „Doma ve sklepě jsem schovávala plné kufry nejrůznější samizdatové literatury. Nikdy na mě nepřišli, ten pocit, že tím vlastně ohrožuji rodinu, byl ale velmi stresující.“ K výslechu si ji StB skutečně nikdy nepozvala, na rozdíl od jejího mladšího syna, který se ve druhé polovině 80. let, v době studia medicíny, ocitl kvůli své spolužačce na policejní služebně v Bohunicích. „Zavolali si ho tam schválně v den, kdy měl nějakou těžkou zkoušku. To byly neskutečné bestie.“

To, co jste celou dobu říkali doma a potichu, teď říkejte nahlas

Ve druhé polovině 80. let začaly ledy pozvolna tát. Nicméně ještě v roce 1989 velká část společnosti nevěřila tomu, že komunistický režim brzy padne, ačkoliv v okolních státech východního bloku už lidé vítali svobodu. Zlomový okamžik nastal pro Československo 17. listopadu. Zdenka Rusínová byla s kolegy v Praze na divadelním představení, kde je herci informovali o událostech na Národní třídě. Podrobnosti si pak vyslechli z vysílání Hlasu Ameriky cestou v autobuse. Po návratu do Brna nabraly události rychlý spád. Studenti na filozofické fakultě byli o brutálním zásahu policejních složek v Praze informováni a rozhodli se vstoupit do stávky. Mezi hrstkou vyučujících, kteří je podpořili, byla i pamětnice. Dalšími výraznými tvářemi stávkového výboru byl např. její kolega z katedry českého jazyka Dušan Šlosar, jenž studentům poskytl svou pracovnu, nebo Jana Jelínková, manželka již zmíněného Milana Jelínka, který se po převratu stal rektorem univerzity.

Zdenka Rusínová také se studenty jezdila do terénu, společně informovali dělníky v brněnských i okolních továrnách o vývoji událostí a žádali je o podporu. „Říkala jsem jim: ,To, co jste celou dobu říkali doma a potichu, teď říkejte nahlas.‘“ Někteří reagovali rozpačitě, většina z nich však studenty podpořila v jejich úsilí i materiálně. „Lidé nám nosili na fakultu jídlo ze zabijaček nebo perníčky ozdobené logem Občanského fóra. Tak politické perníčky jsem potom už nikdy neviděla,“ usmívá se pamětnice. Z pozdější doby si vybavuje také osobní setkání s Václavem Havlem, který navštívil Brno po svém zvolení prezidentem.

Dlouho očekávanou změnu režimu provázely kromě všeobecné euforie i kontroverzní momenty. Filozofickou fakultu bylo třeba tzv. očistit od těch vyučujících, kteří tam do té doby působili jen jako „misionáři“ komunistické propagandy. Zpravidla šlo o přednášející z právě rušených kateder marximu-leninismu. „Tohoto ,kádrování’ jsem se účastnit nechtěla,“ vzpomíná Zdenka Rusínová. Těsně po převratu také vyšlo najevo, že spousta kádrových spisů vedených na zaměstnance fakulty (včetně jí samé) byla zničena ještě během revoluce v Ochozu u Brna, kde důstojníci StB v těchto dnech zahlazovali stopy a ve velkém pálili mj. vyšetřovací spisy a svazky vedené na určité osoby.

V 90. letech Zdenka Rusínová postupně ve svém oboru dosáhla habilitace, která jí za minulého režimu byla odepřena, i profesury. V letech 1996–1999 stála v čele Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a byla činná v různých akademických funkcích. Nadále se odborně věnovala zejména české morfologii a slovotvorbě, ale také pragmalingvistice a filozofii jazyka. V těchto oborech publikovala řadu odborných článků, statí ve sbornících a monografií (mj. vysokoškolských skript určených jak českým, tak zahraničním studentům). Další její doménou byla dlouhá léta také výuka češtiny pro cizince. V roce 2024 žila pamětnice v Brně-Ivanovicích.

 

 

 

[1] https://www.em.muni.cz/udalosti/12228-pravda-a-laska-musi-zvitezit-jinak-nemame-budoucnost