Karel Roubal

* 1931

  • „Dostal jsem předvolání za totality, že se mám se dostavit na policejní stanici s občanským průkazem. Tak jsem tam šel. Za okýnkem seděla nějaká holčina, já jí tam dal občanský průkaz. Ona šla vedle do místnosti. Za minutu se vrátila, přinesla mi občanský průkaz, poděkovala mi, že je vše v pořádku, mohu jít. Já přišel domů a řekl jsem si, hergot, co to tam na mně chtěli. Tak jsem si prohlížel tu občanskou legitimaci. Tam bylo napsáno sociální postavení. Já jsem tam měl napsáno ‚dělník‘. Byl jsem dělník, nic víc jsem nebyl. A to ‚dělník‘ bylo přeškrtáno a pod tím bylo napsáno ‚syn úředníka‘. Já jsem to kamarádům z legrace ukazoval, aby věděli, jak to vypadá.“

  • „Na východní frontě neměl generál Svoboda dost důstojníků. Ze západního vojska poslali řadu důstojníků, kteří byli zkušení. Mimo jiné také Františka Hynka, který dělal pobočníka Svobodovi. Byl to výborný, charakterní člověk. Když zemřel, byl jsem mu na pohřbu. Na pohřbu mluvil na jeho počest jeden zahraniční voják. Přečetl tam rozkaz, ve kterém byl pplk. František Hynek pověřen velením bojů u Dukly. Říkal tam, že není pravda, že bojům u Dukly byl pověřen Svoboda, ale že bojům u Dukly velel František Hynek. Říkal mně, že najel s obrněným vozidlem na minu, která ho vyhodila z obrněného tanku. Probudil se za den a ležel v potoce krve. Hrozné to tam bylo. Když se vrátil po válce, tak na něho pořád hleděli jako na západního vojáka. Samozřejmě ho zavřeli, nejdříve na Borech. Tam měl celu vedle generála Píky. Generála Píku naši komunisti popravili. Když mělo dojít k popravě, nahnali tam všechny ty zahraniční důstojníky, aby se dívali. On nám vykládal, že když vedli Píku pod šibenici, strčili si všichni ti důstojníci, tehdy muklové, prsty do pusy a začali pískat na prsty na protest. Smutná záležitost. To byli lidé, kteří nasazovali pro vlast život, pro vlast něco udělali – a takto se jim naše vlast odvděčila.“

  • „Tak nás poslali do dolů. Dostal jsem se do dolů v Břežánkách u Mostu, do útvarů PTP. Tam jsem byl zařazený jako pomocný dřevič, dělali jsme výdřevy těch štol. Měl jsem štěstí. Ten parťák, co mě měl na starosti, byl hodný a slušný člověk. Byli tam právníci, faráři. Ti tu těžkou práci snášeli hůř než já. My jsme byli sportovci, v plném tréninku, do posilovny jsme museli chodit, mně to tak neublížilo. Po psychické stránce to ovšem byli skvělí lidé. Byli jsme ubytovaní v takových dřevěných kolnách. Když byl první sníh, měli jsme houně celé bílé, skrz střechu ten sníh propadával. No, ale vydrželi jsme to.“

  • „Byl spáchaný atentát na Heydricha a Němci procházeli všechny byty a kontrolovali je. Přišli k nám. Já jsem spal v pokoji se sestrou, která byla o tři roky starší než já, a s babičkou. My jsme museli vstát z postele. Babička spala na jedné posteli proti nám. Té dokonce otočili postel na bok, aby zjistili, jestli tam nikdo není. Otec byl nimrod, flinty nechal zazdít známým pokrývačem do větráku, kde byly uschovány po celou válku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 11.08.2020

    (audio)
    délka: 01:02:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Gestapo převrátilo byt naruby, pušky zazděné ve větráku nenašlo

Karel Roubal
Karel Roubal
zdroj: Post Bellum

Karel Roubal se narodil 15. února 1931 v Praze. Otec pracoval jako úředník, matka se starala o domácnost. Základní školu začal navštěvovat v roce 1937 ještě za první republiky. Během německé okupace Karel jako chlapec zažil třeba prohlídku bytu gestapem nebo vynášení raněných po bombardování v Praze. Vyučil se sedlářství u firmy Gabriel Mikolanda na Národní třídě v Praze. Jeho otec, vyhraněný antikomunista, byl po roce 1948 přeřazen na nižší post a bral méně peněz. Karel Roubal nemohl po celou dobu komunistického režimu dělat své sedlářské řemeslo samostatně, vždy jen v rámci činnosti nějakého výrobního nebo zemědělského družstva. Od mládí se věnoval sportu – především plavání, vodnímu pólu a samozřejmě jezdectví. První dva roky na vojně plaval závodně za Rudou hvězdu Praha. Vojnu mu však prodloužili o osm měsíců a dostal se pak do dolů v Břežánkách u Mostu k nechvalně známým pomocným technickým praporům (PTP). Pracoval jako pomocný dřevič na výdřevách štol. Po skončení vojny se věnoval znovu svému sedlářskému řemeslu a jezdectví. Jako výborný jezdec daboval slavné herce při jezdeckých scénách v mnoha českých filmech. Aktivně jezdectví provozoval až do svých 78 let jako trenér. Vychoval si své nástupce jak ve svém sedlářském řemeslu, tak také v jezdectví. Velmi přivítal změny v roce 1989, ale není spokojený s tím, jak se společnost málo vyrovnala s komunismem. Je však velmi optimistický, v době natáčení rozhovoru (2020) stále sledoval aktuální dění. Střídavě žil se svou manželkou v Praze a na chalupě v Písku u Chlumce nad Cidlinou.