Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Roubal (* 1931)

• narozen 15. února 1931 v Praze

• jako chlapec zažil prohlídku rodinného bytu gestapem

• vyučil se sedlářství u firmy Gabriel Mikolanda

• po celou dobu komunistické vlády nemohl svoje řemeslo vykonávat samostatně

• osm měsíců vojny strávil u PTP v dole Břežánky u Mostu

• věnoval se plavání, vodnímu pólu a jezdectví

• působil jako dabér při jezdeckých scénách v mnoha českých filmech

Karel Roubal začal chodit do školy ještě za první republiky. Vše se pak rychle změnilo. Jako chlapec zažil prohlídku celého bytu gestapem v době okupace. Ke konci války pomáhal vynášet raněné při bombardování v Praze. Vyučil se sedlářství, ale svoje řemeslo po roce 1948 už nemohl samostatně vykonávat, pouze v rámci nějaké socialistické organizace.

Konec základní vojenské služby prožil v padesátých letech u nechvalně známých PTP v dole v Břežánkách u Mostu jako pomocný dřevič. Velmi mu tehdy pomohlo, že byl od mládí sportovec. Nezatrpkl a celý život se pak věnoval jezdectví až do svých 78 let. Dokonce daboval v mnoha známých filmech slavné herce při náročných jezdeckých scénách. Dokáže poutavě vyprávět o lidech, se kterými se potkal a kteří jsou dnes již trochu zapomenutí hrdinové.

Všechny flinty otec zazdil do větráku

Karel Roubal se narodil 15. února 1931. Otec pracoval jako úředník, matka, vyučená švadlena, se starala o domácnost. Rané dětství bylo krásné. Bohužel to netrvalo dlouho a přišla německá okupace. Karel Roubal si pamatuje, jak v době heydrichiády kontrolovalo gestapo všechny byty.

„Moji postel pořádně prohledali, stejně jako postel mé o tři roky starší sestry. Postel babičky dokonce otočili na bok, aby zjistili, že tam nikdo není,“ říká pamětník. „Můj otec byl nimrod. Všechny flinty zazdil do větráku, kde byly uschovány po celou válku. Němci na ně tak v době prohlídky nepřišli. To bylo štěstí,“ popisuje pamětník.

Karel Roubal si také vzpomíná, jak pomáhal vynášet raněné při bombardování u kostela svaté Ludmily na Vinohradech v únoru roku 1945. Je cítit, že je to pro něj velmi nepříjemná vzpomínka. Zdůrazňuje, že Prahu osvobodili vlasovci – a pak teprve Rusové.

Celý život se točil kolem koní

Karel Roubal byl od mládí fanda do koní. Chtěl být původně podkovářem. V úřednické rodině však pochopení nenašel. „Rodiče mi říkali, že budu pořád špinavý. Tak jsem se vyučil sedlářství u firmy Gabriel Mikolanda na Národní třídě v Praze. Naučil mě opravdu hodně. Složil jsem mistrovské zkoušky, začal dělat samostatně. A jak jsem pak dělal sám jezdecký sport, pořád jsem se zdokonaloval.“

Otec Karla Roubala byl zakládající člen SK Slavie Praha. Je proto pochopitelné, že malý Karel Roubal začal plavat na plovárně na Žofíně. „Chtěli ze mě pak udělat moderního pětibojaře. Dobře jsem plaval a běhal. Nezajímal jsem se však o zbraně. Šerm a střelba mi nic neříkaly. Nakonec jsem do sedmdesáti osmi let dělal jezdectví,“ dodává pamětník.

Poslali nás do dolů

Otec Karla Roubala byl vyhraněný antikomunista. Po roce 1948 byl proto jako úředník přeřazen na nižší post a bral méně peněz. Komunistický režim zlikvidoval cíleně všechny živnostníky. Karel Roubal tak nemohl své sedlářské řemeslo dělat samostatně. Musel pracovat v rámci činnosti nějakého výrobního nebo zemědělského družstva.

„Vždycky jsem musel pracovat pod někým, kdo tomu nerozuměl. Akorát mi uměli vypočítat mzdu. Malou. A nikdy jsem se nedozvěděl, kolik vlastně si za mou práci účtují. Jednou mi dělal vedoucího nedoučený tesař s nedodělanou průmyslovkou. Jednou jsem se dokonce vytočil tak, že jsem mu řekl, že je komunistický kolaborant a ať si vzpomene, co se po válce dělalo s německými kolaboranty. Nakonec jsem dal výpověď a šel jsem jinam,“ vzpomíná pamětník.

Karel Roubal měl nejdříve základní vojenskou službu velmi dobrou. Závodně plaval za Rudou hvězdu Praha. Po skončení dvouleté vojenské služby chtěl jít samozřejmě zpět pracovat. Vojnu mu však prodloužili o osm měsíců.

„Tak nás poslali do dolů. Dostal jsem se do dolů v Břežánkách u Mostu k nechvalně známým PTP. Pracoval jsem jako pomocný dřevič na výdřevách štol. Parťák byl hodný a slušný člověk. Dělali tam se mnou právníci, faráři. Těžkou práci snášeli hůř než já, sportovec zvyklý na trénink a posilování. Podmínky tam byly hrozné. Bydleli jsme v takových dřevěných kolnách s částečně děravými střechami. Když začal první sníh, spací houně zbělely, jak sníh propadával střechou,“ dodává pamětník.

Osud Františka Hynka

Karel Roubal se dobře znal s podplukovníkem Františkem Hynkem, významným válečným hrdinou, který není příliš znám a jehož životní příběh byl tragicky absurdní.

František Hynek vystudoval v Hranicích na Moravě a stal se poručíkem jezdectva. Po roce 1939 utekl do zahraničí, ale až na třetí pokus. Dvakrát ho chytli a vrátili do protektorátu. Když se konečně dostal do Francie, nastoupil do cizinecké legie. Poté, co vyhlásila Velká Británie válku Německu, nastal přesun českých vojáků do Anglie. Následně bojoval pamětník v Africe proti německé armádě maršála Rommela.

Po porážce Rommela poslali řadu československých důstojníků na východní frontu. František Hynek dělal pobočníka Ludvíku Svobodovi. Karel Roubal popisuje Františka Hynka jako výborného a charakterního člověka.

„Byl jsem mu na pohřbu. Tam četl někdo ze smutečních hostů vojenský rozkaz, ve kterém Františka Hynka pověřili velením bojů u Dukly. Popisoval, jak najel s obrněným vozidlem na minu a probudil se za den v kaluži krve. Hrozné to tam bylo. I když sloužil na východní frontě, po roce 1948 ho viděli spíše jako západního vojáka. Zavřeli ho nejdříve na Bory. Tam měl celu vedle generála Píky, jehož popravili. Když byla poprava, nahnali tam všechny západní vojáky. Když vedli Píku pod šibenici, strčili si prsty do pusy a pískali na prsty na protest,“ uvádí Karel Roubal.

František Hynek původně obdržel u soudu trest smrti, ale na zásah generála Svobody vyvázl s doživotím. Z vězení se dostal až na amnestii v roce 1960.

„Neměl kde bydlet, byl dragoun, tak šel na jízdárnu, kde se znal s naším trenérem. Tehdy se natáčely nějaké historické filmy. Trenér ho vzal jako dabéra v jezdeckých scénách. Tak jsem se s ním seznámil. Byl to bezvadný člověk,“ upozorňuje Karel Roubal.

Matka byla nacistka, dcera komunistická prokurátorka

Paradoxní je, že matka Františka Hynka byla opravdu přesvědčená Němka. Po válce ji uvěznili jako kolaborantku. František Hynek ji chodil navštěvovat ve vězení.

„Říkal mi, že máma na něj nepromluvila slovo česky a vyčítala mu, že on je poloviční Němec, a měl proto bojovat za Německo. Marně jí vysvětloval, že německá invaze do celého světa byl nesmysl a krvavá jatka. Dcera Františka Hynka vystudovala práva, působila u soudu prokurátorka a byla přesvědčená komunistka. On se s ní vůbec nestýkal,“ popisuje Karel Roubal složitý životní příběh Františka Hynka.

Karel Roubal v závěru vzpomínání na Františka také dodává, že generál Svoboda zradil prezidenta Beneše: „Měl poslechnout Beneše a neměl připustit, aby se dostali komunisti k veslu.“

Ve filmech daboval herce při jezdeckých scénách

Po válce československá armáda rušila chovy koní. Filmaři si začali půjčovat koně z jezdeckých oddílů i s jezdci. O koně se v době filmování musel starat někdo, kdo jim rozuměl.

Při natáčení filmů Proti všem a Jan Žižka se Karel Roubal seznámil také se známým hercem Zdeňkem Štěpánkem. Byl to velmi dobrý jezdec. Sloužil u husarů, u jezdectva a v první světové válce bojoval v Rusku jako legionář také u jezdectva.

„Režiséři mu však ve filmu jezdit zakázali, kvůli úrazu. Já jsem ho ale nedaboval. Daboval jsem Jiřího Valu, který se strašně bál koní. Daboval jsem i Karla Fialu ve filmu Limonádový Joe. Fiala si chtěl všechno odjezdit sám, ale nešlo to,“ podotýká Karel Roubal.

„Cvalovou piruetu musí umět nejen ten kůň, ale především jezdec. Ve filmu metr široká stezka končila stěnou. Tam to Karel Fiala otočil a točil koně hlavou ke stěně, když tomu koňovi začaly ujíždět zadní nohy dolů. Křičel jsem, ať otočí koně hlavou ke srázu, pustí otěže a kůň to zvládne sám. Koně nemají totiž závratě. Nakonec jsem to za něj jel já a piruetu jsem také daboval. Dobře dokázal jezdit také Vladimír Ráž. Ale v Pyšné princezně jsme ho také dabovali.“

Hoch z jezdeckého oddílu přišel kvůli okupantům o nohu

Osudný 21. srpen 1968, kdy pražské jaro rozdrtila invaze Vojsk Varšavské smlouvy, zažil pamětník na soustředění s koňmi někde za Mělníkem.

„Obsadili to tam Rusáci, nesměli jsme s koňmi nikam. Volali jsme do Prahy, ať přijedou a odvezou si koně, a zrušili jsme tábor,“ uvádí Karel Roubal. Vybavuje si, jak nějaký ruský voják stopnul u Mělníka nákladní auto, vyklápěčku. Voják si vylezl na korbu a někde u Liběchova řidič auta zajel na strniště, sklopil korbu, ruský voják se vysypal na pole a řidič pak rychle odjel.

„Rusákům se zavírala voda, v hospodě jim nikdo nenalil. Chtěli, abychom jim přinesli pivo, což jsme odmítli,“ vzpomíná pamětník. Z té doby si ale vybavuje i tragický příběh. Mladého chlapce z jejich jezdeckého oddílu srazili sovětští vojáci z motorky a v nemocnici mu pak museli uříznout nohu.

V občance mu škrtli sociální postavení „dělník“

„V roce 1968, kdo byl jen trochu vlastenec, tak s okupací nesouhlasil. Ani komunisté,“ říká Karel Roubal. Vypráví absurdní historku z období normalizace: „Dostal jsem předvolání, že se mám dostavit na policejní stanici. Tak jsem tam šel. Za okýnkem seděla nějaká holčina, já jsem jí tam dal občanský průkaz. Ona šla vedle. Za minutu se vrátila, přinesla mi občanku zpět s tím, že je to v pořádku. Já přišel domů a řekl jsem si, co to tam na mně chtěli. Tak jsem prolistoval občanku. Tam bylo na nějaké stránce napsáno sociální postavení. Já jsem tam měl původně ‚dělník‘. Někdo to přeškrtnul a přepsal na ‚syn úředníka‘. Já jsem to kamarádům z legrace ukazoval, aby věděli, jak to tady v Československu vypadá.“

Odškodnění za vojnu u PTP nedostal

Sametová revoluce v roce 1989 pamětníka nadchla: „Študáci chodili na Václavák a cinkali klíči. Já jsem tam byl asi dvakrát. Mám však fobii, když jsem obklopen davem. Můj otec se bohužel sametové revoluce nedočkal.“

Rodině Roubalových vrátili majetek v restituci. Karel v roce 1990 konečně začal pracovat ve své živnosti sedlářství „sám na sebe“. Vzhledem ke svému věku to však provozoval pouze dva roky. Vychoval si svého nástupce, kterému živnost předal.

„Pak už jen občas ke mně chodili vysokoškoláci ze zemědělské školy, kteří jezdili na koni, a já jsem je učil, jak navlékat jehly, aby si dokázali opravit sedla, když se jim něco utrhne,“ říká pamětník.

Karel Roubal také vzpomíná na první svobodné volby. „Naše rodina byla národně socialistická. Volili jsme národní socialisty.“ Odškodnění za vojnu u PTP se však nedočkal. „Nevím, co to tam bylo za úředníky a co měli za papíry. Napsali mi, že jsem tam byl tři týdny a že jsem dělal v dolech radiotelegrafistu,“ vysvětluje Karel Roubal. „Snad žák z pomocné školy ví, že v dolech používat rádio jako spojení není možné.“

Karel Roubal provozoval jezdectví do 78 let. Vychoval spoustu jezdců. „Měl jsem mistryni republiky v drezúře,“ dodává.

Z bývalých komunistů v lóžích měl „pěnu u huby“

Karel Roubal projevuje nespokojenost s tím, jak proběhlo vyrovnání s komunismem. Říká, že někteří komunisti se po roce 1989 vyšvihli do vysokých postů: „To nepřenesu přes srdce. Já jsem si držel charakter a do strany nevstoupil, i když mě přesvědčovali. Ale táta by mě vydědil,“ prohlašuje Karel Roubal. „Komunisti jsou tak drzí. Pomohl zakládat jezdecký oddíl v Lánech a z jednodenního závodu jsme udělali třídenní. Rozšířili jsme skokové soutěže, ale i vozatajské soutěže. Po sametové revoluci jsme měli první závod, který se jmenoval Memoriál Tomáše Garrigua Masaryka. V čestných lóžích a na rozhodcovské věži seděli samí bývalí komunisti. To jsem měl pěnu u huby,“ jadrně si ulevuje pamětník.

Karel Roubal působí velmi optimisticky. Nicméně kriticky hodnotí dnešní dobu. Vadí mu velké peníze, které dostávají naši politici, ačkoliv nepracují, jak mají. Vadí mu to, že se společnost s komunismem nevyrovnala. Říká, že jsou chvíle, kdy se stydí, že je Čech. „Za první republiky byli lidé vlastenci. Učitelé je k tomu vedli, v Sokole je k tomu vedli, ve Skautu je k tomu vedli,“ dodává.  

Jako celoživotního sportovce ho netěší, že tělocvičny jsou prázdné, děti sedí u počítače a neumějí udělat kotrmelec, natož aby udělaly přemet, stojku apod. Myslí si, že se vytrácí kamarádství a parta a každý si žije sám pro sebe.

„Pospolitost by měla být větší. My jsme ji brali ve Slavii. Tam jsme byli parta. Trenérům a chlapům jsme tykali a nikdy jsme toho nezneužili,“ tvrdí Karel Roubal. „Dnes si to jako trenér nemohu dovolit, aby mně mladý kluk tykal. Pak by mě brzy poslal někam.“

Karel Roubal se za svým životem ohlíží s optimismem. „Nestěžuji si, užil jsem si v životě hodně srandy. Když je parta, je vždycky sranda. A jednu zkušenost řeknu – stáří není pro sraby. A ať si to všichni uvědomí!“