Ing. Otto Rinke

"Prostě byl šok, když se v Táboře objevily tanková vojska. Takže jsme různě mazali, obraceli směrovky a tak dále. A tehdy v roce 68 bylo Žižkovo náměstí rozkopaný. My jsme tam ty vojáky poslali, no, ať se tam točej."

"Tam byla nádražní restaurace, tak jsem tam sednul, dal jsem si svou lámanou němčinou čaj a vytáh´ jsem noviny a čekal jsem na půl čtvrtou, na kdy jsem nahlásil svůj příjezd. No jenže v tom mezičase přišli do tý restaurace tři lidi. Potom jsem zjistil, že to byl otec, moje nevlastní matka a novinář místního plátku. No bavili se tam, pak se teda ten můj otec připlížil, pozdravil slušně a prones´ něco ve smyslu, jestli jsem Otto Rinke junior. Tak jsem mu řek´, že „ja“ a on, že je můj otec."

"Jak mi tatík prostě umožnil tu návštěvu tam, tak jsem musel, když jsem se rozhod´, že pojedu, zase proběhnout to kolečko, žádat o všechny povolení, a tak dále. A pak jsem moh´ vyjet. Byl jsem pochopitelně kontaktován pracovníky Státní bezpečnosti, protože každej podnik měl jednoho pracovníka přidělenýho. A tam, co se kde šustlo, to všechno věděli. No, takže jsem před odjezdem pravidelně byl kontaktován. A to se dělalo tajně - ozval se telefon: „Soudruhu Rinke, čekám vás tam a tam“. A jezdili jsme třeba na Podolskej most, kde byly zpovídačky. No a úvodní fráze byla: „My víme, že žádáte o výjezd, rádi bychom věděli, s kým se stýkáte, kdo vás kontaktoval.“ A byla mi zdůrazňována jedna věc, a sice abych si pamatoval, že Tábor je vojenská garnizóna, takže prostě, pokud možno, tlumit slovní projevy. No a když jsem se vrátil, tak to samý, že jo. Dali jsme si sraz, odjeli jsme, vyzpovídal mě a nechal mě bejt. Takže to je všechno v záznamech."

"Měl jsem jít do takovýho jednoho utajenýho pracoviště. Říkali tomu „zkušebna“. No a po letech jsem se dozvěděl, že tam jsem jít nemoh´, protože můj původ by smrděl vynášením zpráv ven."