Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Otto Rinke (* 1943  †︎ 2020)

• narozen 15. září 1943 v Táboře

• otec Otto Wilhelm Rinke jako příslušník Schutzpolizei (Říšská ochranná policie) sloužil za Protektorátu v Táboře

• matka Helena, rodačka z Tábora

• v květnu 1945 otec odvelen

• po válce v rámci výměny zajatců skončil v sovětském Dněpropetrovsku

• v roce 1946 se otec s podlomeným zdravím vrátil do Německa

• rodina úředně rozvedena

• v roce 1947 matka zahynula při nehodě

• 1947 tragické úmrtí matky

• vyrůstal u rodičů své matky; od roku 1948 jen s babičkou

• roku 1957 nastoupil na odborné učiliště v podniku Kovosvit Sezimovo Ústí

• v letech 1962 - 1964 absolvoval základní vojenskou službu

• v roce 1966 se po letech setkal s otcem ve Spolkové republice Německo

• v letech 1970 - 1978 dálkově vystudoval ČVUT

• v Kovosvitu pracoval do roku 2004

• s příbuznými otce se stýkal i po jeho smrti

• zemřel 14. května 2020

Láska ve špatnou dobu

Otto Rinke se narodil 15. září 1943 v Táboře do česko-německé rodiny. Jeho otec, Otto Wilhelm Rinke, narozen v roce 1916 v Německu, se vyučil uměleckým řezbářem. V roce 1936 nastoupil v rámci vojenské služby k výsadkářům. Po jednom nezdařeném seskoku utrpěl zranění pravé nohy, a tak tuto službu musel opustit. Od roku 1938 začal navštěvovat policejní školu ve Výmaru. U policie pak pracoval celý život – nejprve u dopravní složky, později byl vedoucím policejního oddělení v městečku Eschershausen (Dolní Sasko). Jako příslušník Říšské ochranné policie (Schutzpolizei) byl v době války poslán do okupovaných českých zemí. Většinu času strávil v Táboře, kde se setkal v roce 1942 s Helenou Samcovou.

Táborská rodačka Helena Samcová, narozená v roce 1924, pracovala jako švadlena. Bydlela s rodiči a bratrem v Lužnické ulici. Bratr Bohumír byl v době války totálně nasazen ve Vídni. Tam se začala projevovat jeho srdeční vada. Byl navrácen domů a v roce 1944 zemřel.

Fakt, že Helena Samcová se stýká s příslušníkem nepřátelské země, nezůstal utajen. Její rodiče (zvláště otec) se s tím nemohli smířit. Situace vyvrcholila, když jejich dcera otěhotněla. Budoucí otec se zachoval čestně a chtěl rodiče své budoucí ženy žádat o její ruku. To ale nepřicházelo v úvahu, a tak se postaral o zajištění bytu, koupil zařízení (na vše si uchoval doklady, aby nevzniklo podezření, že zneužil svého postavení a použil konfiskovaný majetek) a v bytě začali oba žít. Je pochopitelné, že tato situace byla velkým problémem i v jeho postavení. Příprava svatby byla narušena velmi detailním zkoumáním nevěstina původu; ta pak musela požádat o německé občanství. A tak se stalo, že Otto Rinke junior se narodil 15. září 1943 - měsíc před svatbou. Nikdo z rodiny se svatby nezúčastnil, dokonce i v roli svědků byli ženichovi kolegové.

Narození vnuka trochu obměkčilo chování babičky, která začala občas svou dceru navštěvovat. Děda svůj postoj nezměnil. Otce napadlo, že by mohl poslat ženu a syna ke své rodině do Německa, kde kromě rodičů žila i sestra. Ta měla také malého chlapečka a její muž byl na frontě. Helena souhlasila. V novém prostředí se zpočátku cítila velmi dobře, snažila se zapojovat do chodu domácnosti, seznamovala se s jiným způsobem života. Zásadní překážkou ale byla nedostatečná znalost němčiny. To způsobovalo, že nemohla komunikovat s dalšími lidmi. Cítila se velmi osaměle. A tak požádala svého muže, aby jí umožnil návrat domů. I tady ale už panovala trochu jiná atmosféra. Rodina byla zasažena smrtí Helenina bratra, s blížícím se koncem války byl i Helenin muž více zaměstnáván, šířila se nervozita. Helena vnímala, že se jí někteří bývalí známí začínají vyhýbat. Okruh jejích přátel se tak zúžil.  

Konec války = konec rodiny

Na začátku května 1945 přišel rozkaz, že všichni Němci se musí urychleně přesunout k Podolskému mostu, kde byla demarkační linie. Helenin muž se ani nestihl s rodinou rozloučit, jen se snažil poslat své ženě po známých vyšší finanční obnos, protože netušil, kdy je opět uvidí. Víc nestihl. Ty peníze už nikdy nikdo neviděl. Helena se i se synem přestěhovala ke svým rodičům. Do vlastního bytu se vrátila až po čase a našla ho zcela prázdný.

Helenin muž dorazil s ostatními k Vltavě, těšil se, že v polovině května oslaví s matkou její narozeniny už doma a hned poté začne hledat způsob, jak přesunout svou ženu a syna do Německa. Pak se ale objevil rozkaz, že je třeba vyměnit ruské a německé zajatce a on se ocitl zpět na území, odkud přišel. Celá skupina německých zajatců byla pod vedením ruských velitelů převáděna do Brna. V noci šli pěšky, ve dne byli ukryti v různých opuštěných objektech. Z Brna pak byli v dobytčácích transportováni do Sovětského svazu, Otto Rinke pak konkrétně do Dněpropetrovska. Tam žili v krutých podmínkách, on sám ale o tom nikdy nechtěl mluvit. Onemocněl tyfem, a tak ho na podzim roku 1946 spolu s několika stejně vážně nemocnými poslali zpět do Dolního Saska, tedy pozdější Německé spolkové republiky. Několik měsíců se léčil a po zbytek života musel dodržovat speciální dietu. Od února 1947 začal opět pracovat u policie a znovu oslovoval různé organizace (včetně Červeného kříže), které by mu pomohly zařídit převoz jeho ženy a syna. Netušil, že jeho žena (díky absenci jakýchkoli zpráv o něm) byla povinna požádat v roce 1946 o české občanství, jež jí však bylo dlouhou dobu upíráno, protože neměla příslib domovského práva. Netušil, že byla obviněna z udržování styku s Němci a musela zaplatit pokutu ve výši 1 000,- Kčs, což v té době nebyla zanedbatelná částka. A hlavně vůbec nevěděl, že jeho manželství bylo hned v říjnu 1945 rozvedeno bez viny stran. Krajský soud v Táboře, který takto rozhodl, neuznal za vhodné informovat o tom druhou stranu.

Vše skončilo na bedrech babičky

Celý příběh však nabral na dramatičnosti 15. června 1947. Helena havarovala nedaleko Plané nad Lužnicí a těžkému zranění podlehla. V bytě v Lužnické ulici tedy zůstala babička (v té době už neslyšící), děda, který se od samého počátku odmítal smířit s existencí vnuka, a tříapůlleté dítě. Děda přišel s jediným řešením – dítě půjde do sirotčince. Babička se však poprvé v životě rozhodla postavit proti rozhodnutí svého muže. Dokonce se odhodlala odpovědět (s pomocí překladatele) na několik dopisů, které posílala německá rodina. Děda snášel toto dění velmi těžce a jeho srdce tyto dlouhodobé stresy nevydrželo. V roce 1948 děda umírá. Babička tak během čtyř let přišla o tři členy své rodiny a zůstala sama s malým dítětem. Vzhledem k tomu, že vlastně neslyšela a byla schopná jen odezírat, byla její sestra ustanovena poručníkem malého vnuka. Nikdo ale v té době neřešil otázku jejich sociálního zabezpečení. Babička musela hledat takovou práci, která by jí umožnila péči o malého vnuka, a která by je současně hmotně zabezpečila. Babička měla vůči vnukovi veškeré povinnosti, ale žádná práva. Požadovat nějakou finanční podporu bylo v té době nemyslitelné. Otec se snažil (kromě jednání na úřadech a několika soudních jednání, která díky politickým poměrům 50. let neustále prohrával) posílat zásilky oblečení, hraček, později školních potřeb atd. Clo však bylo tak vysoké, že babička byla nucena nepřijaté balíky vracet. Později otec zvolil jinou cestu – posílal finanční částky. To zpočátku vypadalo slibně, ale měnová reforma z roku 1953 opět vše zmařila. A tak babička pracovala navíc u řady lidí jako pomocnice v domácnosti a všemožně se snažila poskytnout vnukovi základní potřeby. Přesto Otto Rinke považuje své dětství za velmi šťastné.

Poté, co ukončil základní školu, následovalo absolvování učiliště podniku Kovosvit v blízkém Sezimově Ústí. Jako dobrému učni mu bylo nabídnuto večerní studium průmyslové školy s maturitou. V roce 1970 se pak rozhodl zahájit dálkovou formu studia na strojní fakultě ČVUT v Praze. Celý pracovní život strávil v podniku, kam nastoupil v roce 1957 jako učen a odkud odcházel do penze z místa vedoucího jednoho z oddělení.

Setkání s otcem

Otec snahu o získání syna nevzdával. V roce 1957 se sice znovu oženil, ale manželku od počátku přesvědčoval, že v jejich novém domě bude pokoj, kam se jednou jeho syn z Československa nastěhuje. I jejich dva synové se těšili na příjezd „velkého“ bráchy. Tomu však pořád stálo něco v cestě. Když už se zdálo, že Otto Rinke přeci jen za svým otcem odjede, přišla dvouletá základní vojenská služba. Tu absolvoval od října 1962 do listopadu 1964 u protiletadlového pluku v Písku; poslední dva měsíce základní vojenské služby pomáhal v zemědělství.

Nedlouho po návratu domů přišlo další pozvání od otce. Otto Rinke musel projít veškerým náročným úředním jednáním; byl kontaktován Státní bezpečností. Ta ho varovala před tím, aby jakožto rodák z Tábora, vojenského města, byl ve svých verbálních projevech v SRN obezřetný. Povolení vycestovat však nakonec dostal, a tak ho po dlouhých jednadvaceti letech čekalo shledání s otcem.

V červenci roku 1966 nasedl na vlak směr Paříž. V Berlíně při přestupu stihl dřívější vlak. Do Eschershausenu tak dorazil o dvě hodiny před nahlášeným příjezdem.

„Tam byla nádražní restaurace… a svou lámanou němčinou jsem si objednal čaj… a čekal na půl čtvrtou, na kdy jsem nahlásil svůj příjezd. Mezitím přišli do té restaurace tři lidi. Pak se jeden z nich připlížil, slušně pozdravil a pronesl něco ve smyslu, jestli jsem Rinke junior. Tak jsem řekl že ‚ja‘ a on, že je můj otec.“

Přestože Otto Rinke strávil v Eschershausenu celý měsíc, dlouhé odloučení způsobilo, že se již s otcem nikdy nedokázali sblížit. To bylo jedním z důvodů, proč odmítl nabídku otce, aby v Německu zůstal. Ten hlavní důvod ale byl, že cítil závazek ke své babičce, která ho přes všechny překážky dokázala dobře vychovat – a která by v Československu zůstala sama.

Otto Rinke jezdil od té doby za svým otcem pravidelně; později i se svou manželkou. Až do roku 1989 návštěvám předcházela a po návratu následovala jednání se Státní bezpečností. Otto Rinke nikdy na žádnou spolupráci nepřistoupil. Po pádu železné opony byly návštěvy jednodušší a častější a neustaly ani po smrti Otty Rinkeho staršího v roce 2006. V současné době v Německu žije jen nevlastní matka, která ve svém pokročilém věku stále udržuje kontakt s českými příbuznými. Jen ona by mohla vyprávět o tom, kolik úsilí, proher a malých vítězství stálo na životní cestě jednoho německého policisty, který se v nesprávnou dobu zamiloval do jedné české dívky.