Rudolf Průcha

* 1949

  • „Byli lidi, kteří to ‚žrali‘, nebo jak bych to řekl, kteří byli komunisti, nebo tam vstoupili.“ – „Přesvědčení…“ – „Jo, někteří byli přesvědčení, někteří to dělali jenom z důvodu, že z toho [něco] měli, že věděli, že z toho bude nějaký prospěch. A mě, když se jednou zeptali – shodou okolností tam byla předsedkyně jen o něco starší než já, ta paní, a když se mě zeptala, [jestli bych vstoupil do KSČ], tak jsem říkal: ‚Hele, radši se mě na to neptej a já ti nebudu říkat, že ne. A budeme mít oba dva klid.‘ Takže ta se mě zeptala. A když se mě zeptala, jestli bych vstoupil do strany, tak jsem to odmítl.“ – „A co byste z toho měl? Měl byste z toho nějaké výhody?“ – „Já vůbec nevím. U té cihelny žádné velké výhody ani být nemohly.“

  • „Rok 1968... Začal jsem chodit s jednou mojí kamarádkou, to bylo v roce 1967. V roce 1967 jsem končil dvanáctiletku a chodili jsme spolu asi rok. V roce 1968 jsme se rozhodli, že vyrazíme do Prahy, 19. srpna. Že vyrazíme do Prahy podívat se po něčem, co bychom si mohli koupit – prstýnky a tak. A měl jsem tady kamaráda z Písku, Jirku Donského, který dělal vysokou školu v Praze. A ten řekl: ‚Hele, budete spát u mě na koleji na Strahově.‘ No a tak jsme jeli devatenáctého do Prahy, večer jsme seděli v nějaké hospodě a popíjeli. A [v noci] z dvacátého na jednadvacátý srpen jsme spali na Strahově. A ve čtyři hodiny ráno přiběhl ten kamarád, my spali v jiném pokoji, přiběhl kamarád a povídá: ‚Hele, něco se děje. Jsou tady Rusové!‘ No tak jsme se rychle oblékli a šli jsme se podívat ven. Tam už stály tanky. A už to bylo obsazené. No a tak jsme to tam procházeli. A pak jsme se zašli podívat do města. A už jsme to procházeli, byli jsme se podívat u rozhlasu, u Hradu. Tam už v tu chvíli byl všude blázinec. Tam jsem prvně slyšel střelbu a svistot kulek. To člověk dosud nikde neslyšel. U Hradu jsem to zaslechl prvně, jak to sviští. Pak jsme se šli podívat dál. Nebylo moc možností, všude byla spousta lidí. Takže to člověk většinou viděl trošku z dálky. U rozhlasu jsme se byli podívat, co se tam děje. Doma, bohužel – tenkrát žádný telefon, i mobily nebyly – tak doma nevěděli, co se děje. No a my jsme se domů dostali až potom další den, protože nic nejezdilo. Takže jsme se vrátili [později] a byli rádi, že jsme se vůbec zpátky dostali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Písku, 13.02.2025

    (audio)
    délka: 51:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dříve měli moc komunisté, dnes ji mají peníze

Rudolf Průcha, cca 1958
Rudolf Průcha, cca 1958
zdroj: archiv pamětníka

Rudolf Průcha se narodil 29. ledna 1949 v Písku. Jeho otec Rudolf Průcha byl automechanik a závodník, matka Božena Průchová, rozená Vaňková, byla kloboučnice, po roce 1948 pracovala v podniku Restaurace a jídelny. Rodiče se seznámili již jako vdovci. Matčina prvního manžela Jiřího Beneše za války zatklo gestapo za protistátní činnost a zemřel ve věznici na Pankráci. Nový život začali Průchovi v Písku. V roce 1952 otce komunistický režim připravil o autodílnu a živnost, což vedlo k jeho odchodu za prací do Prahy a následnému rozpadu manželství. Rodiče se rozvedli, když bylo Rudolfu Průchovi 12 let. V roce 1960 ho režisér Karel Kachyňa vybral do filmu Trápení. Herectví se však věnovat nechtěl, jeho skutečnou vášní byl sport a motorismus. Odmaturoval na gymnáziu, poté se vyučil automechanikem v ČSAD a později při práci vystudoval ještě průmyslovou školu. Pracoval v Jihočeských cihelnách, kde se postupně vypracoval na mistra. V 60. letech závodil na ploché dráze, nejprve v Českých Budějovicích, později v Čakovicích. Se soutěžemi skončil v roce 1978. Listopadové události v roce 1989 aktivně prožíval na manifestacích v Písku. Po zavření písecké cihelny počátkem 90. let působil dalších 17 let jako vedoucí provozu ve firmě Bramac, která se specializovala na výrobu střešních krytin. Je potřetí ženatý, má syna a dceru, je synovcem pamětnice Růženy Černíkové. V roce 2025 žil v Písku.