Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Průcha (* 1949)

• narodil se 29. ledna 1949 v Písku

• v roce 1952 otce komunistický režim připravil o autodílnu a živnost

• rodiče se rozvedli, když mu bylo 12 let

• v roce 1960 ho Karel Kachyňa vybral jako herce do filmu Trápení

• odmaturoval na gymnáziu, vyučil se automechanikem, vystudoval průmyslovou školu

• pracoval v Jihočeských cihelnách, kde se vypracoval na mistra a vedoucího provozu

• v 60. a 70. letech závodil na ploché dráze v Českých Budějovicích a Čakovicích

• invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažil v Praze

• po zavření písecké cihelny počátkem 90. let působil ve firmě Bramac

• roku 2025 žil v Písku

Jeden den si v Praze vybíral zásnubní prsten, druhý den ho budily tanky. Rudolf Průcha se 21. srpna 1968 ocitl uprostřed invaze vojsk Varšavské smlouvy – mezi střelbou, chaosem a zklamáním z konce pražského jara. Později odmítl vstup do Komunistické strany Československa (KSČ), přesto se vypracoval na vedoucího v cihelně a veškerý volný čas věnoval závodění na ploché dráze. Po revoluci sledoval, jak se moc přesouvá k těm, kdo měli kapitál, a lidé se vzájemně vzdalují, avšak nezahořkl. 

Otci znárodnili dílnu

Rudolf Průcha se narodil 29. ledna 1949 v Písku. Jeho otec Rudolf byl automechanik a závodník; jezdil jak s auty, tak s motocykly. Matka Božena Průchová, rozená Vaňková, byla vyučená kloboučnice, po roce 1948 pracovala v podniku Restaurace a jídelny. Když se rodiče seznámili, měli za sebou těžké životní období; oba již byli vdovci. Maminka po prvním manželství nesla jméno Benešová. Její první manžel se živil jako zubní technik a za války ho zatklo gestapo. Přesný důvod pamětník nezná, ale zřejmě za poslech ilegálního vysílání. „Matka vzpomínala, že si pro něj přišli a odvedli ho. Jeho zubní laboratoř zapečetili. Utýrali ho ve věznici na Pankráci,“ říká. Otec, původem z Prahy, byl rovněž vdovec. Matka do nového vztahu přivedla syna Jirku z prvního manželství, otec zase syna Jaroslava. Když se rodiče poznali v Praze, narodila se nejprve pamětníkova sestra, on byl nejmladší ze sourozenců.

Průchovi začali společný život v Písku, odkud pocházela maminka. Otec zde provozoval autodílnu, kterou mu však v roce 1952 komunisté znárodnili, což v důsledku poznamenalo jejich manželství. „Když přišel o živnost, našel si práci v Praze, kde jezdil s nákladními auty. Zůstával tam přes týden a domů se vracel na víkendy. Manželství se tím postupně rozpadlo, a když mi bylo dvanáct, rodiče se rozvedli,“ vypráví Rudolf Průcha. 

Ve filmu jsem hrál, ale víc mě lákal sport

V tomto složitém období dvanáctiletý Rudolf Průcha zaujal režiséra Karla Kachyňu, který hledal herce do svého filmu Trápení. V roce 1960 přijel do Písku a z výběrového řízení, kterým prošlo na 900 dětí, se právě Rudolf dostal až do finálního obsazení. Ve filmu měl druhou hlavní chlapeckou roli. „Příběh se točil kolem dívky, která měla ráda koně. Hlavní roli měla Jorga Kotrbová a byl to pro nás pro oba první film. Pro mě tedy i poslední, protože i když to byla krásná prázdninová zkušenost a stal jsem se mezi dětmi populárním a dostal jsem i nějaký honorář, herectví mě nelákalo,“ vypráví Rudolf Průcha. 

Mnohem více ho zajímal sport a motorismus, kterému se věnoval i jeho otec. Pamětník uvažoval o tělovýchovném institutu, aby se ve sportu posunul na profesionální úroveň. Přihlásil se proto na gymnázium, avšak zjistil, že není studijní typ, a po maturitě se rozhodl, že půjde raději pracovat. Vyučil se automechanikem v ČSAD v Písku a při práci absolvoval i průmyslovku. Začínal jako automechanik v Jihočeských cihelnách, později se vypracoval na mistra a nakonec několik let působil ve vedení cihelny v Písku. 

Poprvé v životě jsem slyšel svištění kulek

Vedle práce se pamětník naplno věnoval motoristickému sportu, po vzoru starších bratrů a otce, který závodil do roku 1957. Rudolf Průcha začínal soutěžit s týmem na ploché dráze v Českých Budějovicích v extralize, končil v Čakovicích v roce 1978. Když měl být odveden na vojnu, měl v plánu nastoupit do Rudé hvězdy v Praze, kde by mohl pokračovat ve sportovní kariéře. Nakonec ale překvapivě na vojnu nenarukoval ze zdravotních důvodů. „Dostal jsem modrou knížku a dodnes nevím, jak je to možné. Mám podezření, že v tom měl prsty otec mé nastávající, který byl podplukovník. Nikdy jsem se to ale nedověděl. Při odvodu se mě zeptali, jestli jsem měl v poslední době zdravotní problémy. Měl jsem jen zánět středního ucha. Poslali mě k lékaři a ten mi napsal diagnózu: chronický zánět středního ucha, slabá nedoslýchavost, a na vojnu mě nevzali – mě sportovce! Místo vojny jsem se tedy ženil.“

19. srpna 1968 odjel se svou přítelkyní do Prahy, aby si tam vybrali zásnubní prsteny. Přespávali na koleji na Strahově u kamaráda. Večer 20. srpna strávili s přáteli a na kolej se vrátili až v noci. „Brzy ráno 21. srpna nás Jirka probudil: ‚Něco se děje, jsou tady Rusové!‘ Rychle jsme se oblékli a vyšli ven. V okolí Strahova už byly tanky. Šli jsme do centra, k rozhlasu a na Pražský hrad, kde už byl blázinec. Poprvé v životě jsem slyšel střelbu a svištění kulek. Dubčekovi jsme fandili a věřili v jeho reformy, i když pražské jaro v Písku v ulicích nebylo vůbec znát. Následná okupace byla obrovské překvapení. Nepřipouštěli jsme si, že to může dojít až tak daleko,“ říká Rudolf Průcha. 

Pracovní morálka byla za komunistů jiná než dnes 

V 70. letech, kdy vrcholila výstavba sídlišť, byla cihelna v plném provozu. Rudolf Průcha zde zastával dělnickou pozici, a proto se ho politické prověrky, které s nástupem normalizace měly „oddělit zrno od plev“, nedotkly. „Vedení fungovalo podle zaběhnutého schématu – oficiálně musel být ředitel členem strany, ale skutečné řízení leželo v rukou mistrů a dělníků, kteří měli odborné znalosti a praxi. Povinných akcí organizovaných komunisty se běžní zaměstnanci příliš neúčastnili,“ popisuje postoje dělníků v malém podniku Rudolf Průcha. I jeho lákali do strany. Když se ho předsedkyně stranické organizace zeptala, zda by měl zájem vstoupit do KSČ, odpověděl: „Radši se mě na to neptej. Nebudu ti říkat, že ne, a budeme mít oba dva klid.“ 

Komunistická diktatura upevňovala svou moc, ale pracovní prostředí zůstávalo v cihelně relativně volné, což ilustruje „socialistická“ pracovní morálka. Osmihodinová pracovní doba byla často kratší, než se vykazovalo. „Pracovní den začínal v šest ráno. Do oběda se pracovalo intenzivně, poté ještě asi hodinu. Po jedné hodině odpoledne se zaměstnanci začali postupně vytrácet,“ přibližuje. Docházku evidovaly píchačky, ale bylo zvykem, že jeden zaměstnanec u nich držel službu a odpíchnul docházku i za ty, kteří už byli dávno doma. V cihelně totiž fungoval úkolový systém – každý měl své povinnosti, a pokud je splnil, mohl odejít dříve, přestože teoreticky měl pracovat do konce směny. „Mistři tento systém příliš nekontrolovali, ale na druhou stranu, když bylo potřeba zabrat, udělat něco navíc, stačilo říct a lidi nastoupili,“ vysvětluje Rudolf Průcha. 

Díky zlepšovacímu návrhu, který pomohl ušetřit několik tun materiálu při výrobě panelů, byl pamětník oceněn jako nejlepší zlepšovatel Jihočeského kraje v oblasti cihelen. „Co jsem za to dostal? Mohl jsem vycestovat na týdenní zájezd do Sovětského svazu na Jaltu. Jeli jsme dva dny vlakem, na Jaltě jsme například navštívili historickou místnost, kde se konala Jaltská konference. Zpátky jsme letěli letadlem a měli jsme krátkou zastávku v Kyjevě. Samozřejmě to na skutečné poznání Sovětského svazu nestačilo; nebylo možné pohybovat se po vlastních trasách,“ vzpomíná.

Někteří revoluci 1989 psychicky neunesli

Poslední měsíce roku 1989, kdy se zhroutil východní blok a komunisté předali moc vůli většiny, prožil aktivně na manifestacích v Písku. „Protesty tady probíhaly klidně, bez větších konfliktů,“ vzpomíná. Došlo ke změnám ve vedení cihelny a aktivisté založili Občanské fórum. Lidé na pád totality reagovali různě. „Někteří nesli změnu hodně těžce, například jeden ze zástupců ředitele, oddaný komunista, to psychicky neunesl, onemocněl a už se z toho nedostal. Poslední ředitel po revoluci začal veřejně prohlašovat, že vrátil stranickou legitimaci, ale snažil se jen přizpůsobit době,“ vypráví Rudolf Průcha. Dosadili místo něj dělníka, který ale zase neměl vzdělání a schopnosti řídit. 

V 90. letech se v rámci privatizace písecká cihelna dostala pod rakouskou společnost Wienerberger. V té době došlo k hromadnému propouštění. Rudolf Průcha se jako zástupce ředitele ocitl mezi prvními na seznamu. „Ředitel měl obavy, že ohrozím jeho pozici, protože sám neměl žádné vzdělání, zatímco já měl dvě maturity,“ vysvětluje. Už tehdy ale věděl, že cihelna brzy skončí a na scénu nastoupí Bramac, výrobce střešních krytin. Vyrazil tedy do Prahy, kde se setkal s ředitelem Bramacu a výsledkem bylo, že zatímco ostatní zaměstnanci cihelnu opustili, on nakonec o práci nepřišel. V Bramacu působil dalších 17 let jako vedoucí provozu. 

Po listopadu 1989 pamětník očekával, že dojde k velkému uvolnění, což se také stalo. Avšak představy o budoucnosti měl jiné, než jaká byla realita – cítil zklamání. „Zatímco dříve měli moc komunisté, po revoluci se role přesunula k lidem, kteří měli peníze. Dnes vše záleží jen na finančním bohatství. Vystihuje to výrok, který jsem kdysi slyšel v televizi: ‚Když jsem hodně kradl, měl jsem hodně peněz. Když jsem měl hodně peněz, byl jsem vážený. A když jsem byl vážený, tak už jsem nebyl zločinec,‘“ uzavírá své vyprávění Rudolf Průcha.