Ludvík Procházka

„Někdo šel okolo a viděl tři vlasaté mládence, jak tam sedí ožralí a teče z nich krev. Zavolal záchranku a přijeli samozřejmě také policajti. Záchranáři zjistili, že zranění nejsou taková, abychom museli do nemocnice, takže nás odvezli rovnou do blázince. S námi v tom autě seděl také jeden ten policajt. Myslím, že druhý byl ještě vpředu s řidičem a my jsme jim zpívali písničku Červený vejložky od skupiny Hever a vazelína. Ta píseň byla taková dehonestující pro příslušníky Veřejné bezpečnosti. Řvali jsme z plna hrdla. Policajt byl z nás nešťastný a divím se, že se na nás nevrhnul.“ – „Pamatujete si na ten text?“ – „Pamatuju: ‚Červený vejlóžky s jednou hvězdičkou, kožený vóbůšky s rudou mašličkou. Červenejch vejlóžek, těch se nesmíš bát. I když maj vóbůšek, musíš na ně srát. Víme, že nás zavřou, my s tím počítáme. Tak si první sloku znovu zazpíváme.‘“

„Když se dostanete do parády psychiatrovi, okroužkuje si vás, jako ornitolog ptáky. Nějakou tu diagnózu vám vždycky dá. Když jsme kouřili, tak jsme měli tabakismus. Nebyli jsme abstinenti, tak jsme měli alkoholismus. To byly dvě základní diagnózy. Pak tam byly různé neurózy a psychopatie. Třeba schizoidní psychopatie byla žádaná. Ta se rovnala šlechtickému erbu. Když jsme se mezi pacienty trumfovali, kdo má jakou diagnózu, byly to také docela zajímavé debaty.“