Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Procházka (* 1958)

• narodil se 4. srpna 1968 v Příbrami, vyrůstal v Praze

• otec byl geodet, matka převážně s dětmi v domácnosti

• v srpnu 1968 se stal svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy

• vyučil se elektrikářem v Závodech průmyslové automatizace

• dospíval v prostředí pražského undergroundu

• odmítal službu v armádě, simuloval proto duševní onemocnění

• předstíral pokus o sebevraždu a pobýval v psychiatrické léčebně

• po svatbě v roce 1981 vystudoval se svou ženou knihovnictví

• navštěvoval bytové semináře z filozofie, šířil samizdat

• po roce 1989 pracoval jako novinář

• v roce 2024 žil v Praze

Začalo to na učilišti návštěvami v ordinaci, kterým se říkalo „prohlídka branců“. Kluci stáhli montérky, shodili tričko a byli v trenýrkách. S Ludvíkem to bylo složitější. Nejdřív se vysoukal z montérek, pak teprve z riflí, které nosil vespod, potom šel zvolna dolů rolák a košile ukrývající culík vlasů dlouhých do půl zad. Doktorka prohlédla učně, zda mají všechno v pořádku, a když se jí něco nezdálo, poslala je na další vyšetření. Někoho na oční, jiného k ortopedovi, aby se vědělo, jestli budou dobří pro armádu, až přijde čas.

Ludvíka doktorka poslala na psychiatrii. Ludvík byl totiž „divnej“. Chodil na učiliště, protože někam chodit musel, ale s nikým se tam nekamarádil. Fotbal ho nezajímal. Ani žádný jiný sport. Nejraději četl, poslouchal muziku, a když se kluci v šatně převlíkali do montérek, natáhnul si montérky na džíny, protože nesnášel převlíkat se někde, kde je tolik lidí. Jenže na psychiatrii si Ludvík s paní doktorkou vždy pěkně popovídal a nic „šílenýho“ tam na něm neshledali. Takže když přišla pozvánka k odvodu, bylo jasné, že jde do tuhého a je třeba něco s tím dělat.

Na vojnu nikdy

V socialistickém Československu byla základní vojenská služba masovým nástrojem, kterým komunistický režim působil na myšlení dospívajících chlapců, nutil je k oddanosti vládě jedné strany a se zbraní v ruce je utvrzoval v nenávisti vůči svobodnému světu za ostnatými dráty. Službou v Československé lidové armádě prošly každoročně stovky tisíc mladých mužů na prahu produktivního věku. Než začali pracovat, vydělávat peníze, uskutečňovat své životní plány, rozvíjet a uplatňovat své vzdělání, zakládat rodiny a vychovávat děti, museli obléknout uniformu s rudou hvězdou a zkříženými palcáty a přísahat věrnost komunistické straně. Nesměli cestovat, poznávat svět a utvářet si na něj vlastní názor. Museli do kasáren a ve dne v noci fyzicky i mentálně otročit „jediné pravdě o světovém míru“ diktované armádám Varšavské smlouvy nejvyšším velením v Moskvě.

Pro Ludvíka Procházku, stejně jako pro tisíce dalších Čechoslováků, byla služba v armádě něco nepředstavitelného. Odmítnout vojnu však nutně znamenalo vystavit se obvinění z trestného činu, za který bylo vězení. Ludvík proto hledal způsob, jak se vojně beztrestně vyhnout. Průkaz neschopnosti výkonu vojenské služby nesl lidové označení „modrá knížka“ a získat ji bylo možné prakticky jen ze zdravotních důvodů. Část branců byla skutečně uznána neschopnými, protože k tomu posudkové lékaře vedly objektivní zdravotní nálezy. Ti, kteří žádnými vážnými problémy netrpěli, však museli hledat způsob, jak povinné službě uniknout a neskončit přitom ve vězení.

Vedly k tomu dvě cesty. Zkorumpovat doktory, kteří za peníze vypracovali posudek pro vystavení modré knížky, nebo simulovat zdravotní problémy tak intenzivně a tak dlouho, až se podařilo modrou knížku získat. Ludvík Procházka už na učilišti věděl, že na vojnu nikdy nastoupit nechce. Ve velkém kolektivu se necítil dobře a děsil se představy, že bude stát v pozoru, že na něj bude někdo řvát, že mu bude nařizovat, co má dělat. Nehledě na to, že měl rád samotu a vůbec netušil, mezi jaké lidi by se tam dostal. A taky samozřejmě věděl, že jsou tam politruci, kteří vojákům vymývají mozky.

Miloval svobodu, chtěl být nezávislý za každou cenu, žádné plány do života neměl, protože je nepotřeboval, ani džíny, na které byl nejdříve tak pyšný, už nepotřeboval. Nosil staré manšestráky po tátovi a více než pár kousků oblečení, které vlastnil, cenil si Ludvík vlasů dlouhých téměř do pasu. Skutečnost, že by o ně přišel, si vůbec nepřipouštěl.

„Kamaráda napadlo dýchat kakao,“ vypráví Ludvík Procházka. Někdo mu poradil, že kakaový prášek udělá skvrny na plicích, čehož se doktoři leknou a dají jim „modrou“. Vdechovali tedy kakao, ale žádné skvrny se na plicích neobjevily. Doktoři se nelekli, vojna se blížila a Ludvík se rozhodl, že to „vezme přes blázinec“.  Vysokoškolské učebnice pro lékařské fakulty s bílou obálkou a červeným logem nakladatelství Avicenum vypadaly na první pohled všechny stejně. Ludvík si v antikvariátu koupil učebnici, jejíž autory si pamatuje dodnes. Eugen Vencovský, Jan Dobiáš – Psychiatrie. „Vzít to přes blázinec“ předpokládalo „něco o tom vědět“ a Ludvík začal studovat psychiatrické diagnózy. „Třeba schizoidní psychopatie. Ta vypadala velmi slibně.“

Červený vejložky

V sedmém pavilonu psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích prožil Ludvík Procházka s přestávkami téměř půl roku svého života. Poprvé tam přijel, když si žiletkou poranil zápěstí tak, aby to vypadalo, že si chtěl podříznout žíly. V hospodě U Sadu v Praze na Veleslavíně vypil pár piv, vyšel ven a začal se řezat. Pak zkrvavené ruce čímsi omotal, vrátil se do hospody a zase pil pivo. Ráno už byly rány zaschlé, krev už netekla, přesto se matka vyděsila. „Paní doktorko, provedl jsem něco hrozného,“ prohlásil Ludvík v psychiatrické ordinaci, kam ho máma odvezla. Tvářil se tak provinile, až si doktorka myslela, že nějakou holku přivedl do jiného stavu. „Když uviděla pořezané zápěstí, neměla na výběr a jelo se do Bohnic.“

Zvláštní oddělení léčebny v Bohnicích, na kterém psychiatři hospitalizovali pacienty, jako byl on sám, pojmenoval Ludvík Procházka „ostrovem svobody“. Byl to pravý opak vojny, byl to svět, ve kterém se cítil skvěle. Byly tam máničky s podobně dlouhými vlasy. Sloužili tam zdravotní bratři a mezi nimi zdravotníci vyhození ze svých míst pro politické názory, mladé sestřičky, tolerantní primář i lékaři. Všichni dobře věděli, proč tam ti mladí muži jsou a většinou jim fandili nebo je dokonce obdivovali. Na posteli vpravo od Ludvíka spával muzikant kapely „Doktor prostěradlo band“, jehož jméno nechce Ludvík Procházka prozradit, protože už je to „taky starší pán“ a neví, jestli by mu to bylo příjemné. Na posteli vlevo básník a výtvarník Vincent Venera. Prostě skvělá společnost.

„Červený vejlóžky s jednou hvězdičkou, kožený vóbůšky s rudou mašličkou. Červenejch vejlóžek, těch se nesmíš bát. I když maj vóbůšek, musíš na ně srát.“ Jeden policajt seděl v sanitce vedle řidiče vpředu, druhý s opilými kluky vzadu. Ludvíkovi i jeho kamarádům už zase tekla z předloktí krev, policajti je sebrali někde na ulici, oni vyřvávali písničku skupiny „Hever a vazelína“ a byl div, že se na ně policajti nevrhli, ale raději je rovnou vezli do blázince.

Modrou knížku neměl Ludvík pořád ještě jistou a bylo třeba odebrat se do Bohnic znovu. Četla se tam literatura v samizdatu, poslouchala muzika a když se kotoučový magnetofon pokazil, zapůjčil kdosi z personálu svůj vlastní. Na zvláštním oddělení pavilónu sedm nemuseli nosit „pyžamo jako skuteční blázni“, takže byli v civilu a v jednom okně v přízemí byla „vyndavací“ mříž. Za oknem zahrada s dírou v plotě, kudy se večer tajně chodilo na pivo. Někdy někdo dostal na víkend vycházku, takže mohl domů a v neděli pak při návratu vyskládal do křoví tašku plnou lahváčů, aby „ostrov svobody“ nezůstal nasuchu.

Vznešeně v kostele

Policie se před rokem 1989 v Československu nejmenovala policie, ale Veřejná bezpečnost a policisté byli její příslušníci. Příslušníci Veřejné bezpečnosti měli dbát na to, aby bezpečnost nebyla jen pro někoho, ale aby byla veřejná, tedy pro všechny, jak to v socialistickém Československu mělo být se vším a Ludvík si pamatuje, jak se jednou příslušníci Veřejné bezpečnosti skutečně postarali, aby byl v bezpečí.

Bylo mu deset, možná dvanáct, když s kamarádem slézal skály v Divoké Šárce, kam to měl z domova nedaleko. „Dnes vůbec nechápu, jak to, že jsme se tam nezabili,“ vzpomíná na krkolomné výstupy bez jištění a výcviku Ludvík Procházka. Jednou za soumraku však k tomu nemuselo být daleko. Chlapci zůstali trčet ve stěně, nevěděli ani kudy nahoru, ani kudy dolů a byla už skoro tma. Červené výložky ve služebním voze s nápisem VB, které se v tom stmívání zničehonic objevily na cestě pod skálou, jim možná zachránily život a pár pohlavků od příslušníků Veřejné bezpečnosti Ludvíka tenkrát vůbec nepotupilo.

Vyrůstal v paneláku na Petřinách, pak na Veleslavíně a v dospívání se do bytu dva plus jedna na Petřiny zase vrátil. Na prázdniny jezdíval k babičce a dědovi do Rožmitálu pod Třemšínem, kde s bratranci a sestřenicí zlobili dědu a dostávali za to vždy každý jednu ránu opaskem na zadek, aby byl chvíli klid. Nechat se od někoho buzerovat na vojně či někde jinde, na to Ludvík nebyl. Ovšem štiplavé plesknutí dědova řemene mu tenkrát vůbec nevadilo a nic by proti němu neměl ani dnes. Stejně tak se dokázal podřídit panu faráři v kostele, kam chodil ministrovat, i když se kolikrát s ostatními ministranty během mše smíchy málem neudržel.

Babička chodila do kostela zdobit oltář, měla od kostela klíče a Ludvík si připadal vznešeně a zvláštně, když v tom mohutném kostelním prostoru rovnal s babičkou do vázy na oltáři květiny nařezané na zahradě a nikdo kromě Ludvíka a babičky tam nebyl. Zcela mimořádně si však připadal také tenkrát, když celá parta dětí vyjížděla s dědečkem do lesa. Děda měl auto vybavené kotlem na dřevoplyn a bývaly to ty nejsvobodnější jízdy, které Ludvík kdy zažil. Sestřenice s babičkou sbíraly borůvky, Ludvík, bratranci a děda vyrazili na houby. „Před odjezdem jsme do kotle nacpali šišky a klacíky a jelo se domů.“

Něco tu nehraje

Ještě jedna vzpomínka z dětství se Ludvíkovi při vyprávění vybavuje. Z paneláku na Petřinách chodíval mámě pro nákupy do samoobsluhy, ve které byla „taková prázdná místnost“ a tam zkoušely nejrůznější kapely. Ludvíkovi bylo teprve devět, deset. Věděl houby o tom, v jakém režimu žije, protože mu to zatím nikdo neřekl a on byl ještě moc malý, aby to poznal. Ovšem někdy večer, když už ležel v posteli a slyšel oknem od sámošky tu muziku, cítil v ní závan nevázané volnosti a bylo mu z toho dobře. Později mu někdo říkal, že tam snad zkoušeli i Plastici, ale jistý si tím nebyl.

Co desetiletému chlapci doma neřekli, pochopil, když ze stejného okna spatřil sovětské tanky. Ráno 21. srpna 1968 je viděl zaparkované kolem tramvajové smyčky a byl si jistý, že jejich děla míří přímo na něj. Na celý panelák. Běhal po ulici a mířil ulomenou větví na helikoptéry létající nad sídlištěm. „Nedělej to! Zastřelí tě!“ křičel na něj nějaký pán. Před pár lety v první třídě přišel Ludvík domů ze školy a informoval rodiče o tom, že nejchytřejší člověk na světě je Vladimír Iljič Lenin. Otec mlčel, ale když teď Ludvík pozoroval tanky, začal tušit, že tu něco nehraje.

Do Pionýra nechodil. „Lezení po skalách bylo lepší.“ Z Jiskřiček ho vedoucí vyhodil, když mu Ludvík klackem málem vypíchnul oko. „Už sem nikdy nechoď!“ rozloučili se. V šedesátém osmém přihlásili rodiče Ludvíka do skautského oddílu. Smečka vlčat číslo 89 sídlila na faře, skautské středisko mělo číslo 19 a jmenovalo se Tekakwitha. Ludvík jezdil s vlčaty na výpravy, chodil na schůzky a líbilo se mu to. Tábor nestihnul. S počátkem normalizace komunisté skauting zase zakázali, a že tu něco nehraje, už Ludvík věděl s jistotou.

Jen co vyšel ze základní školy, přestal si stříhat vlasy, jinak ale nevěděl, co by chtěl dělat. „Vůbec jsem netušil, proč jsem na světě,“ říká. Matčina známá z kostela sv. Václava na Hadovce pracovala v Závodech průmyslové automatizace. Od ní matka slyšela, že tam mají učiliště. Tak se začal učit elektrikářem. Většinu kamarádů však neměl v učení, ale v hospodách. „U Sadu. Na Gabrielce. U Loupežníka nebo bufet Start. Chodili jsme tam, kde nám nalejvali, i když nám bylo teprve šestnáct,“ vzpomíná. Pomalu se začal sžívat s pražským undergroundem. Dokázal vypít deset piv, kouřil startky bez filtru a věděl, ve kterých trafikách prodávají ligerosky z černého tabáku. „Do Evropy přijela loď z Kuby a byly ligerosky. Za čtyři koruny stejně jako startky.“

Tisíce mrtvých

Ludvíkův kamarád Petr Holub pro Paměť národa vyprávěl, že v undergroundu šlo někdy o život. Odpor proti režimu, touha po svobodě, nenávist k establishmentu a bezútěšné bytí v totalitním Československu přiváděly mladé lidi nejen k alkoholu, ale i drogám. „Z některých mániček se stali skuteční kriminálníci a lidské trosky. Prostředí undergroundu bylo navíc prošpikované donašeči a fízly,“ vzpomínal Petr Holub, který po čase underground opustil.

Také Ludvík Procházka si jednoho dne nechal zkrátit vlasy. Po opakovaných pobytech v psychiatrické léčebně získal modrou knížku a na vojnu nemusel. Ve třiadvaceti se oženil a spolu s manželkou Hanou vystudoval knihovnickou školu. Zajímal se o psychologii, seznámil se s lidmi z disentu, navštěvoval přednášky z filozofie na bytových seminářích filozofa Daniela Kroupy.

Když Ludvík Procházka vzpomíná na dobu, kdy si řezal ruce a pobýval v pavilónu číslo 7 v Bohnicích, vypráví o tom věcně a bez zábran. Žádné trauma necítí. „Pokud se jednou dostanete do parády psychiatrovi, okroužkuje si vás jako ornitolog ptáky. Nějakou tu diagnózu vám vždycky dá,“ vypráví. „Když jsme kouřili, tak jsme měli tabakismus. Nebyli jsme abstinenti, tak jsme měli alkoholismus. To byly dvě základní diagnózy. Pak tam byly různé neurózy a psychopatie. Třeba schizoidní psychopatie byla žádaná. Ta se rovnala šlechtickému erbu. Když jsme se mezi pacienty trumfovali, kdo má jakou diagnózu, byly to také docela zajímavé debaty.“

Ovšem ne každý to má s podobnými vzpomínkami stejně. Také disident a chartista Jan Král z Ostravy si řezal žíly, aby nemusel na vojnu. Sanitka ho vezla do psychiatrické léčebny v Opavě a on věděl, že má vyhráno. S odstupem času se mu však o tom příliš mluvit nechtělo. „Cítím se v těch vzpomínkách nepatřičně. Jako bych se za to styděl,“ vyprávěl Jan Král.

Téma základní vojenské služby v socialistickém Československu, její traumata, tragédie a individuální i společenský vliv, se historikům a dokumentaristům daří zpracovávat postupně a zvolna. Teprve v roce 2018 zveřejnil Vojenský historický ústav výsledky výzkumu, podle kterého se počet úmrtí v Československé lidové armádě od počátku šedesátých let pohyboval kolem dvou stovek ročně. Mezi lety 1964 a 1989 nepřežilo službu celkem 3 843 mužů. Jednalo se o následky neštěstí při výcviku, ostrých střelbách, při nesprávné manipulaci se zbraněmi, autonehody. Ve statistikách jsou však zahrnuty také stovky vojáků, kteří umřeli následkem sebevraždy nebo se o sebevraždu pokusili.

Jednou z nezávislých iniciativ, které v prostředí předlistopadové opozice začaly ve druhé polovině 80. let vznikat, bylo Nezávislé mírové sdružení založené disidenty Tomášem Dvořákem a Hanou Marvanovou. Sdružení požadovalo právo odmítnout základní vojenskou službu a zavedení civilní služby pro ty, kteří nechtěli sloužit v armádě. Bezprostředně po 17. listopadu 1989 pronikly tyto požadavky přímo mezi vojáky Československé lidové armády. Vojáci základní vojenské služby sepisovali petice, v některých útvarech drželi hladovku a novela zákona o branné povinnosti se stala jednou z prvních legislativních změn, které Federální shromáždění na jaře 1990 přijalo.