„Věděl, že jsem ve sprše, a najednou se otevírají dveře a já si říkám: Ježíšmarjá, co blbne...! A najednou vidím... on byl mrňavý, Čížek se jmenoval, a začal se pod tu sprchu sápat. Měl dost dioptrické brýle. První bylo, že jsem mu flákla facku. Brýle mu spadly, já mu na ně šlápla... No, pak když se zrušil soubor a odcházeli jsme, tak mi dal takový flastr, že jsem vždycky přišla škemrat o práci, nebo jsem si něco našla, třeba jsem šila šatičky na panenky a všechno možné, ale i odtamtud mě vyhodili.“ – „Jako že vám něco nechal napsat do kádrových posudků?“ – „Ano, vždy mě s nadšením přijali, ale pak to sklaplo.“ – „Kvůli čemu?“ – „Říkali: ‚Nezlobte se, ale nemůžeme vás přijmout.‘“ – „Ale proč to udělal?“ – „Protože jsem mu dala přes hubu, protože na mě vlezl do té sprchy. On vůbec neměl na tanečním oddělení co dělat. Byl to pán, který si myslel, že smí všechno.“
„... Šli jeden za druhým, velkým procesím, šli přes tu silnici od starého Motola za těmi kasárnami a tam nejdříve zlikvidovali ty Němce a pak přešli k nám. Viděla jsem je jen, jak šli a šli a šli, nekonečnou řadou. Já jim pak dávala ten cukr. Jako dítěti mi připadali jako takoví tátové. Úžasně. Byli unavení, hladoví, šli pěšky a měli kvéry. Já jsem stála u potoka, byl malý a úzký, tak oni ho překročili a pokračovali dál, aby osvobozovali Prahu. A tam je potom Rusové pomlátili.“
„Najednou volal ten policajt, který znal dobře babičku: ‚Babičko, už je to tady!‘ A šel vyvěšovat vlajku. Tím to začalo. Jenomže my jsme tam měli ty Němce. Bylo stanné právo. Mně bylo v té době dvanáct let, tak nevím, jak se tatínek dověděl, že jakmile bude stanné právo, že nás všechny v Motole vystřílejí jako v Lidicích. Tatínek se sousedem dali k jedné stěně skříně a za nimi nám dal tatínek postele a sám byl v pohotovosti. Měl pistoli. Pak říkal, že čekal, že kdyby ráno přišli a chtěli s námi něco dělat, tak byl připravený, že nás postřílí a naposled sebe. Že nás těm Němcům nedá, protože oni byli hrozně krutí. Byla tam ještě poblíž tlupa SS, v těch kasárnách. Ale ráno přišli vlasovci, a ti nás osvobodili. Já pak nemohla unést, když jsem se jako holka dověděla, že je postříleli. To bylo hrozný pro mě jako pro dítě.“
„Židé nesměli dovnitř do tramvaje. A to byly ty otevřené tramvaje, tam nebyly žádné dveře. Vím, co se tam tatínek natočil tou klikou a jak tam mrznul. To nebyla legrace tenkrát, jezdit tramvají. A jela jsem do Košíř a to je tedy film, který je ve mně a je hrozný. Přistoupil Žiďáček. Takový stařičký, malý Žiďáček, už starý pán. A držel se kliky. Někde na zastávce přistoupilo asi sedm kluků z Hitlerjugend, parchantů. Začali si ho podávat. Nejdříve slovně a pak do něj strkali, až ho vyhodili… A to je tedy zážitek na celý život, protože mu člověk nemohl pomoct... Nikdo mu nemohl pomoct, protože by ho hodili z té tramvaje taky a jeho by stejně nezachránil.“ – „On tam zahynul?“ – „Ano, ta tramvaj jela… bylo to z rozjeté tramvaje.“
„... nám to nahrazovali sokolové. Nebylo to pod záštitou Sokola, ale pořád o nás pečovali. Ti kluci, kteří byli starší než my – kolem deseti dvanácti let – tak ti museli třeba udělat mantinely a polívalo se hřiště... zkrátka sokolové učili děti i pracovat. Prostě nás vychovávali. Měli jsme tam houpačky a mohli jsme si vzít chůdy a všechno, co bylo v depozitáři. A bratr Shark nás učil tancovat. To bylo všechno za války. Nevím, jak to dělali, že byl přístup do sokolovny a dělaly se tam tancovačky. Nevím, jestli ten Motol byl tak soudržný, že to všechno prošlo, to nevím. Ale za humny jsme měli německá kasárna.“
Eliška Podskláňová, rozená Hamouzová, se narodila 2. května 1933 jako jedináček manželům Marii a Františkovi. Její otec byl automechanik, šofér a elektrikář. První dva roky bydlela Eliška s rodiči u prarodičů v chudinské čtvrti v Holešovicích, pak žila rodina v Motole, kde Eliška chodila za války do školy i do Sokola a zažila osvobození vlasovci. V roce 1948 se Eliška na přání rodičů vyučila aranžérkou v Baťových závodech ve Zlíně, teprve pak si mohla splnit svůj dětský sen a profesionálně tančit. Začínala v Divadle S. K. Neumanna a v roce 1952 byla v konkurzu přijata do Státního souboru písní a tanců. V roce 1955 se provdala za Ladislava Zázvůrka a narodila se jim dcera Eliška. Ve druhé polovině 50. let nastoupila do Uměleckého souboru ministerstva vnitra, kde působila až do jeho zrušení v roce 1966. Tehdy si nenechala líbit sexuální obtěžování a následovala msta v podobě nepříznivých kádrových materiálů, následkem čehož nemohla najít práci. Až po dvou letech ji přijali díky otcově přímluvě jako knihovnici na matematicko-fyzikální fakultě. Během normalizace Eliška vystudovala AMU a učila malé baletky v Kralupech nad Vltavou. První manželství se po osmi letech rozpadlo, podruhé se provdala začátkem 70. let za Emila Podskláně, t. č. náčelníka SNB, v roce 1980 ovdověla. Jejím třetím životním partnerem byl Zdeněk Kytíř. Dcera Eliška Zázvůrková v roce 1980 absolvovala taneční konzervatoř a poté působila v Národním divadle a v Divadle Na zábradlí. Od roku 1992 žije dcera v USA, kde působila jako pedagožka baletní školy v Brightonu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
