Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Podskláňová (* 1933)

• narodila se 2. května 1933

• válku prožila v Praze-Motole, kde chodila do školy i do Sokola a zažila osvobození vlasovci

• v roce 1948 se na přání rodičů vyučila aranžérkou v Baťových závodech ve Zlíně

• poté se vydala na profesionální dráhu tanečnice

• v roce 1952 byla v konkurzu přijata do Státního souboru písní a tanců

• ve druhé polovině 50. let nastoupila do Uměleckého souboru ministerstva vnitra, kde působila až do jeho zrušení v roce 1966

• dva roky nemohla najít práci kvůli osobní mstě nadřízeného, který ji obtěžoval

• pracovala jako knihovnice na matematicko-fyzikální fakultě

• za normalizace Eliška vystudovala AMU a učila baletky v Kralupech nad Vltavou

• dcera Eliška Zázvůrková byla baletkou Národního divadla, od roku 1992 žije v USA

Eliška Podskláňová vyrůstala za války v Praze-Motole, kde těsně před osvobozením Ruskou osvobozeneckou armádou, tzv. vlasovci, zažíval její tatínek jednu z nejhorších nocí v životě. Kdyby do bytu vtrhli němečtí vojáci, byl odhodlán své nejbližší postřílet dříve, než padnou do rukou Němců, jejichž krutost neznala mezí. Vlasovci ale naštěstí dorazili dřív. Eliška si splnila svůj dětský sen a stala se tanečnicí, avšak poté, co se postavila sexuálnímu obtěžování, msta na sebe nenechala dlouho čekat a ocitla se na existenčním dně. Tehdy měla již dceru a na útratu jim zbývala pětikoruna na den...

Prarodiče byli tak chudí, že neměli ani na jídlo pro děti

Eliška Podskláňová, rozená Hamouzová, se narodila 2. května 1933 jako jedináček manželům Marii a Františkovi. První dva roky bydlela s rodiči u prarodičů Čechových z matčiny strany v chudinské čtvrti v Holešovicích.

Babička Čechová, jak se ukáže, byla důležitou postavou Eliščina dětství a v mnohém ji ovlivnila. Měla široké srdce, ale v něm mnoho bolesti. „Měla těžký život. Měla dvanáct dětí a deset jich zemřelo na podvýživu či úrazy. Zažila několik potratů. Dospělosti se dožila jen moje maminka a teta Anežka, která se v dospělosti vydala na hereckou dráhu. Babička měla v mládí velkou lásku, sloužila u sedláka, ale ten nechtěl, aby odešla ze služby za svým milým. Proto jí nepředával dopisy, které jí posílal, a ona se mohla usoužit. Proti její vůli ji na noc zavíral do jednoho pokoje s chlapcem, který u něj také pracoval, sedlák si asi myslel, že u něj zůstanou pracovat oba. Ten mládenec babičku přivedl do jiného stavu a ona s ním pak už zůstala. Odešli spolu do Prahy,“ vypráví Eliška Podskláňová historii svých prarodičů.

Její dědeček v Praze pracoval u dráhy jako topič, rodina žila chudě, neměli ani dost prostředků, aby uživili své děti, antikoncepce jim byla neznámá. Ostře vnímali sociální nerovnost. „Děda byl prvorepublikový komunista, jenže strana mu strhávala třetinu platu na nezaměstnané. Když pak byl na nějaké komunistické demonstraci, zmlátili ho tam pendrekem, dostal mrtvici a byl pak ochrnutý.“ Když v roce 1935 zemřel, Hamouzovi se přestěhovali do Motola a vzali s sebou babičku s tetou.

Táta byl blázen do motorů

Eliška měla svérázného tatínka. Narodil se ve Všetatech u Rakovníka v roce 1910 a byl blázen do motorů. Dokázal si všechno opravit, repasovat a sehnat. A tak měli Hamouzovi od třicátých let automobil Walter Junior, se kterým jezdili na výlety, a v pokoji na koberci stála motorka Rudge 500. „Takže místo abych si hrála s panenkami, musela jsem pořád pucovat chrom,“ směje se Eliška Podskláňová.

Než se narodila, pracoval tatínek v autoopravně, kde si ho vyhlédl majitel Ottova nakladatelství jako šoféra, a měl se u něj nadstandardně dobře, cestoval s ním také do zahraničí. „Maminka dostala od dcery nakladatele šperky z českých granátů. Jenomže tatínek si potřeboval vyšperkovat motorku, a tak náhrdelník rozstřihl a dvěma největšími kameny připevnil cedulku na motorku. Pěkně svítily,“ vypráví rodinnou historku Eliška Podskláňová. Po jejím narození začal tatínek jako osobní šofér u hodného a štědrého zubaře Málce, na jehož šlapací zubní vrtačku, která se jí poprvé v životě zavrtala do dětského zoubku, dodnes nezapomněla. Když se pak rodina přestěhovala do Motola, dostal František Hamouz místo u tramvají jako elektrikář.

Škola a Sokol v Motole za války

V roce 1939 nastoupila Eliška do první třídy v obecní škole v Motole, na kterou ráda vzpomíná. „Ta škola vypadala jako ve filmu Obecná škola. Také tam byly takové ubikace. Pamatuji si na pana řídícího Ježka i na to, že jsme do školy nosili kudličky a z nařízení nacistů jsme museli seřezávat z tužek nápis ‚Czechoslovakia‘.“

V Motole chodila pamětnice do Sokola, a i když nacisté jeho činnost v roce 1941 zakázali, pokračoval neoficiálně dál. „V Motole za války Sokol nezmizel, to pak až za komunistů. Ale za války o nás menší sokolové stále pečovali. Hrálo se loutkové divadlo, starší kluci kolem deseti dvanácti let museli třeba udělat mantinely a pak se polívalo hřiště na bruslení. Měli jsme tam houpačky, mohli jsme si vzít chůdy a všechno, co bylo v depozitáři. Bratr Shark nás učil tancovat. Nevím, jak to dělali, že byl přístup do sokolovny a dělaly se tam tancovačky. Nevím, jestli lidé v Motole byli tak soudržní, že to za války všechno prošlo, ale i když jsme měli za humny německá kasárna, nic se nikomu nestalo,“ vzpomíná Eliška Podskláňová.

Moje babička byla babičkou všech motolských dětí

Eliška byla sice jedináček, ale sama se necítila. Měla kolem sebe stále kupu dětí, a to i díky své babičce Čechové, kterou prý milovaly všechny motolské děti. Babička je brávala na výlety po okolí a pekla jim buchty. Občas je brávala také ke skalám, kde ve vyhloubených jeskyních bydleli ti nejchudší. „Babička nedělala rozdíly, měla porozumění pro všechny děti. Takže mě třeba vodila hrát si s jedním židovským chlapečkem. Stejně tak se ale postarala o německého kluka, který byl na konci války ve vojenském výcviku a babička si ho všimla a přivedla domů, aby se najedl. Byl hladový, utrápený a vyděšený. Hitlerovi docházeli vojáci a na věk už se nehledělo. Ti němečtí kluci byli ještě děti a zacházelo se s nimi špatně.“

Eliška Podskláňová netuší, kde babička brala jídlo, které každou chvíli někomu potřebnému podstrkovala. „Hlad jsem nikdy neměla. Snad že naše druhá babička měla na Proseku políčko, takže nás zásobovala na přilepšenou.“

Židovského stařečka parchanti vykopali za jízdy z tramvaje

Za války Eliška často pociťovala svíravý strach. Nejstrašnější zážitek se jí vryl do paměti, když jednou jela tramvají z Košíř. „Židé nesměli dovnitř do tramvaje. Tehdy byly otevřené tramvaje, nebyly tam žádné dveře, byla tam zima a nebyla to žádná legrace. Viděla jsem, jak přistoupil Žiďáček. Takový stařičký, drobný pán. Někde na zastávce přistoupilo asi sedm kluků z Hitlerjugend, takoví parchanti to byli. Začali si ho podávat. Nejdříve slovně a pak do něj strkali, až ho z té jedoucí tramvaje vykopali ven. Nikdo mu nedokázal pomoct, protože by ho hodili z té tramvaje taky a toho pána by stejně nezachránil...“ 

Strach se jí vkrádal do duše při čtení jmen popravených nebo když se u nich doma scházeli sousedé a známí poslouchat zakázané vysílání Londýna. Věděla, že za poslech nepovolených zahraničních stanic hrozil trest smrti. „Jestli měl strach tatínek, to nevím, on si ho spíš asi nepřipouštěl. Miloval nás, ale zároveň hodně riskoval a uváděl nás v nebezpečí. Nějakou dobu byl totálně nasazený v Německu, někde u Wuppertalu. Představte si, že jednou nám přinesl pošťák balík od tatínka z rajchu a maminka z něj vybalila bajonet a pušku! Za to byl trest smrti!“ vypráví Eliška Podskláňová. Maminka zbraně samozřejmě pečlivě ukryla a na konci války je byl tatínek odhodlán použít.

Osvobození vlasovci

Dne 5. května 1945 začala první divize Ruské osvobozenecké armády*(tzv. vlasovci) o síle 23 tisíc mužů od Berouna postupovat k Praze. První pluk postupoval 6. května ve směru Chuchle – Smíchov, čtvrtý na Jinonice – Motol a třetí zaujal pozice ve směru Řepy – Bílá hora.

V Motole už se o osvobozování leccos proslýchalo. Eliška, které tehdy bylo dvanáct let, na tyto klíčové události vzpomíná takto: „Najednou volal ten policajt, který znal dobře babičku: ‚Babičko, už je to tady!‘ A šel vyvěšovat vlajku. Tím to začalo. Jenomže my jsme měli nedaleko v kasárnách ty Němce. Proslechlo se, že jakmile bude stanné právo, že nás všechny v Motole vystřílejí jako v Lidicích. Takže tatínek se sousedem dali k jedné stěně skříně a za ně nám dal tatínek postele, abychom nebyli vidět. Sám byl celou noc s pistolí v pohotovosti. Pak říkal, že čekal, že kdyby k nám Němci přišli a chtěli s námi něco dělat, byl připravený, že nás postřílí a naposled sebe. Že nás těm Němcům nedá, protože byli hrozně krutí.“ 

Ke střelbě naštěstí nedošlo. Dne 7. května dorazili vlasovci do Motola, při bojových akcích zneškodnili německou posádku kasáren a pak postupovali přes Karlov na Vinohrady. „Vůbec se nezdržovali. Šli jeden za druhým, velkým procesím. Viděla jsem je jen, jak šli a šli a šli, nekonečnou řadou. Jako dítěti mi připadali jako takoví tátové. Úžasně. Byli unavení, hladoví, šli pěšky a měli kvéry. Já jsem jim natrhala kytky ze zahrady, ale o ty nestáli, měli hlad. Tak mně babička nasypala cukr do pytlíku a já jim ho donesla. Byli za něj vděční. Já jsem stála u potoka, byl malý a úzký, a tak oni ho překročili a pokračovali dál, aby osvobozovali Prahu. Ale tam je potom Rusové pomlátili. Já jsem pak nemohla unést, když jsem se jako holka dozvěděla, že je postříleli. To bylo hrozný, pro mě jako pro dítě,“ vzpomíná Eliška Podskláňová.

Nejdřív Baťa, pak tanec

Pamětnice chodila na měšťanku Na Kavalírce a od dětství toužila být tanečnicí. Měla talent po mamince, chodila do baletu k Heleně Štěpánkové, spolu s Helenou Růžičkovou, která byla tehdy štíhlá jako proutek. Byla s ní prý velká legrace a už jako malá děvčatům věštila.

Rodiče ale nechtěli o taneční dráze své dcery ani slyšet. Nakonec dali Elišce podmínku, že se nejdříve vyučí ve Zlíně u Bati a pak ať si tancuje, když jinak nedá. Eliška se tedy během roku 1948 vyučila ve Zlíně u Bati aranžérkou.

Po roce 1948

Po návratu ze Zlína domů se atmosféra v Motole prudce proměňovala. „Soudruzi tu komunitu místních lidí, která tak dobře fungovala za války, úplně zničili. Lidi se začali bát, někteří se spolu přestali stýkat, sokola Jana Parbuse komunisté odsoudili za protistátní činnost. Z Jáchymova se už nevrátil, prý ho tam umučili.“ Janu Parbusovi říkala „strejdo“, a když chodila do třetí třídy, poprvé s ním přeplavala Vltavu. Samozřejmě znala i jeho ženu – dětskou lásku Mařenku Plichtovou, kterou si vzal, i jejich dvě děti, Honzíka a Helenku.

Paradoxně ale Eliščini rodiče byli v komunistické straně. „Byli tam snad od roku 1945. Vstupovalo se tam hromadně, a maminka se dokonce začala učit ruštinu a azbuku. Ale v těch padesátých letech rodiče prohlédli, když viděli, co se děje. Já jsem do KSČ nevstoupila nikdy, měla jsem svou hlavu.“

Kariéra baletky a tanečnice

Eliška začínala jako tanečnice v Divadle S. K. Neumanna, v roce 1952 udělala konkurz do Státního souboru písní a tanců. V roce 1955 se provdala za Ladislava Zázvůrka a narodila se jim dcera Eliška. Ve druhé polovině padesátých let nastoupila do Uměleckého souboru ministerstva vnitra, kde působila až do jeho zrušení v roce 1966. Tehdejší představení byla pochopitelně všechna ideově poplatná režimu, nebo alespoň „nevadila“. „Těm představením jsme říkali ‚pičičandy‘ a samozřejmě jsme je nebrali vážně. Hodně jsme se při tom nasmáli. Snad nejhroznější bylo představení s názvem Návštěva v JZD. Jinak jsme vystupovali na zájezdech do kulturních domů, ale také třeba na státních hranicích ve vojenských útvarech. Vojáci byli vděčné publikum, byli rádi, že mají nějaký zážitek,“ vypráví pamětnice.

Nenechala si nic líbit, a pak nemohla sehnat práci

Eliška se v roce 1963, když bylo dceři osm let, rozvedla a žila s dcerou ve velmi skromných podmínkách. Žily v nevyhovujícím suterénním bytě bez koupelny. „Tři roky jsme byly s dcerkou na prvním místě v pořadníku pro přidělení bytu, ale protože jsem nebyla ve straně, tak nás stále odkládali,“ vysvětluje pamětnice. Tančila v té době v Uměleckém souboru ministerstva vnitra, jehož existence se chýlila ke konci. Jednoho dne se jí ale přihodilo něco, co bylo tehdy velké společenské tabu, co nemohla ovlivnit a co ji postihlo na další dva roky. Šla se po tanečním tréninku vysprchovat do společných sprch.

„A najednou vidím... on byl mrňavý, Čížek se jmenoval, a začal se pod tu sprchu sápat. Měl dost silné dioptrické brýle. První bylo, že jsem mu flákla facku. Brýle mu spadly, já jsem mu na ně šlápla... A pak, když se zrušil soubor a odcházeli jsme, tak mi dal takový flastr, že jsem dva roky nezavadila o práci,“ říká Eliška Podskláňová. Tím flastrem má na mysli záznam v kádrových materiálech, které s ní putovaly od jednoho potenciálního zaměstnavatele ke druhému a do nichž neměla možnost ani nahlédnout.

Vždycky jsem někam přišla škemrat o práci nebo jsem si i něco našla, třeba jsem šila šatičky na panenky a všechno možné, ale i odtamtud mě vyhodili. Vždycky mě s nadšením přijali, ale pak to sklaplo. Říkali: ‚Nezlobte se, ale nemůžeme vás přijmout.‘ Byl to zkrátka pán, který si myslel, že smí všechno, a pomstil se mi za to, že jsem si to nenechala líbit.“ 

V době, kdy pamětnice nemohla najít práci, žila s dcerou za pět korun denně. „Po zaplacení nájmu a jídla nám zbylo jen pět korun na den. Takže jsme všude chodily pěšky, sušila jsem křížaly a dceři jsem přešívala oblečení,“ říká. Ze svízelné situace jí pomohl až tatínek, který pracoval jako údržbář na matematicko-fyzikální fakultě, a když se dozvěděl, že tam potřebují knihovnici, zmínil se o své dceři. Vzali ji bez ohledu na kádrové materiály.

Normalizace

Začátkem sedmdesátých let se Eliška provdala za Emila Podskláně, ale nebyl to příliš šťastný vztah. „Byl o deset let starší a byl náčelníkem SNB na hranicích v Horním Jiřetíně. Po svatbě se přestěhoval do Prahy, kde v SNB působil na Praze 5. Ukázalo se, že hodně pije, a byl hrubý. Někdy jsem se ho bála, ale neuměla jsem si představit, že bych odešla. Nevím, kam bych šla, byla bych bezdomovec. Zemřel v roce 1980,“ říká pamětnice.

Eliška Podskláňová nebyla v komunistické straně ani nespolupracovala s disentem, avšak v kontaktu s ním zprostředkovaně byla. Její známý, který se přátelil s Václavem Havlem, ji zásoboval samizdatovou literaturou. Během normalizace pamětnice vystudovala Akademii múzických umění a dvakrát týdně dojížděla do Kralup nad Vltavou učit malé baletky.

Sametovou revoluci nadšeně přivítala se svým třetím partnerem Zdeňkem Kytířem, inženýrem z ČKD, s nímž prožila nejkrásnější roky svého života.

Dcera baletkou v Národním divadle i v USA

Dcera pamětnice Eliška Zázvůrková v roce 1980 absolvovala taneční konzervatoř a poté působila v Národním divadle a v Divadle Na zábradlí. Od roku 1992 žije v USA, kde působila například jako pedagožka baletní školy v Brightonu.

 

* Ruská osvobozenecká armáda byla složena z ruských zajatců, zběhů, bývalých emigrantů a odpůrců režimu, kteří na straně nacistického Německa dobrovolně či z donucení bojovali proti Sovětskému svazu. Pro tyto jednotky se vžilo označení „vlasovci“ podle jména jejich velitele, generála A. A. Vlasova.