Marie Podlipná

"Nepamatuji si to přesně, ale pamatuji si tu atmosféru. Dítě si pamatuje atmosféru – co říkají rodiče a jak se baví, jaká je nálada. Vím, jak v rozhlase říkali jména těch, kteří ze msty za smrt Heydricha… Byla čtena jména těch, kteří byli popraveni. Pamatuji si, jak maminka říkala: 'Vladislav Vančura, Vladislav Vančura.' Pamatuji si hodně atmosféru, když byly vypáleny Lidice. Pak si pamatuji, že jsem přemýšlela o tom, když byly bombardovány Drážďany spojeneckými vojsky, tak jsem si říkala: 'Drážďany – to zní jako by byly u nás.' Vím, že jsem se pak maminky ptala, kde Drážďany leží, a ona řekla: 'V Německu.' Řekla mi: 'Dresden.' Takže už jsem v tom měla jasno, nevěděla jsem, jestli byly zničeny u nás, nebo někde jinde. Ale tu atmosféru Lidic a atentátu na Heydricha vím. Rodiče se z toho radovali, ale my jsme jako děti byli dennodenně poučovány. Říkám poučovány, protože jsem byla já a sestra o tři roky starší – že o tom nesmíme vůbec nikde mluvit."

"Když jsme byli osvobozeni, tak si pamatuju, jak mě maminka ráno budila, oblékla mi červenou sukýnku a bílou blůzku. To byly české barvy. A dala mi do ruky snítku bezu, tak jsme vítali ty Rusy. Ti spěli na Prahu, ale pak se jejich postup zpomaloval a oni se zastavili a odpočívali. My jsme tam byli u silnice a jeden ruský voják mě vzal do náruče, tiskl mě k sobě, byl cítit potem a benzínem, a pamatuju si, že byl hodně opálený. Stékaly mu z očí slzy a já jsem mu ty oči utírala. Maminka mi později řekla – já mu nerozuměla –, co mi říkal. Maminka mi řekla, že má doma taky takovou holčičku a že už ji tři roky neviděl. Takže to byl taky silný zážitek."